„Projíttímto údolím jako bílý pasažér; ne pouhý pašerák svýchkostí“ » Miloš Horanský.

Pavle, moc ráda čtu, že se "to lepčí" a ze srdce přeju, ať je to pravda!

Mluvíte mi z duše, s těmito "kouči" je potřeba bojovat, už jsem o tom také psala, otevírat lidem oči, že z nich tahají jenom peníze. Jde to ztěžka, protože pro spoustu lidí je mnohem jednodušší, když jim někdo říká, co má dělat (a je jedno, že to jsou naprosté banality), než aby vzali svůj život do svých rukou. Není to jednoduché, ale stejně vždycky to musí člověk udělat sám (i když podpora ostatních je samozřejmě milá).

Teď mi taky mluvíte z duše - kouči vlastně vydělávají na naší lenosti s něčím bojovat. Hezky jste to popsala.

Pavle, myslím, že Vy sám nejlépe víte, co Vám pomůže se z toho svrabu a neštovic vybabrat. V tomhle se radit nemá, každý jsme originál a situace, do kterých nás život dokoulel, tuplovaně. Mně pomohlo nejdřív si odpočinout (opravdujenom kamarád mi nahrál relaxační kazetu, u které jsem-po probděných měsících- byla schopna usnout) a potom si sama sobě plnit přání. Měla jsem to asi lepší v tom, že jsem se mohla "opírat" o svoje děti, měla jsem motivaci... Taky to dáte... jen najít ten pevnej bod, abyste se mohl pohnout z místa, co? držte se a kašlete na "moudré rady". Ono s terapeutem je to, myslím, jako s potencionálním partnerem/partnerkou. U partnerů to nejde bez vzájemného "vonění si", u terapeuta s pacientem o vzájemné důvěře, ochotě a schopnosti se naladit na stejnou vlnu. Držím Vám palce a pěsti

Děkuju za psaní - já si myslím, že se to obrací k lepčímu, ale žel nikdy nevíte, no, co kdy kde, ale s tím stejně nic neuděláme, tak netřeba si s tím dělat starosti.