Paníslečny - Květen 1985 (Ilona)

Ilona je z trojice Paníslečen ta největší rebelka - ačkoli o tom, že největší rebelka si myslí každá z nich. Ale bude to Ilona. Ta největší. A kdo by si to v sedmnácti nemyslel?

Úvod rok 1974 - https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758717

Olga - https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759620

Edita - https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759144

ILONA

Budu zdravotní sestřička. Už brzy. Budu pomáhat lidem a oni mě za to budou mít rádi. Na praxi chodíme se ségrou na Bulovku. Na internu. Nedávno jsme byli v kině na Básníkách. Je to strašně hezký a pravdivý. Akorát mě nikdo Žákyňka-Jeskyňka neříká. A žádnej doktor mě taky nesvádí. Škoda. Ségra říká, že jsem blbá.

Ta se určitě nikdy s nikým pořádně neseznámí. Pořád jen domů a učit, a učit a do školy nebo na praxi. Pořád mě odněkud někam táhne. Člověk se s ní ani pořádně nezastaví, abych si někoho pořádně prohlídla (a třeba se seznámila). Nevím, o co jí jde. Učení nám jde dobře, tak co.

Šla bych si zatancovat, ale máma (a kupodivu ani táta) nás nechce nikam pouštět. Prý kvůli tomu násilníkovi, co o něm mluvili v televizi v Majáku. Přepadává a znásilňuje osamělý ženský. Dokonce je zabije. Něco jako ten chlap ve filmu Černá punčocha.

Vedle nás je gympl a nedávno tam přijeli esenbáci. Odpoledne nám jeden kluk říkal, že každej musel ukázat ruce, jestli na nich není podrápanej. Nějaká ženská násilníka podrápala a je to teď poznávací znamení.

Nějakej Petr ruce podrápaný měl. Vysvětloval, že od křoví, jak v sobotu pomáhal babičce na zahradě. Sebrali ho a ani se na nic víc neptali. Věděla jsem, o koho jde. Ten na násilníka rozhodně nevypadal. Malej, asi ne moc silnej, pořád pohled vyplašenýho kotěte. Ten by si holku nedovolil oslovit, natož ji přepadnout. A znásilnit. Jůůůů. Toho kluka večer pustili a o tom, co mu říkali nebo dělali ani nemuknul.

Takže nikam večer nesmíme. Z domova ze školy, ze školy rovnou domů. Máma se strašně naštvala, když jsem se od mámy trhla a přišla domů až v devět. Ječela na mě, abych si něco takovýho nezvykala a že budu poslouchat. Jako bych neposlouchala dost. Ségra mámině kázaní přitakávala. Jako by snad souhlasila, nebo co. Šklebily se obě stejně. Jako by ani nebyla moje ségra, ale mámy.

Ani se nesmála, a to se mi ségra smála často. (Co byste čekali, od sedmi minut staršího sourozence, a těch sedm minut se mi někdy zdálo víc než sedm let.) Smála se mi za cokoli. Že prdím, že se rozesměju během snídaně a čaj mi vyletí nosem, že mám větší prsa, větší zadek – smála se mi, když jsem to úplně poprvý dostala (ona pak za dva dny). Teď nic.

Jsme dvojčata, dvojvaječný. Mámino vajíčko se nerozdělilo na dvě části, nýbrž tátovy spermie oplodnily dvě vajíčka náhodou ve dvojici uvolněné do dělohy. Náhoda, ale zadařilo se. Jsme si podobné, přesto je mezi námi vidět rozdíl.

Celou dobu jsme se snažily onen viditelný rozdíl vymazat společným chováním. Jako bychom chtěly být skutečný kopie sebe sama – ačkoli, koho kopie? Prostě dvojčata. Proto jsme obě šly po škole na zdrávku a doufaly, že až z nás budou zdravušky, sejdeme se na stejným oddělení, budeme mít stejný služby. Na sesterně si dáme cigaretku, kafíčko, a staneme se tím, co do nás hustí od školky, to jest užiteční pro socialistickou společnost, na věčné časy a nikdy jinak.

A samozřejmě se vdáme. A dost možná naši manželé si budou podobní. Jak navenek, tak uvnitř. A proč ne. Jsme Dvojčata, sice dvojvaječný, ale ten rozdíl smáznem jednou pro vždy.

Nebo jsem si myslela, že smáznem. Poslední měsíce nic není jako dřív. Neumím pocity vysvětlil, ale ségra je jiná. Možná dospělejší, nebo si na dospělejší hraje. Někdy mám pocit, jako by jí už bylo třicet a měla za sebou dva porody a dva rozvody.

Stačí se podívat na náš pokoj. Máme jeden společný, s malým balkonem. Koukáme se z něj přes ulici na halu Pragovky. Je mastná a šedivá dohromady jako celý kouzlo Vysočan. Postele máme u zdi a nad nimi plakáty. Ségra má Ivetu Bartošovou a Petra Sepéšiho, Petru Janů, Michala Davida a Petra Nagyho. Dokola posloucháMoje malá premiéra, Knoflíky lásky a Prý se tomu říká láska. Písničky ne o lásce, ale o šukání. To poznám. Máma se na její zeď dívá ráda. Na moji už ne. Já si vystačím s jednou osobou a dvěma jeho plakáty. Víc jsem jich nesehnala. Můj Diego. Můj Maradona.

Žádný písničky o sexu nemusím poslouchat. Stačí, že vidím Diega. Větší plakát je z černýho trhu, menší z úvodní stránky sportovního časopisuStadion. Na obou je v dresu a zírá kamsi jako do dálky – nejspíš ale jenom před bránu. Táta se mi směje, že se mi líbí chlap, který je stejně malý jako já.

Táta není tak hloupej, jak se dělá. Nikdy nebyl. Moji mámu poznal rok před tím, než jsme se ségrou narodily. Byl ženatý a měl dvě děti. Dvojčata. Jaká náhoda. Rozváděl se docela dlouho, což mu ale nebránilo žít s mojí mámou. Dokonce jsem se už potkala se svýma dalšíma ségrama. Akorát nevím, jestli jsou vlastní nebo ne. Táta říká, že z jedný poloviny určitě ano.

Pamatuju si jejich svatbu. Vzali se, když nám bylo osm. Pamatuju si na bílý halenky a modrý sukýnky a punčochy. Máme ze svatby i fotky. Netuším, proč se vzali tak pozdě. Možná kvůli táhnoucímu se rozvodu, možná, že přemýšlel, jestli má mámu rád. Že si ji nakonec vzal, je odpověď.

Teď ho moc nevidím. Proto se mě ani nezastal, když na mě máma ječela kvůli pozdnímu, (jaký pozdní, je mi sedmnáct), kvůli tomu, že jsem nešla ze školy domů jako nějaký prvňáček. Chodí domů čím dál míň a já vím, že jednou nepřijde vůbec. Když přijde, spí na gauči v obýváku, přestože ložnici má jenom přes stěnu s televizí a skleničkami. Mámě vůbec nevadí spát samotná – a to si myslím je chyba. Mělo by jí to vadit.

V tomhle směru je ségra ještě dítě. Pořád věří na zázraky a myslí si, že se neshody mezi tátou a mámou vyřeší. Jenže ony je už řešit nepotřebují. Mají vyřešeno. Na něco čekají. Nevím na co, ale čekají. Asi až nám bude osmnáct.

Jsem klidná. Jiná holka (ženská) by šílela, jak jí tatínek opouští a půjde za jinou maminkou. (Ségra ne, ona je ta přes zázraky, co nikdy nepřijdou, možná i pořád troch uvěří na Ježíška.) Já nic. Přeci ho neztrácím, neumře. Bude někde jinde, s někým jiným, ale nijak se mě nezříká. Já mu neublížila, tak proč bych si lámala hlavu.

Ségře právě tohle nevysvětlíte. Ona je naKnoflíky lásky a jiný zamilovaný písničky s touhou po sexu, za kterým je krásnej vztah a romantická budoucnost. Neříkám, že bych něco podobnýho taky nechtěla, jenže je rozdíl něco zažít, a pořád v tom žít. Taky miluju grilovaný kuře a zmrzlinový poháry ze Světozoru, ale nemám je každej den.

Proto Diego. Máma mi chtěla plakáty vyhodit, ale udělala jsem scénu. Máma mi pak říkala, že nejsem normální. A normální je chtít mi brát něco, co se mi líbí? Je sladkej. Úplně na něm vidíte, jakou má povahu. Je rebel. Všechno je mu jedno, on je král. Kouknte se do jeho černejch očí a víte, že Vás má. A má i mně. Když se na něj dívám dost dlouho, cítím, jak vlhnu.

Panna nejsem. Ségra jo. Rok to mám za sebou. O věneček mě připravil Jarda na chatě v blízko Krkonoš. Žádná romantika se nekonala (jak by chtěla ségra). Trochu víc jsem si lízla vína a počestnost vzala za svý na lavici vedle stol. Nijak si nestěžuju. Na voňavou postýlku, kytičky kolem, jahody v šampaňském (nechutnala jsem, četla o tom) nejsem. Věřím, že podobně by si mě vzal Diego. Bez řečiček, jako pořádnou ženskou.

S Jardou jsme ještě pak spali další tři měsíce. Měla jsem kalendářní sešítek, takový obdélníkový, a kdykoli jsem se s ním vyspala, udělala jsem si záznam. Červenou tečku. Větší deníček nepotřebuju. Ostatně ségra ho taky nemá.

Dělá oči na staršího chlapa, kterej učí na gymplu vedle (tam jak přijeli esenbáci). Podle mě je takovej nijakej. Dokonce i slizkej. Ptala jsem se ségry, co se mu na něm líbí, ale ona mi neodpověděla. Prý je to její věc. Měla jsem pocit, jako by se se mnou nebavila ségra, dvojvaječný dvojče, nýbrž kamarádka, jež o mě navíc ani nestojí a brzy si za mě najde náhradu.

Mně se tam líbí úplně jinej frajer. Ne učitel. Nosí koženou bundu, jakou jsem viděla maximálně tak na obrázku. K nim má džíny a kanady. Vlasy barevný nemá, není pankáč, ale moc mu do něj nechybí.

Potkala jsem ho v parku. Byl tam s partou a zrovna mučili chromýho holuba s přeraženým křídlem. Vlastně ho nemučili. Na špinavou práci měli pomocníka. Nějakýho osmiletýho fakana s koloběžkou. Chtěl se zavděčit, a tak poslouchal rozkazy. Oni kouřili, plivali, občas si přihli vína a čím dál tím víc v úkolech přitvrzovali. Kluk poslouchal jako tupej. Různě na ptáka šlapal, kopal do něj, dokonce se mu snažil urvat poraněný křídlo. Pták ho kloval, až měl kluk do krve rozdrápaný ruce.

Nakonec si fakan vzal tlustej klacek, skoro větev, a začal holuba tlačit k zemi. Parta povykovala a fandila. Nabízeli klukovi cigáro a víno, ale odmítl. Tlačil na zvíře tlustým koncem dřeva a mačkal mu tělo. Holub se divoce zmítal a snažil se mávat křídly. Z dálky vypadal jako opeřený klubíčko ometající pod sebou prach a kamínky. Kluk tlačil a najednou holub ztuhnul a už se nehnul.

V tom mě ten frajer uviděl. Stála jsem opodál a zírala na klacek končící (nebo začínající) v opeřené krvavé nádobě.

„Co je? Chceš taky!“ houknul na mě. Parta podotkla něco, co jsem neslyšela.

Odlepila jsem boty od cesty a vydala se pryč přes park. Pozdějc jsem toho litovala. Tedy už krátce na to odpoledne. Ležela jsem na posteli, oblečená, ještě nepřevlíklá, a koukala se na plakát. Zase mokrá. Frajer z parku vypadal trochu jako on. Akorát frajer se díval na mě, ne někam k bráně, aby věděl, jak se situace vyvrbí. Tenhle kluk se díval na mě a já byla situace.

„Co je? Chceš taky!“

Chtěla bych. Moc bych chtěla. Usmívala jsem se tomu hlasu v hlavě a málem se začala hladit. Diego stále koukal a oči mu žhnuly jako černé uhlíky.

Najednou jsem měla pocit, jako by mi mělo být všechno ukradený. Ne mělo, musí mi být všechno ukradený. Na některý věci je člověk mladej pouze jednou. Musí se umět rozhodnout, jakou cestou se vydá. Nikdo se mě nikdy na moji cestu neptal. Snad se ani s žádnou nepočítá. Myslí si, že se stanu obyčejnou ženskou, takovou, jaký vidím kolem dokola, kam se podívám.

Má mi být osmnáct, devatenáct a mám si najít kluka, kterej má po vojně, dát mu jedno dvě nebo víc dětí a šťastně vést zázemí rodiny. Zázemí, rodinu přirozeně povede on. Víc na výběr nemám, poněvadž nic víc se v týhle zemi dělat nedá. Nic víc, co by se okolí líbilo nebo to povolilo. Cestovat nesmím – pouze na východ nebo k moři do Bulharska, ne díky. Nemůžu nic, co je ve světě považováno za zhoubu kapitalismu. Můžu mít akorát rodinu.

Jinak se ale jiný věci dělat dají. A jednoduše. Třeba se zvednout z postele, dát pusinku Diegovi na plakátu a odejít z pokoje.

A jít do parku.