Rok 1974 - děti ve školce - a budoucí Paníslečny

Víte, kdo jsou Paníslečny? To jsou ženy, které se rozvádějí, aby se zase mohly vdát. Je o nich taková dlouhááá knížka - a takhle začíná.

Červen 1974

Jako reklama na spokojené socialistické dětství, pomyslela si Alena.

Křik dětí jí zněl jinak než obvykle, což pro ni nebylo novinkou, neboť před dlouhou dovolenou každému učiteli nebo vychovateli zní dětský křik jinak. Líp. Možná díky vědomí, že za den dva se ho učitel zbaví a užije si klid někde daleko od kohokoli mladšího třinácti let.

Děti ječely a kroutily se v prolézačkách a cenily na sebe úsměvy podtržené křivými mléčnými zuby. Chlapečkové si hráli na vojáky nebo na kosmonauty, děvčátka na maminky a učitelky. Rozložení rolí jak z představ komunistických funkcionářů. Každý ví, kam patří, a nesnaží se vyčuhovat nesmyslnými změnami.

„Filipe,“ křikla na kluka ostříhaného na ježka. „Neplivej na Jardu!“

Uvědomila si, že neví, jak se anglicky řekne "plivat". Zápor se dělá pomocí Don‘t nebo not. Překlad slova plivat však nevěděla. Snad ho ani ve slovníku nikdy neviděla. Nevadí, je víc věcí, které se v budoucnu naučí a stanou se jejím poprvé.

Křik dětí jí zněl o něco víc jinak než pro jiného učitele nebo vychovatelku na konci školního roku. Tyhle děti už nikdy neuslyší – a i tohle znělo pro Alenu o něco víc jinak než pro jiné učitelé, kteří se jednoho dne rozloučí s dětmi a pošlou je ze školky do školy.

Není nic divného, když soudruh učitel svého žáka za několik let potká a prohodí s ním několik slov. Učitelkám v mateřské školce (o jeslích ani nemluvě) se podobná setkávání nestávají, ačkoli i tady existují milé výjimky. Před rokem přišla Jaruška, už školačka, a přinesla všem učitelkám vyšívané dečky jako prostírání.

Určitě by si vzpomněla i na jiné děti, které potkává cestou z práce a ony ji pozdraví, aniž si přesně pamatují, odkud tu stále ještě mladou paní znají. Učitelé na základní škole jsou na tomhle líp. Vedou děti k dospělosti a někteří jsou jim za to i vděční. Děti ve školkách vědí málo o vděčnosti. Nemusí.

Žádné dítě ji tady nikdy cestou nepotká a nepozdraví. Bude od nich hodně daleko. Jak říkají slogany, za hranicemi všedních dnů. Zítra jí začne dovolená a pojede s kamarádkou do Francie. Na týden. Ten se protáhne. Na pořád.

S kamarádkou se políbí na Eifelovce. Polibek bude se slibem – taky na pořád. Potom cesta do Spojených států. Jak Alena říká, Spokojených. Sem se nikdy nevrátí a nikdy neuvidí rodiče, ale tuhle volbu už má za sebou. Máma jí chybět bude, táta ne. Vlastně se jí před lety zřekl, když pochopil, jak se to s ní má a vnouče nepřijde. Stejně jako zeť, s nímž by chodil na pivo a na fotbal.

A děti, samozřejmě, ty jí budou chybět. Prostírání od Jarušky si bere s sebou jako jedinou hmatatelnou vzpomínku na svoji práci. Všude jsou děti, ale ne všude ty, kterým by úplně rozuměla. Jazykem i duší. Tam daleko na ni budou mluvit cizí řečí a nějakou dobu potrvá, než jí začne rozumět – a rozumět i tamějším dušičkám.

Všude jsou děti, avšak všude nejsou stejné.

„Filipe, co jsem řekla?“ okřikla kluka a málem se jí vehnaly slzy do očí.

Za dva měsíce všichni tady dostanou slabikáře a pastelky a vodovky a všechny věci, které školáček potřebuje. Ona bude daleko. Nejspíš ne tak daleko, jak si myslí (na cestu za Atlantik může čekat i rok), nebude však s nimi. S další třídou dětí, které neví o životě skoro nic, a když se rozbrečí, rychle zase přestanou. Ne jako dospělí. Ty mohou brečet léta.

Za chvíli půjdou na svačinu. Dá jim ještě dvacet minut. Po rohlíku a čaji se začnou trousit rodiče a vyzvedávat si je. Asi znovu půjdou na zahradu. Proč si hrát uvnitř, když venku je krásně? Venku je vždycky krásně.

„Filipe!?“

Třikrát a dost. I dítě tohle pochopí, když k němu uděláte několik výstražných kroků. Dítě spolklo sliny a raději vzalo klacek a ve hře na vojáky přešlo k útoku na bodák. Než je svolá na svačinu, budou všichni kluci uřícení jako závodní koně.

Děvčata jsou v klidu. Zatím. Tolik by si přála, aby nepodlehla tomu okolo a nestala se jenom dalšími v řadě, které budou rodit děti, pak chodit do práce, do školky, doma gruntovat, vařit, prát, žehlit, a zase prát a žehlit, a koukat se, jak kluci, dnešní bojovníci, sedí v křesle v tílku a teplácích, pijou pivo, čumí na fotbal a čekají, kdo se k nim přidá. A běda jestli ne.

Třeba taková Olga, ta se asi nedá. Malá blondýnka sedící na okraji pískoviště a česající panence vlasy. Ta některé věci nebude mít lehké. Její máma je Ruska, táta Čech. Pro vícero lidí kolem nepřijatelná kombinace. Zvlášť když se vzali po srpnu 68. Lásce neporučíš, (Alena věděla své), jenže některé „neporučíš“ by se možná mělo probrat předem.

Přitom Olžina maminka jako okupant nevypadala. Pracovala v nakladatelství jako překladatelka. Ačkoli kdo ví, kolik práce nyní doopravdy měla. Lidé se všeho ruského zbavovali a o novinky nestáli. Těch za poslední roky měli víc než dost.

Pro Olgu chodila v první vlně. Vždycky měla u sebe knížku a četla si. Někdy přinesla knížku i pro dceru. Alena je potkávala v parku, kde seděly na lavičce a maminka předčítala s nezaměnitelným přízvukem bajky a pohádky jak v ruštině, tak v češtině. Těžko říct, jaký jazyk bude Olga jednou považovat za mateřštinu. Nejspíš jazyk, kterým její matka mluví.

Na nezájem si nestěžovala, přestože i v dětském obličeji a výrazu se našla ona zvláštní nadřazenost, jakou Rusky někdy mívají (zvláště po Srpnu). Kdo by ve výrazu nehledal nadřazenost, asi by jej přirovnal k chladnosti s nezájmem. Přesto Olga stranou nestála a ve hrách si ji „kapitáni“ (praví kapitání přijdou až na škole) vybírali mezi prvními.

Vždycky se tvářila jakoby uraženě. Měla větší nos a uměla ho zvedat vysoko, až i naprostý blbeček pochopil, kolik pohrdání se v ní právě proti němu skrývá. Těžko říct proč? Samotu nehledala a kdykoli si ráda hrála na cokoli. Akorát ve hře na maminku a tatínka kluci pohořeli. Po Olze chtěli, aby prala, žehlila a vařila, případně se starala o dítě. Olga odmítala a Aleně nebylo za těžko pochopit proč. Jejich domácnost zřejmě fungovala jinak než domácnosti ostatních dětí.

Kluci jí říkali špatná manželka, ale Olze jejich názor nijak neublížil. Popadla umělé dítě a přesunula se k jinému tatínkovi do bytu, který pouze dětská fantazie dokáže stvořit ze křoví nedaleko pískoviště.

Ve hře na maminku s tatínkem vynikala Edita. Černovláska, která právě na prolézačce nabízela kulinářský hit z písku a kamínků aka bochánky s bonbony a barevným cukrem. Role spolehlivé manželky z ní přímo sršela a další a další novomanželé si ji brali rádi. Chovala se dle doma zažitých představ a klučičí manželé si v domácnosti vrněli blahem.

Edita ráda rozdávala. Pravda, ne vždy ze svého. Před dvěma lety si doma udělala ostudu, když návštěvě vybrala kapsy kabátů a vzala z nich kovové mince. Vyprávěla o tom její maminka, menší hnědovlasá dáma. Pouze o málo starší než Alena. Nebylo tajemstvým (a ne pro koho, kdo uměl číst v papírech), že Edita se narodila krátce po jejích osmnáctých narozeninách.

Při vyprávění se Edita ani nezačervenala. Maminka se na ní koukala a ona se pootáčela, jako by si hrála na Makovou panenku. Peníze si nenechala. Nevěděla nic o významu peněz a našla pro mince jiné využití. Stoupla si s nimi k toaletní míse a jednu po druhé splachovala do odpadu. Pokaždé je pozdravila: Papá, penízky, papá.

Její maminka neopomněla dodat, že takhle si představuje pojem: prachy v hajzlu.

„Filipe, neplivej na Ilonu!“

Filip zpozorní a Alena se zamračí. Filip se uklidní. O něj strach nemá. O dívky, které se k němu kdy dostanou, ano. Je vidět, jak u nich doma mají karty rozdané. Maminka si pro něj chodí pondělí až čtvrtek. Často mívá sluneční brýle, až připomíná mouchu masařku. Nesundá je, a ani nemusí. Překvapení za ním nikdo nečeká. Někdy mívá modré a nateklé levé, někdy pravé oko.

Táta si pro Filipa chodí v pátek. Páchne potem a na všechny maminky kolem se zubí jako šťastnej krokodýl. Někdy si dovolí i uznalý plácnutí po zadku. Na Alenu si nikdy netroufl. Není jeho typ, nebo z ní něco cítí. Něco, co on nechápe a podle něj není správný.

Vysadí Filipa na koně a syn ječí, hyjé, a táta s ním uhání přes park k barákům postavených kolem šedivých továren. Alena se ptala, co spolu s tátou podnikají, a Filip řekl, že ho táta ukazuje po hospodách jiným chlapům. Alena nic proti tomu říct nemůže. Filipův tatík je mistrem ve Slévárnách a věrným členem Strany, takže nedoktnutelný. A koho Strana přijme? Pouze uvědomělé a za vzor ukazované občany nové doby. Bohové už neosidlují Olymp, nýbrž kanceláře a továrny.

Filip bude po něm, projevuje se docela zřetelně. Chudák ženská, která se mu dostane do ruky (a do postele). Romantik z něj určitě nevyroste (ani když by byl na kluky, tím spíš by se jiným mstil). Za několik let si začne chodit pro svýho kluka jako jeho táta. O holku tolik zájem mít nebude. Každý pátek ho vezme na ukázku po hospodách, dá mu cucnout piva a pak ho pošle domů, aby se pak sám zřídil jako carský důstojník.

Je zvláštní, že jeho chování nevadí Iloně. Ta má Filipa dokonce ráda. On se k ní chová jako debil, ale ona mu oplácí nastavováním druhé tváře. I pro ni chodí spíš máma, ačkoli ta černé brýle nosit nemusí. Vlastně chodí pro dvě holky. Ilona je z dvojčat. Dvojvaječných, takže se sestrou jsou si podobné, nikoli stejné. Oproti Janě je Ilona víc vyzývavá. Jana je ke klukům zaraženější a odtažitá. Moc se k nim nepřibližuje a drží se dívek s panenkami a bábovičkami. Mužský svět jí je zatím zapovězený – až na nějaké to bouchnutí nebo podražení nohou, jímž kluci v tomhle věku vyznávají lásku.

Alena má opět slzy na krajíčku. Kdyby svačina začala až za hodinu, nevydržela by a rozbrečela se.

„Filipe, neplivej na nikoho!“ řekla a děti se za hlasem ani neotočily. Jako by do jejich světa nepatřil. Byl dospělý a neoznamoval nic, co by už nevěděly. Filip plive na každého, a vždycky bude, tak proč se tím trápit. Stačí se slinám uhnout nebo se jim neplést do cesty. Proč o nich pořád mluvit? Dospělí jsou divný, opakují pořád dokola stejné věci.

Svačina probíhala v podobném tempu jako hraní na hřišti. Chlapecká dravost sice trochu polevila, přesto mlátili hrnky a do krajíců chleba se zuřivě zakusovali silou frontových vojáků. Děvčata neopouštěla svoji noblesu a krmila panenky a vedla vážné hovory o tom, čím jejich děti budou, až vyrostou. Ne čím ony, nýbrž jejich snové děti. Ony měly role jasné. Maminky, manželky, možná paní učitelky.

Po svačině se vrátily na hřiště. První rodiče se objevili nedlouho poté. Alena s každým prohodila několik vět. Rozloučila se a každé dítě pohladila po vlasech. Někdy při tom přivírala oči.

„A hlavně na nikoho neplivej!“ řekla při pohlazení Filipovi a ten se zašklebil. Jeho matka černé brýle tentokrát neměla. Jen v koutku levého oka se v konečné fázi uzdravení rýsoval stroupek od rány z minulého víkendu. Pravděpodobně ne rukou, nýbrž nějakým předmětem – co se tak chlapovi přimotá k ruce, když se vrátí nadraný domů.

Loučila se a měla pocit, jako by každé z těch dětí pouštěla někam strašně daleko. Do nebezpečného „daleko“. Jako by to nebyla ona, kdo za několik dnů pojede vlakem do Francie a později letadlem do země, kterou znala z nemnoha filmů, knížek a negativní propagandy.

Na sklonku odpoledne tomu pocitu propadla úplně. Ona nikam neodjížděla, ona ne. Děti posílala pryč a nechávala je neznámu, o němž ona sama zatím věděla málo – a většinou to horší, to nesnášenlivé, nepochopené.

Udržela se. Předala děti rodičům a podepsala výkazy. Pozdravila se s uklízečkou a naposledy se podívala po interiéru školky, na její jasné rozdělení na jídelní a společenskou část.

Cestou si koupila zmrzlinu. Ve frontě na ni stála s několika dětmi. Žádné z nich neznala. Rozbrečela se až doma.