Je pravda, že ze základky jsme se nikdy nesešli, ale s gymplem se scházíme více méně pravidelně.

Jednou přišel na sraz spolužák a přinesl několik svých sešitů z té doby, protože doma nějak uklízel a objevil je. Na jednom sešitě bylo za jeho jménem připsáno tiskacími písmeny "JE VŮL". Tak říká, a teď se po 30 letech přiznejte, kdo jste mi to tam připsal. A najednou se ozve jedna spolužačka, dnes dětská lékařka (která seděla v lavici před ním): "Já nevím, ale asi jsem to byla já". A najednou se v myšlenkách vrátíte do té doby.

Je to taková hloupost, ale dodnes na to vzpomínám. Prostě s těmi lidmi jsem prožil kus svého života a něco nás spojuje.

Taky taky jsme si osvěžili pamět - dokonce jsme i ty horší věci dokázali vyfltrovat do něčeho hezčího.

úplně stejné pocity..

..Mám... tam mělo být...

Díky za článek, také mívám takové pocity před třídními srazy.

Jsem rád, že v tom nejsem sám.

Ten paleček nahoru, no to je přímo na pusinku.

Opet hezky lidsky pristup

A víte, že jo - že se se mnou asi něco děje. Si představte, že já i teď píšu knížku, kde nejsou žádný příšery, psychopati, zvláštní lidi - a jenom ženy, no hrůza, co se mi děje.

dobře se to četlo

Děkuju, a jsem rád, že se líbilo.

Člověk, který je ochoten bez příkras nahlédnout na svá vlastní nenaplněná "kdyby", je člověkem silným. A proto je hoden respektu a sympatií.

respektu a sympatií - jen jestli se to v dnešní době nosí? Ano, nosí, jen to zní nějak divně. A to je určitě špatně.

...vždyť jsou všichni ve své podstatě stejní jako kdysi, akurát k nim něco časem přibylo, o něco přišli... životaběh :)

Ano, tak to chodí, jen si to možná jen víc beru, než je zdrávo.

A teď ještě zkuste představu z opačné strany, tedy od "katedry".(Potýkám se s tím stále.)

Tak to si ani neumím představit - nebo ani nechci. Ale zase ne všichni že by Vás zklamali, ne?