A jakmile z té provokační rovnice vypadlo, že byste se vyprovokovat nechali, ztratil se i samotný zájem provokovat. Funguje to.

....................

Nevím stoprocentně, jak jste to myslel, ale možná jste to myslel tak, že by se to mohlo přirovnat k mé zkušenosti z dětství.

Já jsem nikdy nebyl přítelem riskování jen kvůli tomu, abych ukázal, že nejsem srab. Například u vesnice, kam jsem jezdil k babičce, byl kopec, z něhož vedla lesní cesta na málo frekventovanou silnici. Jezdilo tam asi tak 10 aut za den. A vhledem k porostu nebylo až do poslední chvíle z té lesní cesty vidět, zda na silnici auto nejede zrovna v danou chvíli. Ostatní kluci, aby ukázali, že nejsou srabi, to vždy na kole rozpálili a vjeli na silnici rychlostí, že kdyby skutečně tam něco jelo, což (jak píši) do poslední chvíle nemohli vědět, tak by neměli šanci zastavit a mohli by i přijít o život. Já jsem to nikdy nedělal a oni se mi smáli, že jsem srab. Vedle mne to nedělal ještě kamarád Hynek. Ten se snažil vysvětlit, že srab není, ale že je to zbytečné riziko, život má jen jeden a nebude ho dávat všanc. Tuhle omluvu kluci nebrali a nadále se mu smáli. Zatímco já jsem řekl: "Ano, mám strach, klidně říkejte, že jsem srab, možná že skutečně srab jsem, ale já to prostě dělat nebudu."

A když jsem se k tomu strachu přihlásil a nezastíral jsem to, tak se mi mohli smát ještě oprávněněji než Hynkovi: on s nimi konverzoval, kdežto já jsem o svém strachu mluvil otevřeně. Ale právě proto, že jsem to otevřeně řekl, tak jsem i na jejich tvářích viděl rozpaky, jak by se mi teď měli smát. Oni potřebovali někoho, kdo jim bude odporovat, aby oni mohli odporovat tomu jeho odporování, a najednou místo toho měli někoho, kdo se nebál přiznat strach a kdo jim dal najevo, že případný výsměch mu vadí méně než riskování vlastního života.

Pochopil jsem správně, že ta vaše výše citovaná věta měla přibližně tento význam, co uvádím já?

Naštěstí se nikdy nestalo, že by tam jel auťák zrovna v tu chvíli, ale stát se to mohlo.

Popsal jste to hezky, pane Beneši, a máme na mysli podobné. I s tím strachem. Pokud druhý ví, že se bojí, málokdy pokračuje v hecování. Jenom tenhle postup je na dlouhé lokte, než si lidé začnou v podobných situacích přiznávat svoje slabiny a budou o nich mluvit.

Někdo provokuje, a někdy o se zase snaží zalíbit všem. Jednou přikývna doleva, jindy doprava, jindy raději mlčí. (Což považuji za lepší variantu). Impulzivnější jedinci reagují rychleji, ti uvážlivější zase opatrněji. takoví už jsme lidé. Ale podle mne by se měl každý člověk bezpráví bránit - a také se zastat těch napadených, zejména těch slabších. Tak nám to říkali, ve škole i doma. (Ať už si tomu říká kdo chce. jak chce), Chovám se tak, a někdy si za to "slíznu". Díky za článek k přemýšlení.

A já jsem ho rád napsal. Je škoda, že nediskutuje o tomto postoji víc lidí. Asi mají na práci zajímavější debaty.