Paníslečny - Duben 1991 (Ilona)

Ilona je trochu divočejší - asi by byla v dnešní podobě ukázkou toho, jak to vypadá, když je někdo osobnost. Tedy osobnost v uvozovkách. Lidi se však celkem nemění - mění se jenom pohled na ně.

Odkaz na dřívější Ilonu https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760495

Máma pořád jenom řve – a pořád znamená pořád. Pořád se jí něco nelíbí a něco mi vyčítá. Klidně bych ji vyčítala taky, kdybych byla stejná mrcha jako vona. Proč asi odešel táta a rozvedl se? No proč? Protože máma je mrcha a nedala mu vydechnout. Čekali, až nám bude osmnáct a pak táta šel. A teď přijde ta prdel. Víte, ke komu se vrátil? Ke svý první manželce, matce prvních dvojčat. Bydlí s ní na Hajích.

Máma taky neotálela. Celej život dělá tramvajačku v Hloubětíně, a aby nebyla sama, sbalila rozvedenýho řidiče. Měla na víc. Máma je pořád pěkná ženská, ale sbalila chlápka s pleší a očima, co mu jdou šejdrem, takže mu říkám čum sem. Navíc je úchyl na mašinky. Ani ne na tramvaje. Mámu tahá po nádražích a fotí všemožný mašiny a fotky dává do alb a šanonů a každou volnou chvilku ťuká do počítače nějakou knížku o mašinách pro úchyly jako je von.

Ségra je taky pryč. Už si tolik nerozumíme jako dřív. Je zdravotní sestrou na Bulovce a našla si kluka. Většího křupana byste těžko hledali. Jmenuje se Hřebík (kdo může mít takový jméno?) a je instalatér, nebo se nějak jinak hrabe v hovnech. Ségra je z něj úplně vedle a máma taky. Připomíná trochu strašáka na poli, zvlášť když se zazubí nebo začne něco vyprávět. Patří mezi ty lidi, který se smějou pokaždý, když něco řeknou. Prostě křupky. Za každý to zasmání bych mu nejradši ukousla hlavu.

Tak to já jsem tam tedy nebyl, ale jel bych tam, ha ha.

Nic se neudělá, když to nejde, ha ha.

To mi nemusíte říkat, já vím jaká ona je, ha ha.

Slyšíte. Nevrazili byste mu jí. Jenže máma je z něj úplně hin. Dostala od něj kytku a bonboniéru. Ani neměla svátek nebo narozeniny. Proč proboha tu bonboniéru? Nejspíš ji dostal od někoho, komu se hrabal v trubkách a vytahoval z nich sračky. Docela si ho tam skvěle umím představit. Zaraženej v rukama ve velký trubce, usmívá se, cení trochu přední zuby (když mluví, tak si šlape na jazyk), pak ho ocákne hovno, pěkně se mu rozlije po ksichtě, tak proto logicky řekne: „To je ale dobrý, ha ha!“

Kretén.

 Máma udělala Vrstvy. To je takový naše slavnostní jídlo. Ne nic extra, ale máme ho rádi. Do pekáče skládáte na střídačku brambory na kolečka a kotlety, přičemž můžete mezi ně něco přidat podle vlastní chutě. Já mám ráda česnek a špenát. No a samozřejmě, Hřebík česnek ani špenát nejí, za to má rád houby a papriku (to si máma od ségry zjišťovala), takže jsem utřela hubu, poněvadž ani jedno nejím. Na vrch se nasype sejra, zalije smetanou a dá se píct na tři čtvrtě hodinky – a já si pak ani nezobnu. Dolovat z houbovopaprikovýho hnusu brambory a maso se mi nechce.

Není divu, proč si máma Hřebíka tak předchází. Je prvním, pro ni, slušným mužským, kterýho si jedna z nás přivedla. David tolik nezabodoval.

Byla chyba ho vodit domů, když jsme před tím pařili. Jenom moje chyba. Když já ho ale přivýst chtěla. Máma pořád nadávala, s kým se tahám, s nějakýma chuligánama, tak jsem jí chtěla dokázat, že je David jinej. Vlastně, ani to nebyla moje chyba. To máma. Ta říkala ty hovadiny o chuligánech. Jasně. Takže jsem ji vyvedla z omylu a Davida k nám dotáhla.

Vyhodila nás oba. Žádný srdečný přijetí jako s Hřebíkem. Máma na sobě noční košili a ve vlasech natáčky a ječela jako protržená (ještě bydlela sama, tramvajáky si k sobě nastěhovala tak za rok). Chtěla mi hned dát facku, jako obvykle při mým návratu, David jí chytil ruku a něco jí řekl. Nevím přesně co, ale já se smála, až jsem se málem pochcala. Začal: No tak, paninko, nemáte něco na loknutí, když jsme se tak hezky sešli?“

Facku jsem nakonec nedostala a probudila se v parku na lavičce. Máma se mnou tejden nemluvila – což není zase tak strašný, jak vypadá, pokud si domů chodíte jenom pro přesdržku.

Takže ségra je královna. Má Hřebíka (debila) a strašně ho miluje. Miluje ho natolik, že je ještě panna, a ještě nějakou dobu bude. Jemu to prej nevadí. Nechápu. Kdyby mě David alespoň třikrát tejdně neudělal, asi bych se sama nabodla na větev. Do sešítku si pořád píšu, kdy jsem s ním šukačku měla.

Jo, notýsek. Ten je důležitej. Nejsem zdravuška jako ségra. Ze školy jsem odešla (odešla, ne že mě vyhodili, jak tvrděj oni, odešla sama s hlavou pěkně nahoře, se jim na ty jejich kecy můžu vyprdnout) a dělám pečovatelku něco jako v důchoďáku. Barák není Domov důchodců jako takovej. Tyhle důchodci jsou víc samostatní, a aby se cítili ještě víc samostatný, tak jim nakupuju. Každej má svoji cimru, v ní ledničku, někdy i kuchyňku. Skoro by se řeklo, že od normálního života je odlišuje jenom, že kolem sebe na patře nemaj žádný mladý lidi. Mládí tam zastupuje my a oni tohle vědí. Každej starej si rád s mladým popovídá, a nemyslím tím starý oslizlý dědky, který by si rádi sáhli, ale i babky, který vám pak za pokec daj jako všimný prachy na cigára.

Odpoledne jezdím s dvanácet trojkou (ne jako řidička, jen jako pomahačka) a rozvážíme jiným důchodcům doma obědy v hliníkových ešusech. Tam se akce s povídáním opakovala. Tedy u někoho. Obědy jste museli rozvýst za dvě hodiny, aby nikdo nendával, že dostal studený fleky a skvrklou rajskou polívku. Kecálky jsem si nechávala až na konec. Někdy jsem se s nima rovnou naobědvala, páč starý babky všechno nikdy nesnědly.

No a pak rozepsat nákupy na druhej den, spočítat prachy a je finito. Žádná složitá práce. Máma z ní není nadšená, ale tý taky není nic echt, kromě ségry a Hřebíka.

(U táty nevím. Sice říká, že nevypadá na myslitele, ale jinak ho ségře schvaluje. Nemá jednoduchý rozhodování. Má dohromady čtyři holky, z nichž ty první má každý po miminu. Zle si nikde dělat nechce. Akorát upřímnější by bejt mohl. David se mu taky moc nezamlouvá, ale kvůli němu na mě neječí jako máma. Prý z toho vyrostu – a dokud bydlím doma, nebude tak zle. S tím má pravdu. David bydlí v podnájmu u kamaráda na Proseku. Občas tam přespím taky. Vlastní byt nemá, přestože slibuje bezva bydlení.)

Máma by asi byla nejspokojenější, kdybych u nich ve vozovně myla vozy, čímž mi několikrát vyhrožovala, jestli se budu flákat. Prý v minulým režimu by mi flákání tak snadno neprošlo. Ale co je mi do novýho režimu, nebo co? Tak padli komunisti, no, dobře. A proč je tedy ve volbách lidi zase volej. To je asi nějak ujetý, ne? Je mi úplně jedno, kdo je u moci. Pro mě (a Davida) se zase tolik nezměnilo. Výhodu v těch věcech s Komárkem a Havlem jsem viděla, že když na nás někdo do parku zelený zavolal, stačilo na celej kotel zařvat „Svobodááááá!“ a benga nás nechaly na pokoji.

To byla svoboda. Víc nic.