někdy jsou děti v hospodě přínosem, někdy dokáží spustit teror

Ten druhý případ nebyl ten náš.

– jako obvykle- lidské a mírně děsivé....

To jsem celý já.

To je přesně ono, proč vás tak rád čtu.

Protože jsem tak jednoduchej.

Naše dcery milovaly restaurační zařízení už od dětství, asi to měly po mně, i když manželku jsem k tomu musel svést. Ale nechala se celkem snadno a tahle láska nám všem vydržena doteď.

A víte, že já si jako dítě moc restaurace nepamatuju, ale holt to byla jiná doma, ne že bychom nechodili, ale ne zase tak často, jak to vidím dneska u jiných,

Hospody mě vždycky jako dítě lákaly - občas jsem si do nějaké zašla na točenou limču a bavila mě ta "vůně" cigaret, přepáleného tuku a kyselý pach piva :))

A přitom to vonělo nějak jinak než dneska.