Pavle, blahopřeju k jubileu a díky za krásné shrnutí. Za sebe prosím, pište dál. Ať už sršíte vtipem nebo trpíte depkou, máte co říct. A buď se řehtám, nebo přemýšlím. Oboje potřebujeme.

Povím Vám příběh, který se vskutku stal (a nevyprávěl mi ho G. Taxis Taylor). Kolegyně před lety přišla o 17-letého syna, mělo to souvislost s klíštětem. Začala psát, ale jen pro sebe. Po letech je vyrovnaná a říká, že se z toho průšvihu „vypsala“. Možná je tam paralela s Vámi, nevím.

Tomu věřím, že se dá z mnohého vypsat. Rekapitulujete, prožíváte mnoho znova, a třeba i jinak. Mně to pomáhá, proč by nemělo i jiným. Mnoha lidem kolem sebe říkám, aby psali. Psaní je terapie. Steven Spielberg (o něm jsem psal maturitní práci) říkal, že nepotřebuje pomoc psychiatrů, protože ji nahrazuje točením filmům. Pokud si dokážeme stvořit svoje radosti, umíme i smutek, a když to umíme stvořit, částečně je i ovládáme.

Děkuju za blahopřání a slibuji, že psát dál budu.