Milý Pavle, váš veselý článek mě donutil k pořádnému zamyšlení. Děkuji vám. Mimo jiné jsem si vzpomněla jak jsme kdysi pohřbívali ve strašnickém krematoriu dědečka a já, pitomý a nedochvilný osmnáctiletý žabec, jsem vlezla do jiné obřadní síně. Když jsem si uvědomila svůj omyl bylo mi trapné odejít a tak jsem ztrávila většinu rodinného obřadu na docela cizím funusu. A i když jsem asi po půl hodině napravila svůj omyl, zůstal mi po tom zážitku nepříjemný pocit trapnosti a nedůstojnosti ze sebe, všudypřítomných drahých pozůstalých a krematoria, které mi přišlo jako velkou továrnou na smrt.

Nerada srovnáván, ale zdá se mi že tady v Irsku to funguje nějak lépe. Dost možná je to proto, že se tu více drží zvyků které byly i u nás v Čechách donedávna normální. Otevřená rakev vystavená doma nebo v pohřební síni je poměrně běžná. Takhle jsem se rozloučila třeba se sousedkou nebo s kamarádem, který se ve dvaceti letech oběsil. A svatební hostina je po funuse vždycky. Většinou se odehrává v místní hospodě nebo hotelu a platí ji rodina. Myslím, že naši předkové věděli co dělají - totiž že pohřívali své mrtvé společně jako komunita. To znamená, že pozůstalí nejsou ve svém smutku nikdy sami - už jenom proto že pořádný funus stojí fůru práce.

Hezký den!

Tak u nás to bude vždycky takové ve stylu jako že my nic - a mít tělo i doma, to asi hodně vody uplyne, snad proti tomu máme i zákon, ale to nevím jistě. Jako bychom ani s tou smrtí nic nechtěli mít. Samozřejmě že je to jiné na vesnici než ve městě, jak už tu psal jiný čtenář. Tam věřím, že to prožívají úplně jinak, tak nějak líp. Pro městské je ta smrt taková... nevím, nepříjemná, jako by s ní bylo víc starostí? Nevím.

Pavle

Děkuju.

Chtěla jsem k článku něco dodat. Není co, je tam všechno.

Určitě něco je.

Jo, věci "do života" nasává člověk nejen v dětství, ale celej život. Funus je dobrou průpravou, takový výlet do nitra lidských duší. Přijít na něj je vlastně odvaha. V mládí jsem hřbitovy a pohřby nesnášel, nyní s přítelkyní chodíme na podzim rádi "po stopách mých předků" Chodíme po hřbitovech a objevujeme hroby, jež jsem skoro zapomněl, kde byly. Nedávno zemřel otec mé bývalé přítelkyně z Mokropes. Obřad byl v kostele a farář říkal, že po obřadu urve z rakve lištu, aby jí funebráci neprodali dvakrát...Máma k tomu přidala, jak za mlada, když pracovala v nějakém baru, chodil za ní denně chlap s obrovskou kyticí. Když se dozvěděla, že je to pohřebák a bere to z rakví, bylo jí na zvracení. Máte pravdu, tzv. "krámová sekaná", jak říkám naší specifické pochoutce z jídelen a bufetů je opravdu droga. Je uplně jedno, kolik jí dostanu, snim jí vždycky do mrtě!

děkuju za přečtení - líbí se mi, jak jste to hezky shrnul všechno. Od hrobů, až po sekanou.

taky mám nebožtíka v přátelích - a facebook pořád vyzývá ke gratulacím...Vyřadit ho z přátel by mi přišlo jako přestat se s ním kamarádit. A tak jsem to nikdy necítila.

K tomu mě napadá: "Už ho nechej jít, jen ať jde, ať má jeho duše klid. Propusť ho ze své náruče a nechej vyrazit do země nové. Bolí to bolí, leč ta bolest brzy jen bude závanem bolesti dnešní!"

A dostal jste mi s tím nezrušeným FB účtem!Ten může zrušit jen majitel, protože nikdo jiný nezná přístupové heslo! Nejspíš se budou muset do testamentů hesla pozustalým odkazovat....

Je to pravda, nikdo neví heslo, akorát jsem si jednu dobu myslel, že by se mohl sám deaktivovat, když na něj nikdo nejde - ale asi budeme novou generaci duchů, internetoví. I strašidla zažívají evoluci.

Karma za článek, za zamyšlení a taktéž za pobavení. Při představě "děkovačky" jsem se neudržel a musel se zasmát (ano, mám rád černý humor)..

Já na takovou děkovačku myslel už kolikrát, jen si to představte, rakev se vrací, opona roztahuje a lidé nemají stále dost.

Neni-li ucta v zivote, neni ani po smrti...

Ale mohla by být - ale není, máte pravdu.

Pavle, početla jsem si

A to jsem rád, že početla.

Dneska to máte dost dobrý... Budou dušičky, tak si to asi schovám, a přečtu ještě jednou.

Člověk vidí na obřadech ledacos, ale od toho to je, aby toho zesnulýho pozůstalí pustili a s ním i emoce, které se k němu vážou. Proto lidi na pohřbech štkají, štěkají, smějí se... a někdy se i porvou.

A já děkuji, že se Vám to líbilo - máte pravdu, dušičky budou, no o tom asi bude jiný blog, jako tramvaják je vnímám teď jinak, s přidanými spojo okolo hřbitovů.