Mám právo nebýt vyděšený

Měl jsem (vlastně pořád mám i teď) linku sedm a jezdil jsem přes Palackého náměstí, takže jsem viděl v útržcích dnešní demonstraci proti vládě a proti rouškám.

Jsem přesvědčený, že se najde mnoho hlasů, které začnou hřímat, že ti lidé tam ohrožovali jiné, že už nyní mohou za budoucí smrt tisíců, a celkově úpadku tohoto státu a posléze i planety.

A to je právě ten problém – nepřichází to, co se celou dobu slibuje.

Neměl jsem čas poslouchat, co všechno se na demonstraci říkalo, ale zaslechl jsem věc, se níž souhlasím. Kde jsou tisíce slibovaných mrtvých? Bez nich přeci pandemie není pandemií.

Víte, jak by se poznala skutečná pandemie? Mrtví by leželi v ulicích. A víte proč? Protože při pandemii nestíhají nemocnice, nestíhají lékaři – lidé umírají doma – a přeživší se řídí pokynem, aby mrtvé vynesli z domovů. A mrtví budou před těmi domy ležet, protože pohřební služba nebude stíhat. Tak rychlí při pandemii nejsou.

To je pandemie. Ne jako slova na papíře a na obrazovce.

Najde se hodně lidí, kteří jsou už z přítomnosti natolik vyděšení, že o současné situaci mluví s obrovskou, až přehnanou pokorou a vidinou toho nejhoršího, co může nastat. Pro ně je vir novým bohem – zlým bohem. Je Silou, se kterou je dobře být v dobrém a uctívat jí. To jsou ti, co píší o strašných věcech co přijdou a veřejně pranýřují ty, kteří nejsou tak pokorní (rozumějte vyděšení) jako oni.

Já jim jejich strach neberu. Ale zajímavé je, že když píšou o svém strachu, tak nenapíšou jako já, jak krutě pandemie vypadá. Tohle si nedovolí. Oni se totiž nebojí viru, oni se bojí strachu. Oni mají strach ze strachu. Ze strachu, který je jim prezentovaný z minuty na minuty kamkoli se člověk podívá.

Jak poznáte, že situace dosáhla bod ad absurdum? Dělají se o ní vtipy. Jeden za všechny:

Nová chlapská hra. Na stolek dejte láhev vodky nebo whisky nebo čehokoli silnějšího, pusťte v televizi ČT24 a dejte si panáka, kdykoli uslyšíte slovo Covid. Rekord drží zatím pán z Moravy, který vydržel 53 minut, než padl do bezvědomí.

Lidé se většinou bojí toho, co nikdy nepřijde. A nemyslím tím současnou nemoc. Lidé se bojí různých věcí. Že budou sami, že nebudou mít peníze, že je někdo bude pomlouvat, že se budou stydět, že o něco přijdou.

Tenhle strach má vždycky jednu věc společnou – pokaždé se najde někdo, kdo ho ve vás krmí. Pokaždé. Nikdy se nebojíte sami od sebe. Ať je ten strach o čemkoli, nikdy nepřijde sám jenom tak. Semínko někdo vždycky zalije.

A teď už možná víte, jak se bát přestat.

Není to zase tolik složité. Když si sami přiznáte, že máte strach a že je někdo, kdo ten strach ve vás vyživuje, položíte si jednu otázku. PROČ to dělá? PROČ vás den co den krmí strachem? Odpověď i v tomhle případě je pořád stejná v každém případě.

Ten druhý od vás něco potřebuje. NĚCO. Něco, bez čehož by sám nebyl tím, čím teď zrovna je. Něco, co nutně potřebuje k životu. A to je taky důvod, proč máte pořád pocit, že vás ten druhý neuspokojuje, že vám naopak něco bere, že vás saje.

Pokud zjistíte to svoje NĚCO. Když zjistíte, co to je, přestanete se bát. To NĚCO můžete proti tomu druhému pak použít.

Protože každý člověk má právo se nebát. Má právo nebýt vyděšený.