Jak nám málem přepadli tramvaj (terorismus na kolejích)

Historky o ukradených tramvajích v DP máme a jsou to ty historky, které se vždycky staly moc dávno, staly se kamarádovi kamaráda a každý za jejich pravost položí hlavu na špalek, ale nikdy to doopravdy neudělá.

Nejzajímavější z historek o odcizení je ta, jak někdo ukradl tramvaj ze smyčky Nádraží Strašnice (já vím, že se to stalo, klid) a nakonec ji našli zaparkovanou ve Stromovce. Nejspíš ji ukradl bývalý tramvaják, který se potřeboval dostat domů. Projela půlkou města, ale nikdo si ji nevšiml. V divočejší verzi brala dokonce lidi.

Dneska je jiná doba, a tak se tramvaje kradou jinak – vlastně se ani nekradou, ale používají k teroristickým činům. Nebo by se používat mohly. Dokonce jsem něco podobného viděl v jednom německém seriálu a později i v jednom českém, protože někdy se scénáře nových věcí píšou tak, že přepínáte kanály jiných televizí.

Unesli tramvaj a pak řešili, že se s ní moc daleko nedostanou – a taky ne zrovna moc rychle.

Dokonce na terorismus nejsme jako řidiči příliš školení. Vím sice, že jízdní kolo může být i kompenzační pomůcka a že pro některé umělce jsem ve své profesi za debila – vím dokonce i to, že pokud nastoupí určitý počet Vážených klientů, je správné, když stejný počet i vystoupí.

To sice nevím, proč mi říkali, ale možná proto, že před mnoha lety mi v létě do noční tramvaje po jedné genderově vyvážené společenské akci nastoupilo tolik lidí, až se ve voze třeli, a tak jich na Lazarské vystoupilo z vozu mnohem víc (myslím, že to má co dělat s tím, že se nějak ve vzduchoprázdnu množí fotony, nebo tak něco).

Ale o teroristovi nic – ani nevím, jak ho poznám.

Lidi v kukle vozím, zvláště v zimě a v období státních svátků, když se chodí demonstrovat za lidskou tvář. Dokonce jsem vezl i upíry s rakví, a jelikož ani o jednom Městský přepravní řád nic neví, oboje jsem do vozu vzal. Podotýkám pro šťouraly, že se nejednalo o upíry, ale o studenty – a šlo o pravé krásné hnusné upíry, a ne nějaký načesané metrosexuály hledající místo krve vztah se šestnáctkou.

Takže o teroristech pořád nic. Ale hádám, že by se mi chtěl dostat do kabiny.

No a teď začíná část toho blogu, kde vás Vážení klienti trochu poučuju. Pravda, vy si myslíte, že Vás nemáme co poučovat, a spíš bychom dle Vás měli poučovat sami sebe (o slušnosti), ale věřte, že my už jsme pod takovým stresujícím drobnohledem Vás všech, Vážených klientů, až se kdysi udál případ, kdy jeden praxí mladý řidič se sepjatýma rukama žádal jakousi naštvanou paní, aby na něj nepsala stížnost.

Což je pravý opak mě – já říkám celé jméno, služební číslo, pak i to počítačové a dotyčného žádám, aby stížnost napsal pravopisně a stylisticky správně, neboť v opačném případě ji opravím, oznámkuji a vrátím k přepracování.

Lidi, když už si na někoho stěžujete, neukazujte hned, prosím, někteří z vás, že se může stát, že řidiš mě vihodil néprávem – to prostě bolí. Chápu, že ne každý je Jirásek, ale programy na opravy textů jsou něco zcela běžného.

Takše pokrašujeme.

Je to takový nešvar a děje se u vozů starších, a to že někteří Vážení klienti nevědí, že se mají držet za tyč, za madlo, to mastné, případně za držák na sedačce – nikoli za kliku u kabiny řidiče.

Za prvé, to škodí klice a celému systému zámku (ano je to z jednoho kusu a vzhledem k tvaru dveří i ne zcela rovné – takže i finančně drahé).

Za druhé dveře kabiny poté vržou a skřípají, nehledě na to, že i tak dostává zámek své, a nakonec se vyviklá natolik, že musí být (draze) vyměněn.

Za třetí (to vás asi napadlo) se zamknout nemůžeme, poněvadž odemykání v některých životních situacích zdržuje a při pohledu na blížící se tramvaj ve špatném směru případně větší dopravní prostředek nejsem Casey Jones, abych do poslední chvíle na mašině stál.

Jinými slovy prosím nedržte se té kliky. Už jenom proto, že vás některý řidič může považovat za teroristu.

Následující scéna se až na jednu drobnou změnu skutečně odehrála (ne mně) a ukazuje, že obavy mohou být oprávněné – na obou stranách.

Pán se držel kliky u vozu KT8N2 (ta krabice bez schodů u třetích dveří), cloumal s ní a druhou rukou držel mobil a řešil něco emotivního – takže chvílemi mluvil ostře. Natolik ostře, že ani nepostřehl, že tramvaj zastavila mezi zastávkami a má zapnutá výstražná světla.

Už si ale všimnul, že řidič otevírá kabinu – takže cuknul svojí rukou k tělu – přičemž si uvědomil, že je s řidičem něco špatně. Levačku měl zvednutou, dlaň na úrovni hlavy, a jakmile otevřel kabinu a dveře vysunul do strany, aby jimi prošel, pravačku dal na druhou stranu, jako by se vzdával.

"Hlavně klid, pane, můžeme to vyřešit!" řekl řidič a vkročil z kabiny do vozu.

Pán přestal mluvit ostře, trochu mu povadl nadřazený výraz, jaký vykouzlil při hovoru, a obdobně mu povadla s rukou s mobilem.

"Cože?" zeptal se.

"Nebudu klást odpor," řekl řidič. "Můžeme si o tom promluvit?"

"O čem?" tázal se pán.

"O Vašich podmínkách. Nikomu se nic nemusí stát! Budu plně spolupracovat!"

"Děje se něco?" zeptal se pán – a nutno poznamenat, že pohledem se ptali i ostatní cestující.

"Ano, pane! Já vás chápu, ale nic se nemusí nikomu stát!"

Pán se teď na nic nezeptal – jenom koukal, tupě. Řidič pokračoval:

"Podle nových smluvních přepravních podmínek a našich podnikových norem," začal řidič, "od prvního první tohoto roku je dotyk na kliku považován za únos tramvajového vozu s možností žádostí o výkupné."

Pán nemluvil. Za to mu prý mluvil mobil, ale pán na něj nereagoval. Reagoval spíš na lidi kolem, kteří věděli, že pán právě dostal hlavní roli. Sice sám nevěděl v čem, ale měl ji.

(Tady mi dovolte, abych vám ujistil, že vím, že podobné hry sebou nesou riziko. Někdo může poznamenat, že kohosi mohla taková situace vylekat až k mrtvici, případně k jiným problémům, spojených třeba s inkontinencí – ale zase považte, že i třeba taková situace, kdy Vám bouchá do kabiny opilec, řve, někdy i tluče něčím – v jednom případě služební zbraní, jež se nakonec ukázala jako nabitá a zcela funkční – nebo když ve voze někdo dělá psí kusy a zničehonic pustí na velké reprobedně DJ Krakatita a jeho hit K snídani dostaneš utopence, držko moje: tohle všechno má na psychiku řidičů a cestující vliv stejný, ne-li větší.)

Řidič pokračoval a rukou ukázala do vozu, kde to už šumělo:

"Jestli cestující mají něco udělat, klidně to řekněte. Budeme spolupracovat. Můžou si kleknout, nebo i lehnout. Není v tom problém. Hlavně nikomu neubližujte. Všechno splníme."

Pán koukal na lidi, na tramvajáka, a pravděpodobně se snažil pohlédnout do sebe, jestli se neocitl ve špatném snu. Zmohl se prý na krátkou reakci slovem: PROSÍM?

"Takže vy nás asi nechcete unést, i když jste se držel kliky kabiny?" ptal se řidič a pomalu dával ruce dolů.

Pán měl vytřeštěné oči a vrtěl hlavou.

"Rozmyslete si to dobře," řekl řidič, který právě pánovi hlavní roli ukradl pro sebe. "Už se ta taková šance nemusí opakovat!"

Lidi se už usmívali.

"Zachovejte paniku, Vážení cestující," řekl k lidem tramvaják zvýšeným hlasem. "Ten pán nás nechce unést, jenom se neumí držet, kde má!"

Několik Vážených klientů si pána vyfotografovalo.

"To nám nesmíte dělat," řekl tramvaják pánovi skoro mateřsky. "To už jste dneska čtvrtý." (Krátká pauza) "Ale uznávám, že dneska poprvé nevolám policajty!"

Tramvaj zhasla výstražná světla a rozjela se.

Poznamenávám, že pán prý svoji čerstvě nabytou slávu neunesl a příští zastávku vystoupil a rychle opustil přilehlé prostory zastávky.

Když jsem historku poslouchal, pokládal jsem si stejnou otázku jako Vy – a to, jestli by řidič neměl použít trochu jiný přístup. Řekněme civilnější. Něco jako: Dobrý den, prosím, nesahejte mi na kliku!"

V některých případech by jistě fungoval, ale pak jsem si vzpomněl na ty případy, kdy právě ne. Lidi strašně neradi uznávají své chyby – a pokud na ně ukážete, hned přecházejí do agrese.

"Aby si se neposral!" byla by asi nejčastější odpověď na běžný postup žádosti.

Nemějte proto, prosím, tomu tramvajákovi za zlé, že použil onen přístup z trochu jiného soudku, čímž zabránil tomu, aby mu bylo dokazováno, že je jenom ten, co zvoní, a byl posílán si vyměnit spodní prádlo z nenadálé nehody – vykouzlil něco, co sice hraničí s ironickou drzostí, ale zase je to způsob nenásilný a mající v sobě šarm britského suchého humoru.

A navíc – ten postup byl naprosto profesionální k možné okolnosti, že dotyčný byl skutečný terorista a hodlal tramvaj unést. Protože jak už víte, my pořád nevíme, jak má takový terorista v tramvaji vlastně vypadat.