Odtáhli jsme ho a pak si zatleskali

Neštěstí lidi spojuje, to je zřejmá věc. Jsem zvědav, kdo se s touhle taktikou vytasí jednou ve volebním boji. Zatím jsme u pokusů, ale ono se to zlepší, uvidíte.

Jak už jsem několikrát avizoval, mezi řidiči MHD a cestujícími nejsou vždy přátelské vztahy, a někdy jde přímo o vztah nepřátelský se vším všudy. Zatím se to neřeší, a jak se zdá, ani se to řešit nebude. Tak to prostě je.

Ale neštěstí spojuje i nepřátele, a tak se tak stalo, že včera před devátou večerní za Smíchovem před zastávkou Zlíchov špatně zaparkoval vůz značky Hyundai (SPZ vím, ale nepovím :-) ) a můj vůz linky č 5. nemohl pokračovat cestou na Barrandov.

Nemá cenu lidi v tomto případě víc popichovat, jsou napumpovaní už tak, a humor a noblesa je tím posledním, co je zachrání před ještě větší spoluprací, aby vyrazily někoho lynčovat.

"Kdo chce vidět idiota, ať si vystoupí!" zaznělo mými vozy a případné moralisty bych rád upozornil, že jsem mohl použít úplně jiný výraz.

Nicméně jak jsem později pochopil, můj výraz byl skutečně měkký.

V podobných případech není nic obvyklé, že auto bránící v provozu obalí dav a každý přispěchá se svojí troškou do mlýna.

"Je to svině." Řekl první

"Parkuje jak debil!" přidal se druhý.

"Čurák!"

Poslední větu řekl mladík, z něhož se linul odér alkoholu, a zajímavé bylo, že jiné slovo vyslovit neuměl. Jako někdo komunikuje spojením "Já jsem Groot", tenhle si vystačil jediným slovem.

Lidé spěchali, a tak začali spolupracovat.

"Já mu spustím alarm, von přiběhne!" řekl kdosi a začal vozem houpat.

"Takhle ne," řekla jedna paní a začala se drát do dveří, jako by je chtěla vytrhnout.

"Paní," říkám já. "Máte spustit alarm, a ne rabovat!"

"To projedete," řekl jakýsi teoretik.

"To ano," podotknu, ale hned to vysvětlím, že lidem se moc nelíbí, když tramvaj jede a bere s sebou i kus auta.

Vzal jsem si služební vestu. A pojal jsem to ve voze jako módní přehlídku, aby lidi viděli, jací jsme v DP modelové. Udělal jsem závěrečný flirt s překříženýma rukama a šel klidnit dav.

Pro pořádek podotýkám: Moc toho dělat v podobných případech nemůžete. Zavoláte na dispečink, nadiktujete SPZ, zvoníte (což je opravdu ve večerních hodinách ideální), sami od sebe se auta dotknout nemůžete – pořád hrozí, že jej poškodíte nebo se zraníte. Ano, tahle doba moc rozumné invenci nepřeje.

Dav se zvětšil a někdo i pozoroval větve na stromě rostoucím vedle zaparkovaného vozu.

"Čurák, čurák," řekl mladík a já si to hned přeložil na – Jak se někdo takhle může chovat neomaleně? To je ale krutý svět!

Pohybuji se v DP dlouho, takže podobný jazyk umím. Stejně jako umím plynně opilecky.

"Aspoň se nenudíte," řekla mi jakási slečna a usmála se.

Odvětil jsem, že ne, že DP je zemí velkých zážitků a je přáním každého řidiče, aby se jeden den skutečně nudil.

"To projedete!" řekl pán.

"Tedy, pane," říkám já, "Vy jste někdy v DP dělat musel!"

Pán řekne, že ne – a já, no tak vidíte.

Přijeli dispečeři. Poznámka: před nimi byla snaha s autem pohnout a víte, ani nevím, kdo se auta dotýkal, kdo na něj sahal a kdo vůbec celou záležitost inicializoval.

"Čurák!" – překlad: Je to moc velké auto, je nemožné s ním hnout!

Tak s ním hnem! – řekl zase kdosi a já stále nevím, kdo se automobilu podruhé dotkl a tlačil jako zběsilý.

Ale tahali ze všech sil.

"Proboha, dělejte někdo něco," zvolala někdo, asi já, "já už jsem tu napřímenej jak akvabela!"

A nekecal jsem – držel jsem se auta a tlačil tak, že jsem měl nožičky najednou víc daleko, než bývá obvyklé.

"Čurák!" – "Ano, to vás lituji, ale je to nutné, už jen kousek!"

Autem jsme pohnuli a dav propukl v jásot.

"Všem vám děkuji, jste úžasní" zavolal jsem a hned dodal: "Zatleskejte si!"

A tak se taky stalo. Před devátou večer, na Zlíchově, u těch nízkých domků, tam kde se kdysi narodil Karel Hašler a možná skládal první písničky, tam jako by mu lidé tleskali za ty jeho krásné texty o lásce a krásné Praze, ale oni tleskali sobě, jak všechno hezky zvládli a mají k sobě zase o kousek blíž.

Nastoupili jsme.

"Budu na DP požadovat náhradu," řekl starší pán,

"A za co?" ptám se.

"Mám od tý káry špinavý ruce!"

"Na to jsme školení," říkám já a podávám mu vlhčený ubrousek vonící po heřmánku.

"Proboha, co to je?" ptá se pán. "Tímhle se nemůžu utřít, stará by to cejtila a zmlátila mě, že jsem byl u nějaký kurvy!"

"Čurák!" – překlad: Nemáte to pane lehké, ale jistě dobrá diskuze přinese dobré a sladké ovoce.

A jeli jsme na Barrandov. A v každé zastávce se mnou někdo loučil a přál mi šťastnou cestu. A děti mi mávaly a všechno bylo tak kýčovité, a proto fajn.

A do toho, jako by pořád kolem nás zněla ozvěna potlesku.

Lidi, tleskejte si.