Jako dítě jsem prázdniny (a svět) vnímal jinak

Ano, je to dávno, co jsem byl dítě nebo mladistvý a ráno v poslední den školy snídal a poslouchal rádio a věděl, že za dvě tři hodinky začnou prázdniny.

Vysvědčení jsem nikdy moc neřešil. Rodiče již dávno pochopili, že nemají doma génia a nijak nepřekvapím známkovými skoky (to se mi stalo až na střední a paradoxně čím výš jsem ve vzdělání postupoval, měl jsem lepší známky).

To moje dětství a mladický věk nebyl v době komunismu, tedy ne tolik, jak by si mnozí čtenáři mysleli, i když zprávy z rádia to ráno a později z televize by vás v tom mohly pomýlit. Za mých let jalových se řešily trochu jiné problémy než dnes.

Slýchal jsem cosi o prázdninách, jak můžu jet na tábor, k babičce, k moři, jak mám mít radost z tohoto dnu, jak si ho mám užívat – což jsem dělal, poněvadž poslední den školy jsem měl z prázdnin nejraději, jelikož už další den měly ty prázdniny ubývat. Navíc poslední den: dvě hodinky ve škole, pak něco jako mejdany se spolužáky, jež se s přibývajícími léty stávaly divočejšími a delšími. A když dlouhé ještě nebyly, večer od osmi běžela nějaká pěkná pohádka nebo bezva film akorát pro mě.

Super den.

Ani by mě nenapadlo, že o několik let později si poslechnu úplně jiné zprávy z posledního školního dne. Myslel jsem si, že něco jako poslední den ve škole se nemění, že děti alespoň v tohle zůstanou stejné, jenže něco z mých jalových let, kdy si něco myslíte špatně a myslíte si to špatně na věky, ve mně zůstalo, a já se proto nestačím divit.

Namísto volna, prázdnin, babiček, koupání, táborů, moře jsem najednou slyšel, aby děti nepáchaly kvůli vysvědčení sebevraždu.

A že by se vlastně vysvědčení mělo zrušit, aby se děti zbytečně nedeprimovaly a neubližovaly si. Že takové vysvědčení je vlastně strašlivé zlo a mělo by se zničit jako kdysi zlo v dalekém Mordoru, a udělat to stejně, jedním velkým tažením s jasným výsledkem.

Slyšel jsem, aby se děti třeba opilé nevrhaly do drog. Aby zůstaly jen u toho pití, a že je potřeba konec školního roku oslavit, a že sklenička, když je jedna, tak to nevadí, ale drogy jsou špatné, že z toho vznikají závislosti, a ty pak nejsou dobré, a když takovou závislost máte, těžko byste se pak učily.

A že děti pojedou na tábor – a to pozor. Že kdyby vás osahával vedoucí, že to není v pořádku, ani když říká, že je to hra. Není, to je zlý vedoucí. A kdybyste náhodou byli na táboře a měli pocit, že vidíte málo vedoucích, nebo že nevidíte dlouho žádného a třeba máte hlad a nikdo vám nepomůže, když si rozbijete koleno, tak byste to měli dát vědět rodičům, protože jde o tábor, co vedou nezodpovědní lidé.

Stejně tak nemáte na táborech pít alkohol (není přeci poslední den ve škole) a taky neužívat drogy. Nemáte mlátit slabší a menší kamarády, protože se to nedělá, ale zase jakmile to už uděláte, nesmí vám dospělý dát facku, protože to je trestné, a pokud vám takhle dospělý facku dá, to vás klidně pak může osahávat nebo vám nabídnout alkohol, nebo drogy, nebo obojí.

Já se nedivím, že já jsem prázdniny jako dítě přežil – já se divím, že ho přežijí dnešní děti. Psychicky. Pomalu se přestávám divit, že z dnešních dětí a mladistvých se pozvolna, ale jistě stávají sociopati – k nimž do skupiny patří alkoholici, feťáci, vrazi, zvrhlíci, maniaci, různá jiná povykující hovada. Nedivím, poněvadž to z nich děláme my sami. Ne doba.

My určujeme dobu. My jsme museli nějakým zvláštním způsobem dopřát sluchu někomu, kdo si myslí, že vysvědčení jsou důvodem k sebevraždě, pravděpodobně někomu, kdo sám propadal, nebo má blbý děti. To my dovolíme, aby tábory vedli lidé bez schopnosti starat se o děti. My jsme zodpovědní za to, že se dostává do všeho špína a hnus. Jen my. Nikdo jiný. A jen proto, že to dovolíme.

Nestěžujte si na dobu, na politiky, na celebrity, na všechny ty příklady – nikdo nás nenutí je následovat, nikdo nás nenutí je poslouchat, uctívat. Je to jen naše lenost, která to dovolí.

Změna je možná. Akorát my se jí pravděpodobně nedožijeme. Podle toho, jak se věci mají, se tu poměry nezmění následujících třicet let. Nic nevyřeší volby kamkoli, projevy o čemkoli, je to jen na nás a v nás. MY si musíme mezi sebou vychovat důstojné nástupce, a musíme je vychovat tak, aby i oni si vychovali další zdatnou generaci.

Pořád se tu dokola melou slova a květnaté projevy o národu. Víte, v čem je síla národa? Ne v historii, ne v hrdinských činech, ne v revolucích, ani v lidech to tak docela není. Největší síla je v jeho budoucnosti. V tom, co do něj investujeme, co z něj vzejde.

Ruku na srdce. Necítíte v sobě taky ten virus lhostejnosti na věci kolem sebe. Že se jako národ dokážeme spojit jen při finále našeho týmu v mistrovském utkání, nebo že svoji věrnost lidem a národu dáváme najevo lajky v diskuzích a sdílením hesel, kterým málokdo rozumí, ale je cool mít je na své zdi sociální sítě.

My jsme už v pytli a zůstaneme v něm. Už jsme v době, kdy se neřeší prázdniny jako něco pěkného, nýbrž jako dobu strašlivých událostí. Vzdali jsme se pohody a dobrovolně se z nás staly stíny z dob dřívějších, kdy člověk člověku opravdu věřil, a nebylo to jen tak na oko, aby ho při první možné příležitosti potopil.

Kašlete na všechno a věnujte se svým dětem. V nich je ta budoucnost. Nenechte je nakazit, nebo zcela nakazit tím virem, jaký my už v sobě hluboko máme. Kašlete na diktáty doby, vykašlete se na věčné debaty o čemkoli.

Jde to. A můžeme začít tím, že zase budeme myslet na to, jak by správné prázdniny pro děti měly vypadat. A kdo by měl být jejich součástí. A jak o tom budeme rozhodovat MY. A nikoli doba.