Kam jít, když už doma nejste doma? (Pro paní Ivetu)

Tohle téma jsem probírali nedávno s paní Ivetou na záloze. Jak tady ve společnosti chybí mnoho základních věcí, pro… no pro základní budoucnost.

Třeba problém dětí, ano ještě dětí, které už nemůže již déle vychovávat Dětský domov. Vedli jsme mnoho řečí, že přestože se po nás chce, abychom jako stát rozdávali jiným, nám něco chybí.

Mohl bych o tom napsat dlouhou studii, ale krátký příběh očima kluka, který je první den v děcáku, postačí.

++++

Pamatuju si na auto a na pána, který stál před vraty domu s velkou zahradou. Často se mi o tom domu zdá. Někdy nesmyslný sny: Jako že po zahradě jezdila tramvaj po úzkých kolejích nebo že prolézačka vypadala jako vysoký tobogán. S tím nemám nic společnýho. Nikdy jsem si nic podobnýho nepředstavoval.

Avšak na pána si pamatuju. Tehdy mi připadal jako pán, a to mu nebylo víc jak devatenáct. V ruce držel kufr, přes rameno měl tašku a brečel. Koukal se na silnici vedoucí k bráně a koukal se na silnici vedoucí k lesu. Jako by se nedokázal rozhodnout, jakým směrem se vydá. Co vím, další na jeho místě šli směrem, odkud jsem přijel, na hlavní klánovickou silnici. Pak nejspíš na autobus nebo na vlak ku Praze.

Někdy se cestou zastavili v zahradní restauraci Olymp nebo U Dašů na nádraží. To se pak většinou pozdě v noci dobývali zpátky k nám a do druhýho dne je nechali přespat. Když se další noc dobývali zase, volala se policie. Nikdy víc už nepřišli.

Vím o dvou, co zamířili na opačnou stranu, k lesu. Šourali se, táhli kufr, taška na boku jim plácala. Tyhle dva se ten večer k nám zpátky nedobývali. Nikdo o nich nikdy víc neslyšel. Po jednom případu jsme opodál ve lese našli ve křoví pohozený kufr. Nebyl otevřený. Naše teta, co nás ten den na procházce hlídala, nás kvapem odváděla zpátky domů. Pak přijeli policajti.

Tety byly všechny ženy v domově. Měli jména, ale oslovení teto patřilo mezi univerzální. Nepamatuju se, která mě ten první den vzala kufr s věcmi a odvedla do pokoje a ukázala na postel vlevo.

Vzpomínám si však na podivný puch, jaký ve velkým pokoji ležel a jako by se nechtěl pohnout z místa ve vzduchu. Pokoj mi připadal obrovský. Postele u zdí vypadaly jako rozkvetlé lístky zvláštní květiny, která nerostla ze země, nýbrž z modrého ošlapaného koberce a několika kusů nábytku blízko postelí.

V pokoji byl pořádek. Neskutečný pořádek. Neměl jsem moc možností poznat, jak má vypadat uklizená domácnost, ale pravděpodobně nevypadá jako to, co jsem tehdy viděl kolem dokola. Tohle působilo zvláštně. Věci, hračky, oblečení, učebnice, všechno potřebný naskládané do přihrádek (ne do šuplat) a koukalo ven ve zvláštních kontrastech.

Později jsem pochopil, proč mi věci a pořádek zvláštní připadá. Všechno zavinila nutnost malýho prostoru na osobu. Každý z nás měl jen omezený prostor, a tak se věci v přihrádkách na sebe tlačily a jako by o místo spolu soupeřily.

Poslední, co si z prvního dne pamatuju, je křik ve tmě. Nevyděsil mě. Hlídal jsem strop, jestli se na něm neobjeví nějaká ze světelných zrůd. Objevila se jedna jediná a hned zmizela. Křik přišel, když jsem usínal.

Rozléhal se domem a do něj se mísil hlas tety. Někoho konejšila a někam vedla.

„Tam nemůžeš!“ říkala a na krátký okamžik jsem uviděl, jak se otevřely dveře a pustily k nám proud světla. „Tady už nebydlíš! A nebreč pořád.“

Viděl jsem v něm několik hlav na postelích okolo odříznutých od těla světlými přikrývkami. Všechny až na jednu měly oči otevřené. Nedívaly se na dveře, nýbrž na mě. Přeskakoval jsem po lesklých očích, dokud se dveře nezavřely a lesk v nich neumřel. Pak jsme viděl pouze přikrývky a pohyby pod nimi.

„Já tě někam uložím, Marku,“ řekla teta za dveřmi a kroky se od nás vzdalovaly po schodech, které jsem později snad milionkrát myl se hřbetem skloněným a bolavým, až jsem při každém pohybu hadru skučel jako kopanej pes.

Podobný scény s křikem a brekem se opakovaly. Akorát jsem je nepočítal. A taky jsem už neviděl lesklý oči ostatních. Potom jsem se vždycky koukal na jediný – na ty nový, který v pokoji bydlely první noc.