Něco o básničkách, básnících a starých časech (pro paní Mirku P.)

Bavili jsme se s paní Mirkou o jiných časech, o básních, o upřímnosti, o tom, jak si lidé stěžují, jak neposlouchají, a když poslouchají, tak jen aby třeba pak nadávali a stěžovali si ještě víc. A mě napadlo tohle:

Děda z tátovy strany byl básník. Psal často a hodně, a po kapsách nosil notýsky s oslími rohy, a co chvíli se na ulici zastavil, aby zapsal verš nebo poznámku. Dlouhé hodiny sedával v parku a tlustým plnicím perem zaplňoval řádky drobounkým písmem od okraje k okraji. Asi proto, že děda nerad čímkoli plýtval.

Večer míval od inkoustu modré prsty. Mockrát jsem prsty viděl v posteli, když u nás spal. Modrá bříška prstů měl položená na peřině jako na slavnostním polštáři, na němž se vystavují vzácné předměty nebo na něm leží nůžky, co přestřihnou pásku, aby kapela zahrála tudydy dů, tudydy dů.

Děda obdivoval svět. Alespoň si to myslím. Proč by jinak o něm psal? Aby si stěžoval? Aby mu nadával? Asi ne. Psal o každém dni, který prožil. Básně byly jeho deníkem celého světa.

"My básníci to máme těžký," říkával mi ve vzácných chvilkách, když se mnou promluvil, a to jenom proto, že kolem nás nebyl nikdo jiný, kdo by dědu poslouchal. Sednul jsem si na koberec jako poslušný pes a poslouchal.

Pro dědu jsme byl z nouze ctnost a děda byl zase z nouze ctnost básnická, poněvadž když na básně přišla řeč, každý říkal, že děda je básníkem ne příliš dobrým, což znamená, že dědovy básně na čtenáře působí příšerně. Nejsou Popelkou ani ošklivým káčátkem - naopak, každá jeho báseň zůstane ošklivá, a co je horší, nikdy nepřeskočí z notýsků do velkých knih a ještě větších sálů.

Ale já viděl a věděl, že tohle dědovi nevadí. Že on notýsky miluje tak jak jsou, a že je má doma vystavené na čestném místě v knihovně, jako by byly skutečnými knížkami.

Asi byste řekli, že se děda za básníka spíš považoval, než jím skutečně byl – že se nestane opravdovým básníkem, dokud si jeho jméno nepřečtete na hřbetu knihy nebo na vás nevyskočí ze stránky. Avšak mezi tím, co jste, nebo za co se považujete, nemusí být žádný rozdíl. Ostatně tohle jsem kolem sebe viděl pořád.

Mně se dědovy verše líbily a obdivoval jsem složitost slov a spojení, jaké si vymýšlel. Básně mi připadaly jako z jiného světa. Odněkud, kde nestojí ulice a parky jako u nás, ale všechno je zpřeházené a divné a lidé jsou tam divní taky. Pamatuju si třeba:

++

Koleje vyjetých slov nacpaných do kapes

Jsou cítit potem celého zčernalého slunce

Všechno pod sebou zašlapeš

A v kaluži uvidíš modrého pulce.

 

Neber ho do domu, není tvým hostem

Klidně ho zahoď ke starostem

Zůstaň, nehýbej se falešníku

Ustel si a koukej spát

Nikdo tě tu nemá rád

++

Děda mě taky neměl rád, ale mně to nevadilo. Nijak mi neubližoval, netrestal, dokonce na mě nikdy nezvýšil hlas. Na rodiče ano, ale na mě samotného nikdy. Naopak. Když se s nimi bavil nahlas a já mu náhodou vlezl do pohledu, ztichnul a mávnul rukou.

Děda byl přímý člověk. Možná pro toho nedoceněného umělce v sobě. Nikdy si nic nenechával pro sebe, a cokoli si o vás myslel, řekl vám to.

Kdysi prý nadával strážníkovi před krámkem pana Habela. Nadával tak moc, že užíval sprostá slova, a přitom mluvil klidně jako by přál strážníkovi hezký den a ptal se na výsledky nedělních dostihů. Nadával vyrovnaným hlasem, a když mu slova už nestačila, přidal bouchání prsty přes strážníkovy klopy a hruď. Nakonec se mu snažil sebrat pendrek.

"A kde máme naše práva? Kde máme naše práva? No, kde jsou, ty úřade?" ptal se děda klidně, ačkoli kůže na tváři mu zrudla jako kohoutí hřebínek.

Táta vyprávěl, že děda nadával klidně, přestože se mu strážník vysmekl, vyrval dědovi pendrek a ranou mu vyrazil zub, a navíc přelomil lícní kost. Děda prý mluvil dál, přestože slova mumlal a skrze ně plival krev. Vyražený zub poskakoval po ulici a odrážel se od kočičích hlav a proskočil mezi nohama davu a v slunci zazářil jako perla.

Co bylo s dědou dál, táta neřekl. Snad odešel s tátou do ordinace, možná ležel na ulici a psal báseň.

Se mnou se příliš nebavil, což ovšem neznamená, že mě nepoužíval jako téma. Mluvil o mně často, a mně se zdálo, že skoro tak často, jak psal. Mluvil o mně kdykoli jsem seděl ve stejném pokoji s rodiči. Mluvil nahlas, jako bych byl horší než strážník na ulici. Máchal rukama, ukazoval na mě, hrozil mi, hrozil tátovi, hrozil mámě, hrozil babičce, která ho za prsty brávala a uklidňovala.

"Naše víra je čistá, je čistá!" opakoval děda a mával rukama, až jsem se bál, že odletí pootevřeným oknem jako anděl v nedělním obleku. "Je čistá, čistá a vy ji špiníte. A koukejte, tady to máte. Naše je čistá, a co vaše? No. Jaká už je?" volal děda a významně se díval na mámu.

Mně volání a gesta připadala k smíchu. Jenomže jakmile jsem se usmál, děda vždycky přidal, jako by se mého úsměvu bál a potřeboval ho překřičet.

Táta s mámou mlčeli a koukali na dědu a na babičku, a babička koukala na ně a na dědu a mačkala mu ruce, a opakovala "No jo, no jo."

Máma plakala. Ne pokaždé. Někdy. Chodila po bytě, brávala do ruky věci, stírala prach, a opět je pokládala zpátky. Když k ní přistoupil táta a chtěl se jí dotknout, trhla sebou, usmála se a šla do jiného pokoje, tam co na zdi visel kříž a na něm pan Ježíškristus, před kterým si děda vždycky div ne odplivl.

Kdysi jsem dědu po mluvení nahlas viděl, a to odešel do koupelny. Třísknul dveřmi, ale ty se nezavřely a udržely mezi futry mezírku. Připlížil jsem se a uviděl, jak sedí na okraji vany, nohy těsně nad podlahou a udýchaný píše do notýsku nové řádky. Prsty zuřivě kmitaly a já viděl a věděl, že ze sebe dostává veškerou básnickou vášeň, protože kdyby to neudělal, síla by ho roztrhla a koupelna vybuchla.

A já se o dědu bál. Měl jsem strach, že když nestihne všechno napsat, možná přímo nevybuchne, třeba jenom praskne a vyčerpáním spadne do vany. Veškeré básnické z něj vyteče, a jestliže nohama ucpe výpusť, básnictví nateče až po okraj a děda se v něm utopí.

Děda se mnou nemluvil, avšak verše mi četl. Na přednes neměl notýsky, nýbrž velké srolované papíry. Když rodiče nebyli doma, ukázal na mě prstem a já viděl a věděl, že přišel čas, abych si sednul na koberec a poslouchal.

Občas poslouchala i Gréta, naše služka. Poslouchala jako mimochodem, protože chodila po místnostech a stírala prach. Usmívala se. Nevím, jestli z veršů, nebo přirozeně, pravdou je, že Gréta se uměla smát mnoha způsoby – jako by úsměvy měly odstíny.

Když jsem Grétu viděl naposledy, měla odstín tmavý a já se ho strašlivě bál.

Co se týče dědy a básní, pochopil jsem, že je nečte pro mě nebo pro Grétu. Mě považoval za pouhou kulisu, protože děda při letmém zašustění papírů opustil obývací salon a ocitl se na podiu obrovského sálu, mlčícího v obrovském očekávání. Stál sám, osvícený proudy světel, před mikrofonem na štíhlé noze a vnímal hromady tlumených nádechů a výdechů, kupy párů nedočkavých očí.

A potom děda spustil. Pomalu, jako když se rozjíždí lokomotiva. Veršíky ze sebe soukal, jako by sám sebe vrátil do dětství a znovu se učil mluvit. Poté stárnul a slova získávala plynulost. Věty z dědy tekly jako horský potůček a sál se pozvolna potápěl pod hladinu uspokojení.

Děda stárnul dál, stával se mužem a slova byla pevná a silná. Verše bubnovaly o stěny a každým slovem byl starší a blíž k podobě v obývacím pokoji. Verše moudří, bezpochyby odhalují smysl života, bytí, cesty k Bohu, k vírám, ke spravedlivým rozsudkům nad životy. Jeho hlas je náhle pokorný, smířlivý. Mladická dravost je ten tam a hlas se srovnává se životem a sál ani nedýchá, aby náhodou nerušil.

Potom skončil. Papíry v ruce klesly od očí ke kolenům a děda se rozhlédl po místnosti. Zadíval se na mě, potom na papíry a zase na mě a s kyselým úšklebkem odešel do kuchyně, aby Grétu požádal o kávu, kterou vypije tam, kde nebudu já.

Jsem z nouze cnost.

 

Autor: Pavel Hewlit | úterý 15.1.2019 10:27 | karma článku: 14,85 | přečteno: 375x
  • Další články autora

Pavel Hewlit

Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je

Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.

16.11.2022 v 22:36 | Karma: 33,16 | Přečteno: 1996x | Diskuse| Ostatní

Pavel Hewlit

Ta válka muší bejt, to Vám poudám

Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.

16.11.2022 v 16:19 | Karma: 36,43 | Přečteno: 940x | Diskuse| Ostatní

Pavel Hewlit

Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze

Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.

9.11.2022 v 14:45 | Karma: 26,30 | Přečteno: 484x | Diskuse| Kultura

Pavel Hewlit

Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj

Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.

5.11.2022 v 1:22 | Karma: 44,98 | Přečteno: 6722x | Diskuse| Ostatní

Pavel Hewlit

Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty

Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.

3.11.2022 v 8:34 | Karma: 43,75 | Přečteno: 3675x | Diskuse| Ostatní
  • Nejčtenější

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Auto vyjelo z vozovky a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné

2. května 2024  16:40,  aktualizováno  3.5 12:38

Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...

Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů

29. dubna 2024  6:21,  aktualizováno  13:19

Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...

Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů

4. května 2024

Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...

Meda a Jan Mládkovi. Milovníky umění i zvířat připomíná zámecká výstava

4. května 2024

Premium Dáma z Kampy, mecenáška, kurátorka, nakladatelka, sběratelka, ale také vegetariánka a milovnice...

Požár vyhnal z domu v Mostě dvě desítky lidí, někteří museli po žebříku

4. května 2024  16:35

Nejméně 20 lidí muselo odpoledne opustit čtyřpodlažní dům na třídě Budovatelů v Mostě kvůli požáru...

Po Kallasové přišla řada na Zelenského, Rusko na něj vydalo zatykač

4. května 2024  16:30

Ruské úřady zahájily trestní řízení proti ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému a...

Inzerát na nového ministra pro vědu a výzkum si utahuje z tápající TOP 09

4. května 2024  16:15

Z potíží vládní TOP 09 při výměně ministryně pro vědu, výzkum a inovace Heleny Langšádlové si...

  • Počet článků 943
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1435x
Třeba nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit, rozplakat, donutit, abyste se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit. Třeba.

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Seznam rubrik