Žena na území nenávistného prozření (část první)

Části budou tři. Dneska Vás seznámím, zítra Vám dám naději, a v neděli Vás zklamu a naštvu. Takový je život. Pro mnohé je, nebudeme si lhát. Tak pojďte, začneme spolu prožívat konec.

Stávání na mokrým polštáři nesnáším. Lepí se na mě chlad a cítím kyselý pach, jaký s potem přichází. Zvlášť když si dám skleničku těsně před spaním. Technicky je pocení páchnoucího sekretu zdravý, neboť mě zbavuje toho špatnýho ve mně. Ne však docela.

Horší spí hned vedle a chrápe. Nejen že chrápe, ale jako by se měl každou chvíli tím chrápáním udusit. Když jsem se zvukem probudila poprvý, měla jsem pocit, jako by mě honila nasraná džungle. Cukal hlavou a já měla chvilku strach, že má záchvat. Když jsem do něj šťouchla, uklidnil se, zamlaskal (zvíře), otočil se na bok a pokračoval ve spaní.

Chrápat začal, až když ztloustnul. Dokud měl pod sto kilo, příjemně si chrupal.

Než se narodila Verča, spával jinde. Chrápání jsem slyšela, ale ne tak silně. Někdy tam spí, když jsou děti u mě. Usnou u mě, pak je však přenesu do postýlek.

Pot páchne. Jeho taky. Vidím orosený čelo a od pusy dlouhou slinu. Na polštáři připomíná mastnou olejovou louži. Vlasy přilepený k čelu. Začíná plešatět a koutky ustupují růžový poušti. Nemůžu se na něj dívat dlouho.

++

Děti se brzy probudí. Pořád lepší než ještě nedávno, kdy Veronika spala do půl třetí, a pak zabrala až odpoledne. V kuchyni mám všechno v pořádku. Pokud tedy on neudělal bordel, než šel spát, což se nestává. Jeho plus je, že se v pití chová stejně jako já. Nechce mít svědky, nechce mít důkazy. Všichni všechno vědí, nikdo nic však nedokáže.

Snídaně je pro děti, on si něco vezme sám. Obskakuju ho pořád. Hlavně když bude mlčet. Nic víc nepotřebuju. Jenom klid. Žádný připomínky, nápady, nedej bože důležitější představy podobné snům. Jak o tomhle otevře pusu, hned bych mu do ní šlápla.

Uvařím dětem čaj, sobě kafe. Dostanou zdravou snídaní, já ji moc nemusím. Stačí půlka rohlíku s čímkoli. Nebo jen kafe a cigáro na zahradě, i když sousedi nad náma se můžou posrat, že cejtí kouř.

Stejně debilní nápad kupovat byt se zahradou, nad kterou jsou jiný byty. Jak máte takovou zahradu, najde se vždycky někdo, kdo vám ji bude nad vámi závidět. Na ideální sousedy nenarazíte ani náhodou.

 Půl roku nad námi, o dvě patra výš bydlela baba a ta nám házela na zahradu posmrkaný papírový kapesníky. Nebo papírky od bonbónů. Do bytu jí umístil její synáček, taky debil. Takovej ten týpek podnikatel. Chtěl se mámy zbavit, tak jí koupil nebo pronajal byt.

„No to víte, no,“ říkal, kdykoli jsem si postěžovala. „No to víte, no, je to těžký!“

Synáček to měl těžký, ale slizký kapesníky sbírala já. Nakonec jí odstěhoval. Musel. Byly jsme na kordy a situace eskalovala, že půjdeme na nože.

Klidně mohl říct: No to víte, no, jsem debil, a mám to po mámě, vy holt musíte pochopit, jak se věci mají a já s tím nic neudělám, protože na vás seru, no to víte no.

Po tý bábě se tam přestěhoval mladej tramvaják a o něm jsme ani nevěděli.

++

Děti snídají a dávají o sobě hlasitě vědět. On ještě spí. Jezdí do práce později. Jenom proto, aby v ní dýl zůstal. Nepotřebuje nás, a vlastně ani my jeho. Kdyby nás opustil, o děti bych se postarala. Jsme rodina z obálky časopisů, nic víc. Usmíváme se do objektivu a pózujeme, aby svět okolo viděl, jaký jsme fajn – a vy ne, tak se snažte.

Máme děti. To je naše Rodina. Ne rodina s malým r. – s tím velkým. Rodina a kolem nic není. Dohromady takový nejsme. Někdy mám pocit, jako bychom si děti navzájem půjčovali, a kdo je zrovna měl, tak si právě na rodinu hrál – na tu s malým r.

Děti blbnou. Můžu jim něco říct, ale ne teď. On možná spí, možná je vedle v místnosti a naslouchá. Řeknu něco blbýho a on vyletí, co pořád děti peskuju. Jedna nula pro něj, a já musím srovnat stav. A to rychle. Nebo se dostane do vedení, a já nemám v úmyslu prohrát. Chci mít stav dneska večer tak 4:2.

++

Žere. Prostě žere. Až se mi zvedá žaludek. Když byl hubenej, tolik mi jeho způsob ojídání čehokoli nevadil. Dokonce dokázal být v jezení a v těch drobných (tenkrát) nedostatcích taktu a společenskýho umu roztomilý.

Pamatuju si prvních rande. Pozval mě do malý italský restaurace. Skutečně malý. Spíš sklípek než pravá velká restaurace. Asi nebyla příliš dobrá, poněvadž jsme v ní seděli dlouho sami. Ale kdo by se tenkrát o to zajímal – to až teď.

Já si jako hlavní chod objednala noky se špenátovým přelivem. On špagety. Říkala jsem si, že musí mít pevný nervy, jestli si na prvním rande objednává špagety a má na sobě světlou košili. Říkala jsem si, třeba je mistr se vším všudy.

Nebyl.

Později se mi přiznal, že celou porci špaget namotal na vidličku jenom proto, že byl ze mě celej vedle. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, neuvěřím mu. On však dokázal nemožné. Vidličkou točil, točil, pořád točil, a nakonec zvednul nad talíř cosi slizkýho, bílýho, co připomínalo víc monstr živou zmrzlinu nežli špagety carbonara.

Pak se zakousnul, a přitom se usmíval. Na košili dopadly cákance od vajíčka. A já se tenkrát na ten úsměv usmívala. Úsměv tenkrát stačil.

++

Dnešní se ráno obešlo bez komplikací. Měl kocovinu. Ani mě naštěstí nechtěl políbit. Dřív se pokoušel – asi si myslel, že odér zubní pasty smíchaný s výpary červenýho vína je nejlepší start do nového dne. Možná by byl vůbec nejlepší, kdyby si při polibku krknul, nebo se šel rovnou vyzvracet.

Dneska ne. Ví, že s námi bude dva dny až do neděle. Nikam daleko neuteče. Večer se sebereme a pojedeme za mámou. Slibovali jsme jí společný víkend nejmíň měsíc. Ještě předvčírem se snažil z návštěvy vymanit pohádkami o práci a dodělávání restů. Muži jsou poslední léta strašlivě pracovití. Pro rodinu by se rozkrájeli, zvlášť když ji při krájení nemusí vidět.

 Žádná pusa. Ani bych si ji nenechala dát. Kdykoli se ke mně přiblíží, a zářej z něj takový ty něžnosti, naskočí ve mně blok a začne ze mě zářit něco dostatečně silnýho, co ho od něžností odradí. Naše pusy jsou jako dětské políbení kluka holky na písku, po němž kluk dostane kyblíčkem. Ode mě může dostat i něco horšího. Za ty pusy jiným.

++

Než odjede do práce, je chvilku s dětmi a já mám klid. Chvilku žbrblá, že jsme mohli dát Maxíka do školky. Jedeme až večer a Max to tam má rád. Možná má, stejně jako polovička nachcípaných dětí tam. Víkend by prošel v klidu, ale v pondělí by dostal teplotu a den po něm Verča.

Stejně brbal. Prý z děti, kterým se brání ve styku s jinými dětmi, vyrůstají asociální typy. Blbeček. Hlavně že on je sociální až moc. A nic na něm nezmění ani ty jeho kecy o frustraci a nenormálním způsobu života. Ať si jde, pokud chce. Prodáme byt, rozdělíme hypotéku a tradá. Co mu brání? Já s tím problém nemám. Ale k tomu se nemá. Prý se nechce dívat, jak z dětí rostou rozmazlený parchanti. Asi chce dodat, rozmazlený jako já, ale k tomu se neodváží.

Já jsem rozhodně rozmazlená nebyla. Přísně vychovávaná od táty, láskyplně od mámy. U něj docela nevím. Jeho máma je v pohodě, u otce jsi tak jistá nejsem. Připadá jako fajn chlap, ale něco mi o něm v hlavě hlodá. Jeho otec je taky často na facku.

Aby se něco změnilo, musí se hlavně změnit on. Úplně se vším. Jak řve na děti. Jak řve na mě. Jak řve na všechny okolo. I k těm málo kamarádům se chová jako dement. No, a hlavně ty jeho výlevy večer. Neškodný – podle něj. Už za tohle s ním nemůžu spát.

++

Na zahradě je klid. Nad náma se nic neděje a nikdo za kouř nenadává. Piju kafe a projíždím zprávy a videa na tabletu. Baví mě příběhy lidí vyprávěný v reportážích na netu. Nejvíc ty smutný. Ty jsou nejvíc poučný a člověk si uvědomí, co má a co může ztratit. Příběhy o bohatých a úspěšných mě neberou. Jsou falešný. Pořád se všichni přetvařují. V bolesti ne. V pravý.

Dneska jsem si dala příběh rodičů, který ztratili dítě. Mělo něco s hlavou a dítě umřelo hrozně malý. Viděla jsem ho mockrát a mám ho nejradši. Nikdo si v něm na nic nehraje. Jako rodina jsou k sobě upřímní – ano, skrz bolest a ztrátu, a to strašlivý utrpení. Skoro mám divný, hodně divný představy, že právě s tou ztrátou se ve vztahu k sobě stali dokonalí.

Reportáž trvá pouhých deset minut, ale mám pocit, jako by mi při sledování ubíhaly hodiny. Někdy sotva potáhnu poprvý z cigarety, a pak mi vyhoří až na filtr. Kafe je studený jako psí čumák. Přesto v sobě mám zvláštní pocit, jako by mě příběh – a konec – nabíjel do celýho dne.

++

Šli jsme na hřiště. Je soukromý pro místní. Máme od něj klíče, a když jdeme poslední, zavíráme za sebou. Ani ne tak kvůli ostatním dětem, spíš aby na něj nechodili feťáci nebo bezdomovci. Kolem nějaký jsou, ale ne moc. Čtvrť je mladá a podobný živly tady nic pořádnýho k životu nenajdou. Popelnice se zavírají za mříž a na pouhý chlastání na pěkným místě na sluníčku jsou zase daleko obchody. Radši chodí na Harfu k nádraží.

V noci je hřiště zamčený a přes plot se na něj nikomu nechce. Klidně tam můžeme nechat i hračky. Nikdo se k němu snad ani nepřiblíží. Kdo by u něj v noci taky co dělal. Je hned vedle cyklistický stezky a tam potkáte spíš nějakýho fit cvičence než zloděje hraček.

Dneska na něm moc dětí není. S jinýma maminama si povídám jenom ze slušnosti. Nic zajímavýho si neřekneme. Vyměníme recepty a drby a zdvořilý úsměvy. Všechno se míchá dokola jako koktejl a dostává stejnou trpkou chuť ve stejný podobě jako kdykoli jindy.

++

Maxík zlobí. Je jako On. Vidím Jeho v gestech a částečně i v chování. K Verče se chová jako k cizí. Ne jako brácha k sestře. O tom něco vím. Můj brácha nebyl svatej, ale ke mně se nechoval se přímo jako hajzlík. Někdy vidím, jak dělá Verče vyložený naschvály. Ne pitomosti, jako že by ji rozšlápnul bábovičku – umí jít dál. Rozšlápnutí bábovičky je moc jednoduché. Zničíte, co člověk udělal. Horší je, když mu něco vůbec nedovolíte udělat. Chcete něco dělat, máte chuť, už se chystáte – a možnost je pryč. Není kyblíček, forma, není nic. Zakmitáte tím před nosem druhýho a pa pa, nic nedostaneš.

Ne že bere Verče hračky. Schovává jí je, protože ho baví, když je Verča zmatená a hledá je. A můžete mu stokrát říkat, aby něco nedělal. Pokud máte děti, sami víte, kolik váží jedno NE. Je tisíckrát těžší než jedno ANO, takže si moc nepomůžete. Dáte Maxovi na zadek a ON mi vynadá, jak ho ponižuju. Vlastně mu můžu dát na zadek jen bez NĚJ, jinak by měl hromadu keců.

Ve světě se toho moc neděje. Běžné páteční zprávy, které jako by korespondovaly k poslednímu pracovnímu dni, kdy je všechno veselejší z přibližujícího se víkendu.

++

Pražská řidiče tramvaje hledala po Praze svoji tramvaj (byla ze Slovenska – ta řidička, ne tramvaj)

Živá ryba v rybím salátu vyděsila

Opilý úředník oddával pod jinými jmény a ještě žertoval

++

My měli svatbu hezkou. Ne přímo krásnou, hezkou. Obřad normální, hostinu v lesní restauraci. Prostě hrátky lásky v lůně přírody. Ani se nepamatuju, jestli jsme se potom milovali. Tedy pamatuju, ale nechci na to vzpomínat. Spojení, ani si nepamatuju, je univerzální věta pro nevhodné vzpomínky. Nebo pro vzpomínky vhodné k přepsání.

Už se ani nehádáme. Hádky nemají význam. Ne v tom smyslu, že nikam nevedou, a pak se ti dva mají sladce usmiřovat. U nás vedou k dalším hádkám. O usmiřování nemůže být řeč. My se hádáme, abychom se hádali víc – a znovu a znovu. Takže nejlepší je pro nás nezačínat. Jenže ON musí.

Nad námi se občas hádá tramvaják s partnerkou. Ti se hádají přesně podle představ těch správných hadačů. V jedenáct večer začnou a řvou na sebe. On na ní řve, jak je nemožná, jak všechno voře (kurví), jak by bylo fajn, kdyby jí nikdy nepotkal, a tak dále a tak dále. A v jednu ráno už šukaj.

Někdy se hádají a ona uteče. Ale ne daleko. Mají takový cikánský manželství. Můžou na sebe řvát, něco hodit, i ta facka padne, ale nedej bože, abyste se do tý hádky připletli a něco chtěli řešit. Dostanete do držky od obou.

Vždycky se vrátila a usmiřovali se. Jako by ta její procházka (jednou vyběhla jen v noční košili a ukazovala hodně), zchladila hlavu a vyhnala špatný ven a uvnitř zůstala jenom chuť a usmíření.

Já bych se nikdy nevrátila. Utekla bych, abych JEMU co nejvíc ublížila.

(Konec první části)

Kdo by měl málo, tak tady je o těch rodičích, co ztratili dítě, jak se na ně žena dívala v reportáži na netu:
http://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691920

http://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=691971

http://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=692111

A že jsem fér, tady je ještě něco kapku divnýho o tom tramvajákovi z bytu nad ní:
http://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=689568