Druhý smutný psaní pro paní Janu S. (stále od muže)

Muži se mnoha zřejmým skutečnostem víc brání, a to jejich bránění je stavění vlastních překážek. Přehrad pro realitu. Je jedno, jak vypadají. Nejsou na okrasu, mají jenom zabránit skutečnosti projít dál.

+++++

Pořád je krásná, a nikdy už nezestárne – Anička (úsměv). Vánoce milovala. Nejvíc se jí líbil na špičce stromečku andělíček. Teď je sama andělíček. Lítá někde nahoře a pořád se směje. Jako já.

Musím vám vysvětlovat její poslední Vánoce? Skutečné Vánoce? Já ještě nevěřil, že jsou poslední. Nevěřil jsem právě do těch jejích posledních. Ale ty byly tenkrát pro mě ještě daleko, utopený někde ve tmě budoucnosti, do níž nepronikly sluneční paprsky představ.

Mamina brečela. Ne před námi. Usmažila kapra a řízky a do bramborového salátu tentokrát nedávala natvrdo uvařená vejce. Anička je nikdy nemusela. Mamina chtěla, aby jedla co ona. Teď už nechtěla. Za to do něj dala víc šunkového salámu.

Chtěla si maso krájet sama. Nechali jsme ji. Myslím, že něco musela tušit. Něco – něco a jinak než my. Ale něco určitě už tenkrát věděla. Koukala na nás a krájela řízek. Ruka se jí klepala a skoro lítala do stran a ona se tomu smála. Už neměla výhradně neposlušné nožičky, ale i ručičky. Na hlavě šátek se skřítky. Na holou hlavičku jsme jí malovali ptáčky.

Mamina ji dolila limonádu. Chtěla jí pomoci, ale chytnul jsem jí ruku a držel jí. Anička krájela a trochu u toho slintala. Bojovala s masem a s neposlušnými ručičkami. Nakonec se unavila natolik, že nám usnula při rozbalování dárků. Dostala koloběžku. Nikdy se na ní pořádně nesvezla. Jednou jsme to zkusili, když neposlušné tělo trochu poslouchalo. Ujela několik metrů, a tak objela celý svět.

Mamina ji hned nedala do postele. Dívala se s ní v náručí na štědrovečerní pohádku. Nepustila ji z objetí. Až když skončila, odnesla ji do postele.

Později, mnohem později se na Vánoce ptala. Jestli je ještě uvidí. Přesně takhle: „Jestli je uvidím?“

Skutečné Vánoce byly strašlivě daleko

Neměla, ale viděla. Udělali jsme jí Vánoce v září. To už jsme byli ve Slunečním paprsku. Někdo mu říkal chrám smrti. Ozdobili jsme stromeček a dali pod něj dárky. Většinu z nich jsme potom rozdali jejím kamarádům. Kapra se salátem jsme nedělali. Anička nejedla, a tak jsme jí občas dali čokoládový bonbon. Už se nedalo nic dělat a na nic dalšího se nečekalo.

Stromeček skončil v popelnici i s ozdobami. Chtěl jsem je vzít domů, ale mamina igelitovou tašku omylem vyhodila.

První Vánoce bez Aničky nebyly. Kalendář se zaseknul někdy kolem desátého prosince a začal až šestého ledna příští rok. Čas a dny mezi daty zmizely.

Před tím letěly balónky. Nebyl to můj nápad, ale viděli jsme něco podobného na youtubu. Děti se přišly rozloučit a každé přivázalo na šňůrku vlastní přáníčko pro Aničku do nebe. Přišlo jich tolik, že jsme zatarasili část cyklistické stezky – tam, co se z naší ulice k ní stoupá po chodníku a je tam rozcestí a dřevěné pomůcky ke cvičení. Nikdy potom jsem tam nešel.

Foukal západní vítr a balonky nesl nad tramvajovou vozovnu a dál k Lehovci a Černému mostu. Všechny zamířily do nebe, žádný nechtěl zůstat s námi. Lidi si je na památku fotili. Několik dětí plakalo a s nimi i někteří dospělí. Nějaké dítě říkalo, že chce Aničku zpátky. Rodič dítěti říkal, že když si to bude opravdu moc přát, Anička se vrátí.

Asi někdy přání nestačí.

(Zítra skutečně už od ženy - pak ty tři dny pochopíte)