Smutný psaní pro paní Janu S. (pohledem muže)

Kolegyně Slaninová mě včera mile překvapila odvahou, s níž do zdejších vod vpustila článek o tématu, jež je pro mnohé z naší společnosti tabu – o smrti, a to smrti nemilosrdné a skutečně kruté. Vážím si ji za to.

Tváříme se jako silní lidé, kteří se umí vypořádat se vším. Umíme plánovat budoucnost, měnit realitu, zakřivovat minulost, diskutovat o nejrůznějších pravdách a křivdách – umíme se vyrovnávat s kdečím, ale smrti se bojíme. Možná proto, že je všudypřítomná, a jelikož už víme, že nepřichází, nýbrž je stále kolem nás, naučili jsme se před ní zbaběle uhýbat, nebo alespoň zavírat oči. Někteří.

+++++

Anička. První a poslední myšlenka každýho dne. Pak tisíc stejných mezi nimi. Dal jsem jí slib, že kdykoli si na ni vzpomenu, usměju se. A zas a zas a zas. Prostě se usmívat musím.

19. června zakopla a svalila se na trávník a chvilku se kutálela. V parku ve Vysočanech, tam co je kopie středověkýho hradu, altánek a potok, který pramení někde nahoře nad nádražím. Kolem pobíhá a plave spousta kachen, skoro ochočených, takže za vámi běhají jako pejskové a žebrají o dobrotu.

Předtím jsme byli v cukrárně na rohu, co tam dělá mladá sousedka z bytu nad námi. Anička si objednala Špičku řez a limonádu. Červený lízátko měla na druhý den. Dort snědla celý, limonády trochu nechala. Chtěla si hrát na pejska. Na toho pobíhajícího okolo. Snad kolie. Anička běhala po čtyřech a dělala haf haf a chtěla podrbat.

Jak se zvedla, trochu se zamotala a upadla na bok, jako by si teď hrála na lachtana. Skutálela se necelý dva metry po nízkým svahu a rozplácla se na trávě jako lívanec. Na pohled pohyb působil směšně a Anička se smála. Když jsem k ní přiběhnul, měla z něj legraci, div se nerozsypala smíchy. Prý se jí zamotaly nožičky.

Neposlušné nožičky

Levá se chvilku třásla, ale než se proměnila na dalšího psa, třas ustal. Pro tentokrát.

Anička a její neposlušné nožičky.

Než jsme šli k doktorovi, dostala první epileptický záchvat, a já o něm ani tenkrát nevěděl.

Četli jsme Zahradu od Trnky. Já jí četl. Anička ležela hlavou na mým hrudníku a koukala na obrázky kocoura a trpaslíka a jezdila po nich bříškem prstu, jako by je chtěla do kůže obkreslit. Cítil jsem její vlasy. Voněly stejně jako vlasy maminy. Hlavička mě hřála na kůži. Z těla se jí linula vůně bylinek. Na pyžámku si hráli dva medvídci, jeden měl na hlavě špičatou klaunskou čepičku.

„Co to tu páchne, tati?“ zeptala se, když zvedla hlavu a podívala se na mě. Nos jí pocukával jako králičí čumáček.

„Copak prcku?“

Očí se jí leskly jako zvláštní vodní hladina. Hladina, pod níž plavaly hnědé duhovky s malými jiskřičkami. Za nimi v mozku, u dna, zase vybuchla bomba. Nikdo o ní nevěděl. Roztříštila se a pomalu roztahovala do stran ve vše zničující explozi.

„Něco tu smrdí!“

„To myslíš jako já?“

Zasmála se. Já taky.

„Jestli tu náhodou nepáchneš ty,“ řekl jsem.

„Ale daťu,“

„Cože? Co si to řekla. Daťu? Co to je Daťu?“

„Já neřekla Daťu. Já řekla: tati.“

„Řekla jsi Daťu, ty Anču.“ A polochtal jsem ji na boku. Nerozchechtala se a já zpozorněl.

„Je ti něco?“ zeptal jsem se a koukal do očí, lesklých, jako by měla horečku. Tělo horký neměla.

„Nemám ráda, když si ze mě děláš legraci?“

„Já si z tebe přece nedělám legraci… Ty Daťu.“

„Vidíš. Zase si ji ze mě děláš. Já nic nedělám, a ty si ji děláš.“

Odtáhla se a trochu schoulila do klubíčka.

„No tak se nečerti,“ a pohladil jsem ji. Za několik let by možná ucukla. Odpuštění bych si tak snadno nezískal. Teď zůstávala strnulá a koukala se do strany. Bomba v její hlavě rozhodila do všech stran tlakovou vlnu. Ta tiše rušila synapse a měnila jim směry, a proto taky špatně rozlišovaly okolní vjemy.

„No tak už spinkej, ty Daťu.“

Nijak nereagovala. Ležela na boku a koukala na stěnu s připíchnutými vlastními obrázky. Nejraději měla zelenou a modrou barvu. Malovala modré a zelené koně, modré a zelené stromy – pak modré zelené postele, sestřičky a doktory. Nakonec jenom modré a zelené čáry.

„Dobrou noc,“ řekl jsem a políbil ji na tvář. „Ty neřekneš tátovi ‚dobrou noc‘?“

…

„No ty si ale.“ Přikryl jsem ji a nechal na stole svítit lampičku, která na stropě čarovala s hvězdičkami. Některé vypadaly jako kuličky.

Spoustu věcí nevidíte, ale tohle víte sami. Každý něco přehlédne. Kolikrát se pak ptáte sami sebe, jestli a jak moc jste mohli onu neviditelnou věc zahlédnout. A kdybyste ji uviděli, co potom? Stačil by vám pocit, že o ní víte, že jste ji prohlédli, že už se před vámi neschová? Stačil by? Nebo by vám bylo hůř?

Kdysi mi vyprávěl známý, jak mu doktor pověděl, že má rakovinu. Známý seděl na židli, klepal se jako osika, potil se a poslouchal diagnózu. Nikde kolem se nerozezněly housle, ani se mu před očima neobjevil anděl, aby ho utěšil. Nestalo se vůbec nic z toho, na co je člověk zvyklý z televize nebo z filmu. Doktor sdělil, co měl – a to jako doktor – a pak promluvil jako člověk:

„Takže teď uděláte tohle. Pojedete domů, dáte si panáka. Nebudete vyšilovat. Žádný srdceryvný projevy okolí. Dáte si druhýho panáka a půjdete spát. Zítra s tím začneme něco dělat. A jak s tím něco uděláme, tak to nějak dopadne!“

Známý doktora citoval doslova. Nikdy prý na ta slova nezapomene. „Nějak to dopadne,“ říkal známý. „Vždycky to nějak dopadne. A dokud to nedopadne, ještě není konec!“

Vyléčil se. Anička ne. Dopadlo to.

Panáka jsem si nedal ani večer doma. Od doktora jsme jeli do kina. Osud neztrácí smysl pro ironii. Dávali film od Pixaru, V hlavě. Radost se Smutkem cestovali mozkem s nákladem klíčových vzpomínek. Vzpomínky formující charakter postavy.

„Tati, ty se nedíváš,“ řekla mi v kině.

Měla pravdu. Z filmu jsem vnímal fragmenty a v hlavě mi rostl nový ostrov budoucího charakteru. Šedý, možná trochu do modra. Neustále v něm padal popílek a přes liduprázdné ulice se táhnul rozpraskaný chodník. Na zdech visely otrhané plakáty s její ustaranou tváří s nápisem: Tati ty se nedíváš.

Jak by asi vypadalo setkání Radosti s tou věcí v hlavě? Snažila by se s ní mluvit? Rozesmát ji? Udělat z ní něco veselého, směšného? Nebo by přišel na řadu Smutek a ten jen tu věc pohladil a řekl: já vím.

Pak jsme jeli do aquaparku. Anička nechápala proč. Později jsem se za ten den nenáviděl. O co jsem se snažil? A pro koho? Jako by se Anička ptala a já místo odpovědi měl uši zakrytý dlaněmi a řvala dokola, la la la la la, abych nic neslyšel. Ani ty otázky.

V cukrárně před parkem si dala velký zmrzlinový pohár. Šlehačka na něm připomínala špičatý vrcholek hory posypaný barevnými vločkami. Dvě trubičky po stranách vypadaly zase jako tykadélka. Celý ho nesnědla. Byla unavená z plavání. Zatím z plavání.

Usnula v autě. Odnesl jsem ji do postele. Mamina u ní zůstala. Pořád to ještě mohlo dopadnout. A já se rozbrečel.

Poprvé jsem viděl brečet muže, když jsem byl dítě. Brečel můj otec. Řekl, že nás opouští – a u toho se rozbrečel. Nenáviděl jsem ho. Ne pro to, že odchází, ale že brečí. Že je ubrečánek. Tak mi říkal on, když jsem se třeba rozeřval po píchnutí včelou nebo při rozbitém koleni. „Ubrečánek, ubrečánek,“ opakoval a já ho probodával skrze slzy. Teď byl ubrečánek on. Před mámou, sestrou, přede mnou. Pamatuju si, jak jsem vyskočil od stolu a začal na něj ječet: „Ubrečánek, ubrečánek,“ a pořád dokola: „Ubrečánek, ubrečánek!“ Byl jsem jako stroj, jako přeskakující deska. Skoro jsem u toho skákal, a být větší, možná bych otce uhodil.

Nekřičel jsem na něj kvůli jeho odchodu. Tenkrát jsem ho ještě nechápal a byl pro mě něčím natolik šokujícím, že představa postrádala pevnější kontury. Křičel jsem na něj za jeho slzy. Rozbrečel se a pro mě přestal být pravým mužem. Vytratila se jeho podoba Supermana, který mě vždycky ochránil a věděl všechno, na co jsem se kdy zeptal – třeba na to kolik je na světě brouků. Odpověděl, že něco kolem dvou miliard, a já neměl důvod mu nevěřit. Byl to přeci můj otec, můj hrdina.

Teď byl pryč a nic z něj nezbylo. Jako bych celou dobu žil ve lži. Ve lži, jak statečný můj táta je.

Ječel bych snad hodiny, dokud bych neochraptěl, ale máma mi vrazila facku a poslala mě do pokoje, Třísknul jsem dveřmi a na posteli se rozbrečel taky. Moje slzy jsem však považoval za důsledek obrovský zrady, jakou na mě vlastní otec těmi svými spáchal.

Až po letech jsem se dozvěděl, proč brečel. Máma se chtěla rozvýst. Ne on. Ona měla přítele, který pak s námi bydlel a mě vychovával a já ho měl rád. Tenkrát víc než tátu. Strašlivě jsem se zmýlil a dodneška se za to stydím. Táta nikdy nepřestal být Supermanem a člověkem, který vám odpoví na všechny otázky světa. Člověk, který vás nikdy nepřestane chránit – a klidně na sebe vezme veškerou vinu, pokud vás tím uchrání před něčím nepříjemným.

Já Aničku zachránit nedokázal. Dokázal jsem pouze jedinou věc. Nikdy před ní nebýt Ubrečánek. A nebýt jím ani před ostatními.

(Zítra pohled ženy)