Půlnoční orální sex (a láska?)

Vážení čtenáři, drazí kolegové, milí přátelé, ano, už k tomu došlo. I tohle se stalo v pražské tramvaji. A já byl u toho. Proč já?

Byla půlnoc, já za sebou skoro jedenáct hodin, a musela to být láska. Dva, on mladý, on starší, ale to nevadí, protože láska může vytrysknout mezi žebrákem a královnou a všichni by ji měli ctít.

A tak já ji ctil, že jsem ty dva vzal, a byl jsem rád, že lidi si pomáhají, neboť ten starší pomáhal mladšímu, aby neupadl, protože oba je láska tak omámila, že ani skoro nemohli chodit, poněvadž láska Vám bere nohy, ale dává křídla.

(A pak někdy bere majetky, peníze, sny, ideály, nervy – ne pohoda, dýchat, dýchat.)

A já skrze kamerový sytém tu lásku viděl, jak se mladší uvelebil na sedačce u střední plošiny a starší ho vestoje hlídal a rozhlížel se, jestli není nikdo, kdo by jim chtěl jejich lásku vzít, což se nestalo, protože v tramvaji o půlnoci skoro nikdo nebyl, a pokud byl, tak spal, a tak toho chlapce pohladil po vlasech a já na monitoru viděl, že…

Já vím, že jako spisálek bych měl mluvit pravdu, ale jak popisovat, že jo... jo…

Teď jsem se v myšlenkách vrátil o mnoho let a kil nazpátek, kdy jsem psával povídky do erotických časopisů jako Leo Čtení nebo Mini Cats, a budete se divit, v té době se sex musel popisovat s ještě jakous takous poetikou a některé výrazy, dnes hojně používané všemi věkovými kategoriemi napříč společenským spektrem, třeba i Hlavou státu, nebyly dovolovány.

Takže namísto, že jako někdo dává to jako tam, jsme psali cosi o brunátných tuhácích, jež navštívili mušličku lásky ověnčenou copánky spletených chloupků (nebo jsme psali taky panímanda). Opravdu. Takhle slušní jsme tenkrát byli. Přísahám. Čurák a píča dorazili mnohem pozdějc.

No vida, tak jsme se dostali o něco dál, a je možno pokračovat.

No a když to začalo, tak jsem si jako, no jako říkal, že co na tohle Přepravní řád. Jestli jako jo, nebo ne. Nebo mám tam jít, něco jako První pomoc, kdyby se někdo dusil. Nebo se to bere jako kouření ve voze – ale zase chyběl popel. No zmatek.

Musím se přiznat, že hlavou mi běžela mnohá školení, ve kterých se probírala různá témata, ale žádná ne o tomto. Vím, jak fungovat při nehodách, jak si poradit při amputacích, vím, co je sexuální harašení na pracovišti (všechno, proto když chceme kolegyním vypovědět, že jim to sluší, dáváme jim herdu do zad a řekneme – dneska ti to sekne, vole – přičemž pokaždé slyšíme stejnou odpověď – huh huh – jak ženy nemohou popadnou vyražený dech, případně obličejem a zuby objímají nejbližší zeď) – tohle všechno vím, ale o orálním sexu v tramvaji ani slovo.

Čas běžel a na střední plošině to skutečně žilo.

Můj psycholog mi po manželské krize říkal, abych k sexu přistupoval pozvolna. Nespěchal a nespěchal. Pokud bych cvičil vůli při sledovaní hanbatých filmů na internetu, tak mám mít monitor dál od sebe, nejlépe v jiné místnosti, a sundat si brýle. A kdyby prý k němu náhodou došlo – netrhat a nekousat.

A teď bum. Měl jsem to na sebou, ani ne metr, a ještě najednou na dvou kanálech.

Trochu mi to připomnělo moje socialistické dětství, když jsem seděl v socialistickém obýváku, koukal na socialistickou televizi a na její všechny, oba socialistické kanály, na kterých na obou, na všech běžel jeden jediný program a to pán, který hovořil do mikrofonu, a někdo za mnou řekl – Pane Bože, ať už domluví, už má běžet hokej – o čemž jsem já neměl ani ponětí, ačkoli jsem, a nejen já, ale asi i víc lidí, koukal na obrazovku jako puk.

Naštěstí jsem mohl přeladit program, což jsem taky udělal, a díval se na TV-zadní prostor vozu venku a ČT-prostor u přední kabiny.

Co oči nevidí, srdce nebolí. Tohle TV a ČT umí.

Vystoupili na Kbelský. V objetí. A tím by mohl příběh lásky skončit. Hezky, mile, housličky, kamera jede dozadu, velký celek, THE END. Nenechávejte tu popcorn. Jenže neskončil.

Nebo mohl skončit tím ukrajinským mladíkem, pravděpodobně lékařem, právníkem, kosmonautem, jehož jsem nemohl na konečné z tramvaje dostat, neboť mi tvrdil, že bude pokračovat dál. Já chápu, že i on pocházel ze země s vlivem ideologie, kde zítra znamená včera, ale stále nemohl pochopit, že od plánovaného prodloužení tratě do Klánovic se upustilo již před léty – a tak tenhle milý lékař, právník, kosmonaut byl vystoupit a za slov na moji adresu:

Chujblat, pidoraz, čemošnik

odešel kamsi do tmy, aby zachraňoval lidské životy, práva, nebo se jen tak díval na hvězdy.

Ale tím to taky neskončilo.

Manipulačně jsem jel do vozovny a na Kbelské na zastávce potkal onoho staršího pána. Byl sám. Chudák. A já si říkal, že oni se poškorpili? A už takhle brzy. Bylo mi toho pána líto. Byl opřený o zábradlí a nabíral vzduch – a to není v jeho stavu dobře. Protože pak…

No a pak jsem dojel do depa. Požádal jsem kolegyni o objetí, abych se trochu z toho milostného šoku vzpamatoval, a podíval se tam nahoru, tam nahoru, kam se nikdy nedostanu, jestli to tam nahoře tohle dole vidí, a uvědomují si, s čím musím pracovat a jaké vypětí řidičky a řidiči musí zažívat – a netrhat a nekousat.

PS: Vzhledem k mým posledním článkům jsem zvědav, jestli na tuhle lásku někdo napíše stížnost.