Demonstrativní sebevražda (Ilona)

Čert ví, co se ženám honí hlavou. Říká se, že myslet za druhé nejde. Ale myslet na druhé jde a to Vám může dělat dobře, nebo taky naopak. Jak už víte, Ilona je zvláštní. Je stále dospívající v dávno dospělém těle. Je mi jí líto.

:::::
 

A co když mi Váša přeci jen ubližuje? Možná něco není mezi námi normální. Mám pocit, jako by se láska mezi námi vytrácela. Ale jak by se ztrácela, když já ji přece pořád oživuju, přestože jsem unavená? Udělám pro něj cokoli. Koupím mu cigára, zaplatím v hospodě, peníze mám. On se ani nemusí starat. Stačí, pokud mě bude mít rád jako já jeho. Nebo stačí i o trochu míň. Já se po jiných nekoukám, nemusím. Vždyť si ho jednou vezmu. Budeme mít velkou svatbu a pozveme na ni hromadu lidí. Potom budeme mít dítě. Už definitivně.

Jsem unavená a ospalá, jak na něj pořád čekám. Koukám se z okna, jestli nejde od tramvaje zkratkou přes dvůr. Tonička vedle dávno spí, ta chodí spát brzy, ta na nikoho čekat nemusí. Někdy si beru na hraní její morče a hrajeme si. Někdy usnu a musím ho hledat po pokoji. Kočky ho se štěstím nechávají na pokoji.

Proč mě nemá rád? Ne nikdo. Váša? Dělám pro něj tolik, a on si mě vůbec nevšímá. Nikoho jinýho nemá, to by mi neudělal. Tak proč mě nemá rád?

Jsem víc a víc utahanější. Když máme v práci ráno poradu, než vyrazíme na nákupy, usínám a mám co dělat, aby mi hlava nepadla na stůl. Kecání se starouškama mě taky už nebaví. Pořád melou dokola stejný a stejný řeči, jak je nikdo nemá rád a nikomu za nic nestojí. Mě taky nemá rád ten, kdo by mě, a nestojím mu za nic. Ani za pohlazení. Jenom mi nadává a ječí na mě, že všechno je moje vina. Už se nesnaží vzpomenout na pravdu. Dohodli jsme se. Dohodli. On mě přemlouval.

Jsou chvíle, kdy mu nerozumím vůbec. Řve na mě, že je všechno moje vina a že jsem ho k tomu ukecala. Ale já nikoho neukecávala. On sám přišel a mluvil o tom, jak je brzy. Přísahám. On – ne já. Nemusí se na mě proto zlobit.

Tonička se na nás pak chodí koukat a Váša a já ji posíláme zpátky do kuchyně. Nic se neděje. Pouhý nedorozumění. Váša si jenom musí vzpomenout. Často mu vzpomínání trvá. Nenechá na sebe dlouho sáhnout a já sedím na koberci u kamen a koukám na něj uslzenýma očima. Kamna.

Kamna.

Moje chyba. Já jsem na ně sáhla omylem. Uhýbala jsem. Váša si opět na nic nevzpomínal a já udělala chybu, že jsem ztrácela trpělivost mu nic připomínat. Únava mě dostávala a já si chtěla lehnout a spát. Pořád jsem se protahovala kolem k posteli. Lehnout si a spát, nic víc jsem nechtěla.

Pak mi ruka vystřelila a já se spálila. Opravdu. Ucukla jsem, jak jsem jenom mohla. Váša se strašně moc omlouval, že do mě strčil.

Táta je pořád magor. Jednou se rozčílil tolik, že chtěl hned za Vášou vyrazit. Skoro jsem mu visela na krku, aby nikam nechodil. Stejně nebyl doma. Má víc zaměstnání. Někdy je v pekárně, někdy vysypává popelnice, někdy hlídá parkoviště. Možná by ho našel v hospodě Na Korábě, ale ne doma. Tátu jsem nakonec uklidnila. Já si nenechám ubližovat jsem přeci hodná holka.

Zase není Váša doma. Chce se mi brečet – a spát. Tonička mě volala na pokec. Musím k ní jít, jinak by přišla za mnou do pokoje. Ve svým skoro plesnivým plášti, páchnoucí, s vykulenýma očima a skoro bezzubým úsměvem.

Poslouchám historku, jak se dneska měla (jak se mohla mít, nešla ani na záchod, kýbl páchne pod postelí), a tradičně sklouzne k historkám o adoptovaný dceři a mytí nádobí za socialistický diplom. Snažím se neusnout. Koukám na morčátko v malým akváriu, který našel Váša v popelnici. Je div, že kočky se do něj nevrhly a neroztrhaly zvířátko na kusy. Možná ho mají rádi. Mnohem víc, než má Váša mě. Kočky poskakují po stole a kroutí ocasy. Koukají na mě, jako by se mi vysmívaly.

Nenávidím to morče. Zírá očima jako korálky a chroupe mrkev. Fousky se mu pohupují a tlamička se někdy legračně zkroutí. Ne legračně, směšně. Směšně tak, protože se mi vysmívá jako kočky. Ono ví o tom, jak ho kdo má rád. Cítí lásku a její bezpečí. Němou tváří na mě všichni řvou jednoduchej vzkaz. Tebe nikdo nemá rád. Váša, táta, ségra, máma. Nikdo. A nemá tě nikdo rád, jelikož pro ně skoro neexistuješ.

Pro Vášu už nejsem tím, co jsem bývala, poněvadž asi něco dělám špatně. Pořád dělám něco špatně. Narodila jsem se, abych věci vorala. To je jasný. Táta mě nemá rád z jinýho důvodu. Neposlouchám.

Neposlouchám ho jinak jako neposlouchám mámu, ale tu neposlouchám jinak. Jí neposlouchám jako vděčná dcera, jako ségra. Na rozdíl nemám nic, na co by máma byla hrdá. A ségra. Jsem její dvojvaječný dvojče. Narodila jsem se jako druhá. Někde jsem slyšela, že jsem něco jako vejškrabek. Taky když se podíváte na fotografie, já jsem vždycky o trochu menší a drobnější. Já asi neměla být. Já jsem omyl.

Chci lásku. Chci ji tolik, že jsem schopná kvůli ní zabíjet. Vzít pro začátek morčátko Anežku a nacpat ho kočkám do chřtánu. Nebo ho roztrhnout na půlku a spravedlivě je podělit. Chcete horní nebo dolní část lásky (nebo levou či pravou, hi hi).

Skoro spím. Oči se mi klíží a já je snad při dalším mrknutí snad už ani neotevřu. Zůstanu spát v kuchyni opřená o stolek.

Jsem v pokoji a ani nevím, jak jsem se tam dostala. Koukám z okna a mám před očima vyšlapanou zkratku od silnice před tramvajovou zastávkovou. Říkám si, jestli nemám jít do hospody Na Koráb. Není daleko. Váša v ní třeba sedí. Jinak se o ní nedozvím. Bohatí maj na tohle telefony bez drátů, já bohatá nejsem. Já jsem nešťastná.

Nebo si neštěstí namlouvám. Možná tím, jak neberu pravidelně prášky. Asi je vynechávám příliš často. Radši si je vezmu, abych se tolik neunavovala. Muži nemají rádi unavený, utahaný ženský. Dám si další prášek.

Jak moc mě Váša miluje? Opravdu láskou až za hrob, že by beze mě nemohl žít, a kdyby mě uviděl mrtvou, puklo by mu srdce? Důkaz pravý lásky se vším všudy. Chtěla bych ho zažít.

Po pěšině pořád nikdo nejde. Na jejím okraji někdo venčí psa. Pro důkaz se musí zkoušet i nepříjemné věci. Z lednice si vezmu vodu a piju. Prášky v krku mě škrábají a mám pocit, jako by jim narostly nožičky a běhají v podobě berušek od žaludku nahoru a dolů. Musím je splachovat vodou, aby mi nelezly do pusinky, holky neposedný.

Určitě brzy přijde. Musí. A já pak budu vědět, že mě pořád miluje. Jestli ne, tak nevím. Jsem ospalá víc a víc. Berušky do mě kloužou a rozevírají křídla, jako by chtěly se mnou odletět.

Někam daleko. Za láskou.