Jak jsem dělal Mikuláše

Ano, i já, a kdo mě zná, nebo čte, případně obojí, chápe, že to nebylo jenom tak. A nebylo. Mně se prostě zvláštní věci stávají.

Deset let nazpátek to je, kdy mi kolega tramvaják řekl, že by potřeboval zahrát Mikuláše pro pětiletého synka. Chvilku jsem odolával, poněvadž nejsem přítelem svátku, při němž jsou děti vynervované z příchodu nadpřirozených bytostí, u nichž nikdy nikdo neví, co přinesou. Klidně je můžou na dobré a špatné rozdělovat do aleluja, stejně jsou děsivé všechny tři.

Já se bál víc Mikuláše než čerta – to i proto že jsem brzy prokoukl, že by Mikuláš mohl být mým otcem, jelikož mi přišlo divný, že není doma, zatímco máma pouští domů někoho cizího. Čerta dělal soused, a vůbec si na něj nepamatuju, ale Mikuláše mám pořád před sebou a mám z toho dospělýho nahnáno.

Nakonec jsem kolegovi svolil s otázkou, kdo dělá čerta a anděla? Prý nikdo, nejsou potřeba, synek je malý a celá akce bude mým velkým hereckým sólem – což mi nevadilo. Hraju dobře, hraju rád – zvlášť někoho, kdo má jen jedno představení a brzy se na něj zapomene.

V den darů jsem čekal na kolegu na parkovišti vedle pumpy na Harfě. Kvůli kostýmní zkoušce. Stejně nevím, proč jsem se nepřevlíknul doma. Kostým nepatřil mezi ty bohaté: krepák, cosi jako něco od kuchaře, vousy vata, berle staniol. Ještě že děti mají představivost – na rozdíl od dospělých. Dva šli kolem a jeden povídal, že Mikuláše pamatuje, ale nikdy nevypadal jako transvestita.

Kolega se smál, já ne.

Jel jsem jako Mikuláš autem na Prosek a dostával instrukce. Spíš tedy příkazy. Kolega je takový, no…. První jsme řešili zouvání.

Já jsem říkal, že můžu klidně v botách, což je sice vzhledem ke sněhové břečce kolem ne zrovna do bytu ideální, avšak přeci se nebudu jako Svatej zouvat. Kolega řekl, že to nepůjde, že by žena nadávala – a já se ptal, co jeho žena ví o všech svatých? Co Vám budu povídat, nakonec jsem čekal na povel v ponožkách, a to u sklepa.

Když mě tam kolega odložil, zase jsem se ptal, proč nemůžu počkat za dveřmi a proč mě strká ke sklepu jako ve filmu Hra o přežití. Chci dát dítěti dárky a jít, protože mi je zima na nohy.

Nebudeme to řešit, co mi říkal – skončil jsem u sklepa a čekal. Mobil pípnul, já ho vypnul a vyrazil po schodech do druhého patra, a aniž jsem někoho potkal, ocitl se v dlouhé panelákové chodbě s mnoha dveřmi a zvuky, jež ty dveře svým životem za ním vydávaly.

Pustil jsem se do role: zacinkal zvonečkem, hodil cink navíc, a rázem ty zvuky života za dveřmi utichly, jako když utne. Jen jsem slyšel jakési šourání a šmátrání, jak lidi lepili na dveře ucho a posléze oko, protože na některý uši se blbě vidí.

Zutý, se svinstvem z chodby nasáklým do ponožek, jsem docházel k pootevřeným dveřím a koberci uvnitř (logika?). Podotýkám na chodbě bylo šero (a ještě něco mi vadilo, ale to Vám řeknu později), a já šel tichem, a říkal si, jestli bych neměl něco zpívat? Nevzpomněl jsem si však na jedinou mikulášskou písničku, tak jsem pouze cinkal a mručel jakousi podivnou verzi vontské hymny ze seriálu Záhada hlavolamu. Vypadalo to, že se neblíží dárky, nýbrž smrt.

Došel jsem k pootevřeným dveřím a zaklepal.

"Jen pojďte dál!" ozval se kolega a já obřadně otevřel dveře. Obřadně znamená, že pomalu, jako bych otevíral víko rakve.

"Tak kdopak to tady bydlí?!" ptal jsem se jako Mikuláš hlubokým hlasem, a připadal si spíš jako úředník od Sčítání lidu.

Teď přijde ta druhá věc – já nic neviděl. Nebo viděl málo. S kolegou jsme se nemohli shodnout, zdali svatý Mikuláš nosí brýle. Já jsem tvrdil, že ano, což by mi taky vyhovovalo, avšak kolega přišel s hypotézou, že na žádných obrázcích s brýlemi není a jako svatý je ani nepotřebuje. Já namítal cosi o Dědovi Mrázovi, který je měl, protože byl Rus a v Rusku je všechno možný. Kolega mi nakonec brýle zabavil, řka, že biblickou historii přepisovat nebudu a ani do ní cpát Rusy.

Kdesi v bytě se přede mnou zachvěla modrá skvrna. Ha, dítě, řekl jsem si (bylo to dítě, ta druhá skvrna byla jeho matka, která mu bránila v útěku).

Jestlipak jsi byl hodný, ptám se a stál jsem pořád na chodbě, protože jsem chtěl uhrát i čerta – a to po svým. Píšu horory, takže vím, že nejvíc se lidi bojí toho, co je skryté.

"Jinak bych musel zavolat čerta!" povídám.

Skvrna se zase pohnula, druhá jí přidržela.

Nakoukl jsem do chodby a zvolal jak v historickém představení: Hej, čerte, jsi tam?

Za dveřmi okolních bytů se ozval dětský pláč. Jako správný Čech, který lehce nabyl moci, hned jsem ji sobecky využil ve svůj prospěch a duševní obohacení a víc se naklonil za futra a z hrdla vydal zvuk.

Ale ne žádný bl bl bl blb nebo hudry hudry. Ne ne. Já zařval. Zařval jsem jako lev. Zařval jsem přímo jako Lví král, kterýho právě zebra nakopla do pytlíka.

K dětskému pláči okolo se přidal i ten od dospělých. Každýmu nad dvacet bylo jasný, že na chodbě není žádný roztomilý český Čertík Bertík ani český pekelníček z Princezny ze mlejna, kdepak – nikdo neví proč, nikdo neví zač, ale za dveřmi jejich panelákovýho bytu se potuluje drsně nadrženej, namakanej, německej Krampus. A Čech ví, že Čechy Němci nemají rádi.

Já neci – řekla dětská skvrna.

"Inu dobrá!" zvolal jsem a koukl do tmy a zavelel, aby ta neexistující bytost čekala. Za ní jsem mokře zamlaskal.

Konečně jsem vešel dovnitř a stále nic neviděl, ačkoli skvrny dostaly jasnější kontury a už jsem zahlédl i vybavení domácnosti.

Pak přišla ta krutá věc.

Nevím, co si myslíte Vy, ale jedna forma teroru na dětech je, aby ve chvílích vlastního šoku z vystrašení něco recitovaly. Dospělí tomu přihlížejí a snaží se pomáhat. Tím jsou pro dítě ještě krutější, neboť dítě zjistí nepřítomnost ochrany a pomoci, již právě očekává. Dospělí by měli dítě obejmout, políbit a společně hledat na netu psychiatra, a ne mu pomáhat v odrhovačkách o hodných Mikuláších, i když evidentně zatím hodní nejsou.

Mají to udělat jako před mnoha lety na mikulášské besídce ve vozovně v Kobylisích, kam jsem jako dítě šel a kde prostrkovali čerta-depáka oknem a ani čtyři stateční na to nestačili, a Mikuláš na podiu se mě ptal, jaký mám známky, a já mu řekl, že mám z češtiny čtyřku a dál to taky není slavný, a Mikuláš se mě mateřsky tázal, čím chci být, až vyrostu, a já mu řekl, že spisovatel, a svatý Mikuláš protočil oči a řekl, že na to už na konci roku nemá, a dal mi igelitovou tašku s dobrotami a věnoval se dívce vedle, která na rozdíl ode mě vypadala chytře (oba, já i ta dívka, jsme o mnoho let později řídili tramvaj).

Tady o mnoho let později se recitovalo a já to dítě litoval, a přitom se jako monstrum mile (a trpělivě) usmíval na šmouhy okolo. (Vůbec nevím, jak vypadá kolegova žena, nikdy jindy jsem ji už neviděl. Mohu popsat pouze fleky a vystouplé fleky.)

Něco se odkoktalo a já snahu umění ocenil cukrovinkami s českým názvem a nápisem Made in China – to jsem viděl, to jsem dal k nosu. Chtěl jsem vidět, co dávám, i když to kupoval někdo jiný. To je taky český zvyk, zkontrolovat si svoje, ačkoli není od Vás.

Mám pocit, že chvílemi dítě brečelo. Podle vzlyků a popotahování. I tak jsem však musel moralizovat – aby byl hodný, čistil si zuby, myl se, třebaže mi bylo úplně jedno, jestli zrovna smrdí a smrdět bude – a do toho projevu jsem pořád tahal, že jinak čert, že jinak peklo, že my si umíme poradit s každým.

To poslední patřilo flekům kolem dítěte.

Odešel jsem z bytu jako Hus ze scény v prvním dějství. Pomalu, v ruce berli (i když Hus jí neměl).

Ve sklepě mi byly navráceny brýle a nabídnut odvoz domů. Nohy mi mrzly a z ponožek teklo svinstvo panelákových chodeb zimních dnů. Kolega byl spokojen a za výkon jsem dostal flašku Bohemia Demi Sec. Ptal se, jestli za rok jdu taky. Řekl jsem, že ne – a slovo jsem dodržel.

A ani nevím, co by mě muselo přinutit, abych se zase uvolil tuhle roli hrát. To bych radši hrál gay anděla – já bych čertovi ukázal, kdo je tady démon. A navíc bych dělal skrytou reklamu na novou českou pohádku, protože by se o mně šuškalo, že mám zájem o čertí brko.

Takže až zítra uvidíte Mikuláše plus to ostatní kolem, pamatujte, že tam nejsou jen sadisti, co rádi terorizují dětskou mysl a představivost, ale pod maskami různých kvalit se mohou skrývat nevinní chudáci, které oslovili a požádali o laskavost kamarádi, kolegové nebo známí – a oni třeba za chvíli budou mrznout od nohou.

A co si budeme povídat, možná i prd uviděj.