Výuka rodičovství v metru

Jel jsem na pravidelné podnikové školení na Pankrác. To je v mém životě moment, kdy cestuji metrem – a musím se Vám přiznat, že já cestuji metrem velmi nerad.

Já vím, že v MHD se lidé tlačí všude, ale v metru mám pocit, že jsou si lidé ještě o něco blíž, a to blíž ne v tom dobrém slova smyslu, a strkají do sebe a naráží a někdy jsou blízko tak, jako by se chtěli olíznout.

Sezení taky nic moc. Zvláště pro nás prostorově hůř řešené. Sedačky malé a naše zadnice se mačká na jinou, aniž by měla cokoli nemravného v úmyslu.

Navíc mi vadí, že za okny soupravy se moc neděje. Koukám na kabely, problikávající světýlka bez života a chybí mi svět a události pro blog. Kabely je příliš neprožívají a špatně se o nich píše, takže se nudím a do tváře mi dýchá muž s vypláchnutými ústy vodou značky Česnek a Rybka a na druhé straně se mi o zadek otírá dáma, která není můj typ.

Musím však přiznat, že nedávná cesta na Pankrác se nekonala v podobném mačkavém tempu, dokonce jsem si sedl a měl prostor na četbu. Ten ovšem na Invalidovně vyplnil hlas malé holčičky, a nedal se přeslechnout.

Ne hlas, skřek.

„Já chci žvejkááááškůůůůůů…“

Asi už chápete.

Nevím, na jaké názorové straně ohledně výchovy dětí jste, ale dohodneme se, že něco takového není v malém prostoru (navíc v něm negativní emoce bublají rychleji) příjemné.

Maminka asi tříleté holčičky situaci neřešila – nebo spíš řešit neuměla. Dívala se na holčičku a pak na nás a v obličeji měla výraz beznaděje matky ve věku více jak třiceti let.

„Já chci žvejkááááškůůůůůů…“ křičelo dítě a z úst mu tekla taková ta zvláštní slina, která má tu zvláštnost, že se nikdy nepřetrhne.

Sám děti nemám – a nemám je proto, že sám nevím, jaký bych byl dítěti rodič. Přiznám se, že bych podobnou situaci já řešil odchodem se scény (z metra) s dítětem v náručí a červený, až za ušima, jak mě každý přítomný má za špatnýho fotra a všichni si myslí, jak dítě špatně dopadne, když ho vychovává takový vůl.

Maminka dívky řešila situaci jinak. Dala dítěti do ruky mobil. Holčička však lest rozpoznala a vztekle ho hodila na podlahu.

Za mě by ji už měla – a já od některých z Vás na oplátku mínusové body, neboť tělesné tresty jsou v dnešní době nepřípustné. Za mě, jedna facka je lepší než dlouhé vysvětlování. Říkám jedna facka – ne dítě zmlátit do krve, vykloubit mu ruku, a ještě ho pro sichr znásilnit.

Vždycky si vzpomenu na jeden vtip, o kterém jsem tu už taky psal: výchova dříve a dnes. Na jednom obrázku ze začátku minulého století dostává dítě rákoskou. Na druhém obrázku ze začátku století tohoto, otec prosí dítě, aby se chovalo slušně – a dítě mu na to odpoví, aby šel do prdele.

Takhle to nakonec dopadne. Půjdeme tam všichni.

Ale ne metrem, tam totiž ječela holčička, že chce žvýkačku, a podivnou scénu dolaďovaly její modře blikající podrážky bot. Vypadala jako ufoun.

„Ty jsi ale ošklivá holčička,“ řekla starší paní, která seděla před nimi a teď otočila hlavu.

Dítě ztichlo a podívalo se na matku. Matka zase na paní.

Ne nezažalovala ji. Jako ta matka tu paní. Nepodala trestní oznámení na neznámou paní v účesu trvalá, že svým výrokem ovlivnila zdravý a jedinečný vývoj dítěte, což má za následek, proč dívka za několik let začne brát omamné látky, nedostuduje střední školu a nestane se bohatým a úspěšným člověkem, a po následném detoxu skončí jako řidička tramvaje (ha ha).

Ne neudělala to. Jenom se koukala. Dítě taky.

„Ty jsi ale ošklivá holčička,“ zopakuje paní, která se pro nás za chvíli stane dámou. „Já bych ti ty žvýkačky vůbec nedala. A víš, proč bych ti je nedala?“

Dítě čumí, maminka čumí, já čumím, celý metro čumí jak lední medvěd na tučňáka.

„Protože když něco chceš, tak musíš nejdřív poprosit. Říct pěkně prosím a pak se maminka rozhodne, jestli žvýkačky hodné a slušné holčičce dá.“

Svojí bílou chlupatou tlamou jsem kývnul na jinýho medvěda, protože ten tučňák začal tancovat.

„A ty jsi přece hodná holčička. A taky jsi chytrá holčička, aby si tohle pochopila. A věděla, že takhle se o žvýkačky neříká. Ty si musíš zasloužit, až budeš hodná a chytrá.“ Dodala dáma a otočila hlavu zpátky.

A hotovo. Klid. Ticho. To dítě ani nemuklo, maminka ani nemukla, medvědi ani nemukli. To dítě ani nesmrklo, ani nepopotáhlo. To dítě se možná bálo – a tomu já říkám strach z argumentace.

Vystupoval jsem s nimi na Florenci a dítě pořád nic. Na mamince bylo zřejmé, že jí v hlavě spoustu věci šrotuje. Stejně jako mně. Pak se mi obě ztratily v davu.

Přemýšlel jsem o tom celou cestou až na Pankrác. Věci nejsou tak složitý, když se ví, jak na ně. Když Vám to někdo ukáže.

Došel jsem ke školním budovám ve vozovně a před nimi stáli dva tramvajáci a pokuřovali a jeden z nich nadával. Ale strašně nadával. Až to vedení muselo slyšet.

„Já se na to vyseru. Na všechno se vyseru. Mě už to tady nebaví. Všechno je na hovno. Každej to jen kurví!“ – a nadává a nadává, rudej jako krocaní hřebínek, div mu nevypadnou oči.

Na to šlo reagovat jediným způsobem. Jdu k němu a říkám.

„Ty jsi ale ošklivej tramvaják…“