Místo, kde si hrají duchové dětí

Už jako dítěti mi říkali, že se nemám moc přibližovat ke Kolbence (tedy ke spalovně). Ne abych se nakazil prací, jak jsem si původně myslel. Prý to místo není vhodné pro děti z jiného důvodu. Některá místa nemají děti ráda.

Dneska tam namísto spalovny stojí sídliště Niová Harfa a spolehněte se, že i tam se dějí zvláštní věci. Zlé věci. Internet je mocný na informace, a tak si schválně zjistěte, jaké zlé věci se tam staly – asi povede ten případ s mužem, který doma skladoval mrtvolu. A to není první vrah z toho místa.

To místo v sobě něco má. Něco, co začalo už dávno.

Když půjdete po cyklistické stezce mezi Hloubětínem a Vysočany na jednom místě před domy narazíte na malé dětské hřiště. Hřiště tam stojí dlouho, a stejně tak dlouho jsem na něm neviděl si hrát děti. Dneska už je tomu jinak, tak dva týdny. Ale před tím nic. Ani noha. Jako by to místo nesloužilo právě těm dětem v okolí.

Kdo tam poblíž bydlí, možná ví o tragédii, která tam před lety postihla mladou rodinu. Umřela holčička. Ne tragicky, i když smrt dítěte je vždycky tragická nehledě na okolnosti. Byla nemocná. Osud nechtěl, aby žila dlouho.

Je módou (dalo by se říct, i když v tomhle případě je to slovo móda hloupé), že na rozloučení se pouštějí do nebe balónky se vzkazy – To se stalo i v tomto případě. V podmračené podzimní odpoledne se sešly rodiny s dětmi a holčičce posílaly do nebíčka vzkazy.

Balonky vzlétly na místě, kde zanedlouho vyrostlo hřiště (ne všechny domy okolo stezky byly ještě tehdy postavené).

Nebyl jsem sám, kdo se divil, proč si tam nikdo nehraje. Dokonce se objevovaly spekulace, že hřiště patří nějakému boháči a ten nechce, aby si tam hrály cizí děti. Kolem hřišťátka je plot a dveře se zámkem. Dlouhá léta se dveře neotevřely.

Já tamtudy chodím z práce. V noci. A díky tomu jsme pochopil, že ne všechna hřiště jsou stavěná pro děti, jak si myslíme. Některé jsou stavěna pro jiné děti, které si taky zaslouží pozornost.

Není nic divného, když při procházení kolem slyšíte vrzání houpačky a jakoby vzdálený dětský ryk, který ve tmě vždycky zní poněkud děsivě. Ve tmě ztrácí na roztomilosti a stává se něčím jiným, zlověstnějším. Důkazem, že některé věci nejsou tak poetické, jak Vy si myslíte.

A důkaz taky touží po důkazu, tak jsem hřiště několikrát v noci fotil.

Nečekal jsem, že bych vyfotil postavy v šatečkách či tepláčcích. Ne. Akorát jsem se divil, jak vzduch se kolem měnil, jak chladnul. A jak se na fotkách objevovala pára – a ta se k objektivu přibližovala. Sice jsem ji hned neviděl, to až později na fotkách – ale i tak jsem pochopil, že se mám starat o svoje a nestrkat nos do cizích záležitostí. Do "jiných" záležitostí.

Duchové nemají moc rádi, když je kdokoli fotí. Zvlášť malé děti, neboť ty jsou z oné skutečnosti, že jsou mrtvé, mnohem víc rozrušené. Cítil jsem, jak se zlobí (v tom film Šestý smysl nelže), a tak jsem nakonec fotit přestal a šel si po svém.

Mrtvé děti to mají nejhorší. Ty si ještě nestačily ledacos uvědomit, natož jak se vyrovnat s tím, že už nejsou a nemůžou domů. Většinou se právě z dětí často stávají Poltergeisti. To jsou ti zlí zlobiví duchové, co doma ničí věci a tělesně ubližují.

Většinou je takový zlobivý duch mrtvé dítě, které si najde rodinu a chce do ní zapadnout. Prostě a jednoduše chce mít opět rodinu, jenže ho přirozeně nikdo nevidí, a pouze slabě vnímá. Dítě se přirozeně naštve a začne se projevovat. Dost často právě děti, a z nich Poltergeisti, jsou budoucími démony. Skutečně zlými bytostmi.

Dneska si na hřišti děti hrají. Přes den. Ty noční však svoje místo taky neopustily. Z nějakého mně neznámého důvodu se tam drží. Běžte se tam na ně v noci podívat. Ale příliš je nerušte.