A co jste od nich čekali - zázrak

Myslím od politiků. Od nových politiků, kteří zase tak noví nejsou, když vezmete v úvahy možnost, že škraloupy na osobnosti se nevyhnou nikomu z nás. V tomhle noví nejsme.

Zloděj křičí: „Chyťte zloděje!“ (A ne poprvé) a objevují se debaty, jaký je mezi lumpárnami rozdíl a že ne každá se dá s jinými srovnávat.

Já si vždy při podobných debatách vzpomenu na film s Milošem Kopeckým Causa králík, v němž coby stárnoucí právník vysvětloval mladé Zlatě Adamovské, že není rozdíl mezi nespravedlností za sedm a půl tisíce nebo sedm a půl koruny či sedm a půl milionu, že všechny jsou stejné – a existuje jen jedna nespravedlnost a nikdo z nás nedostal to právo soudit, zdali je velká nebo malá. To je prý začátek konce.

Přirozeně teď mluvím o jednotnosti lumpáren a podvodů, nikoli o horších zločinech. Věřím, že takové naši politici nepáchají. A pokud se ne tomu nedá přímo věřit je dobré alespoň v to doufat.

Pravděpodobně namítnete a poukážete, jaké rozdíly mezi podvody jsou. Avšak já nějak chápu, jak to pan Kopecký ve své roli myslel, že vše začíná prostou skutečností, že ten a ten dotyčný je jednoduše lump a má potřebu podvody páchat. Rozdíl je ve výši či míře, to ano, nikoli však již v samotné podstatě, proč podvod dělá.

Hodně se namluvilo cosi o mladé krvi ve spojitosti s parlamentními volbami a svěžím větrem, který určuje směr lodím k lepším zítřkům. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že v našem případě tak nejde o vítr a plachetnice, nýbrž o parník Titanik, na jehož palubě pouze někdo mění seskupení lehátek pro pohodlnou plavbu k ledovci. Ale někdo může vidět opak.

Pořád si pokládám otázku, proč mnozí tvrdí, že v politice nejsou lidé pro lidi (většinou si to myslí po volbách) – a jestliže tam jsou, proč nejsou vidět a slyšet. Proč se dozvídáme pouze o dalších a dalších kauzách, na nichž je zajímavé, jak odlišně na ně každý reaguje. Pakliže se strana osočující z krádeže stranu jinou nedokáže k vlastním kauzám postavit dle svých pevně zastávaných hodnot k stranám jiným, je asi něco špatně.

Lámu si hlavu, jak moc je špatná formulace, že v politice nejsou slušní lidé. A co je to vlastně ta slušnost? Jakou má míru, jaké jsou její hranice? Je to s tou slušností stejné jako s lumpárnami, jež jsou dle filmového právníka jedna jako druhá, nebo je slušnost jiná a může se vyvíjet a růst, a může proto překračovat hranice?

Napadla mě bláznivá myšlenka, že lidé pracující pro dobro jiných lidí se nemohou stmelovat do spolků a stran. Moje úvaha je trochu podobná úměrnosti, kdy čím víc slušných (lidi pro lidi) se ve skupině sejde, tím větší je možnost, že se mezi nimi objeví někdo, kdo zase tolik čisté úmysly nemá. Jako by bylo souzeno být slušným hrdinou a být osamocený.

Považte kolik nejrůznějších filmových a románových hrdinů jsou samotáři, a jakmile někoho přiberou, vždycky je tím dramaturgicky zaděláno na neshody.

Tím nemyslím, prosím, že by nás v budoucnu spasil v Parlamentu nějaký Batman. Postačí, že Sněmovnu navštěvuje kdosi, komu je nejen svým rebelstvím podobný Jack Sparrow, a jistá nejmenovaná poslankyně má od své interpelace, v níž narážela na Hvězdné války, přezdívku princezna Leia.

Ne každý hrdina nosí masku, a i přesto si neumím představit, že by se v budoucnu objevil jakýsi mesiáš, který by nás spasil. Viděl jsem jich hodně – a nejen v té velké politice. Docela mi postačí, když sleduju některé kolegy tramvajáky, v nichž najednou zaplanul plamen Společenství soucitu s druhými a vrhli se do odborové činnosti. Není bez zájmu, že onen plamen vnitřního ohně uhasíná opět v úměrnosti k tomu, jak odborová organizace sílí mocí.

Když si představím, že Poslanecká sněmovna je ještě vyšší liga, někdy se sám sebe ptám, proč jsem to ještě nezabalil. Ne že by mě to nenapadlo. Nedávno jsem na YouTube poslouchal hodinové very sad piano music (very emotional) a na konci jsem s překvapením zjistil, že si na prádelní šňůře vážu kaťák. Pak jsem slyšel předpověď počasí o vedru, podíval se na směny a uzel utáhl.

Ale vážně.

Je utopie představovat si, jak se do vedení téhle země zapojí člověk, který opravdu chce pracovat pro lidi, a nesledovat přitom svoje zájmy. Kdo ví, jestli takový člověk tady mezi námi existuje – a pokud ano, pochybuji, že by se na výsluní kdykoli dostal. Ale představa je to hezká. Taková hrdinsky románová.

Ani by nemusel mít zvláštní jméno – jako třeba Pravdoman či Bílý rytíř. Stačilo by bohatě, kdyby si lidi o něm povídali, jak je ohleduplný a slušný.

Ačkoli u té slušnosti vlastně nevíme, za co ji máme považovat.

Ale můžeme věřit v zázrak. To nám jde. Většinou před volbami.