Úchyláci zítřka jsou ti dneska normální

Stačí zavzpomínat a hned vidíte, kam jsme se ve vývoji v naší zemi za posledních skoro třicet let dostali. A to místo není zrovna zalité sluncem a nezáří nad ním duha. Alespoň ne pro každého.

Mám takový pocit, jako by se z nás stávali úchyláci – nebo přinejmenším jsme k některým úchylkám benevolentnější tím, že je sledujeme v TV. A baví nás.

Já když si tak vzpomenu na TV před mnoha lety, a zvláště na erotický magazín Peříčko, vidím v samotné erotice kupředu určitý posun, třebaže dopředu může znamenat i zpět. Vzpomínám si na toho milého pána, stydlivého, který národu odtajnil svoji libůstku, že si občas oblékne dámské kalhotky nebo silonky, a národ popadla panika a televizi obléhal dopisy, v nichž ukazoval svoji nevoli. Dneska se už nepíše, dneska se demonstruje, za cokoli.

A dneska? Nad tím už se nikdo nepozastaví – navíc, pokud by muž řekl, že si obléká kalhotky nebo silonky nebo že je na stejné pohlaví, řeknou si lidé, ne že je úchyl, ale že je to chudák, protože má jenom tyhle úchylky. Navíc erotika v toma starém slova smyslu zajímá čím dál tím méně lidí a většina přesedlává na drsnější způsoby ve smyslu hledání vlastních odstínů šedi.

TV se však chytla a programy s erotickým nádechem vystřídaly show, v nichž není nouze o rozpaky a zvláštní chování. Kdo se zeptá, proč takové pořady mají svoji sledovanost (i když na ně každý nadává a nikdo se na ně nedívá), pravděpodobně odpověď bude znít, že si je lidé přejí a že touží podobné věci vidět – a když po něčem takovém touží, pravděpodobně chtějí být jako oni.

Kam to však povede? No kam asi? Zase se změní prostředí a norma, ve smyslu starého moudra, že ve světě monster se obyčejní lidé stanou monstry.

Třeba takové Prostřeno. Kazma kdysi svým kouskem ukázal, kam pořad míří, přičemž dneska ve smyslu show must go on je podobné odhalení dávno pasé. Takže dál se setkáváte s hostiteli mající ve skříni (na obdiv divákům) připínací penisy nebo jiné pomůcky, či s hostiteli, kteří jsou ochotní dělat tu nejsprávnější show a nadávají na všechny strany, nehledě na jakousi nutkavou potřebu ukazovat všem, jaká jsou všichni dohromady hovada.

Ale úplně vidím ty další díly za několik let:

„Mámo,“ volá táta. „Pocem, už to začíná. No to sem zvědavej, co tam zas bude za exoty? Hele, už se u tý holky šmejdí. No podívej, mámo, to je ale bordel, vona tam má snad uklizeno: No mně je blbě! Ne mámo aby ses v tom zhlídla!“

„Prosim tebe, uklidni se táto,“ řekne máma, „a nerozčiluj se pořád. No podívej, leješ si pivo na korzet. Já ti to zase lízat nebudu!“

„No jo, no já jsem ale člověk,“ podotkne táta a pro sichr si upraví krajkový lem silonové punčošky.

„Kde ty lidi berou?“ ptá se máma.

„No to nevím,“ řekne táta, „ale jsem moc rád, že je neznám. Bych se musel stydět. No podívej se. On je oblečenej jako nějakej šašek. Košile, kravata, dokonce k ní nemá ani kraťasy. No to je ale svět. Vyjít takhle ven, tam mě hned zavřou do blázince!

A začíná se vařit – říká komentátor Václav Vydra.

„Ježiši, mámo, co s tím masem dělá?“

„No očišťuje ho!“

„Co že s ním dělá?“

„No očišťuje ho, ty se taky všemu divíš. Lidi jsou prostě divný!“

„No to jsou, mámo, ale proč s ním třeba nedělá něco jinýho. Třeba že si ho neotře vo prdel!“

„Ale fuj, táto. Ty si se zase rozjel, že nevíš, kde ti huba jede. To se nedělá. Když přijde návštěva, tak se o prdel otírají talíře, a ne maso. Fuj!“

„No dobrá dobrá, ale i tak je to hnus, co s tím dělá.“

A už se žere – říká komentátor – tak jakej hnus to dneska bude?!

„Cože, mámo, co to tam ta ženská říkala? No ta hnusná. Jak nemá žádný tetování, ani žlutý vlasy, co máš ty mámo!“

No to si poslechneme znovu ze záznamu – říká Jana Boušková.

„Ty krávo, mámo, vona řekla děkuju a že svíčkovou má ráda. No ty si kráva, ty krávo. Ty vole, to nesmíš děkovat. Máš říct, že je to hnusný a vrhnout všem až na boty. Mami, vypni to! Vypni to. Já prostě nemůžu. To už nedám.“

„No tak se uklidni táto, co je s tebou? Vždyť už mi ani nerozbiješ hubu jako dřív. Ježiš, to bylo hezký, jak si mi dával. Ty už z tý televize blbneš. Pořád se díváš na ty úchyláky a už se chováš jako voni!“

„Mámo, já prostě nemůžu! Tahle doba je prostě zvrácená. Jako v tom Výměna manželek. Ani ji posledně nezmlátil. Ani se nepokusil znásilnit. Kam ten svět spěje?“

„Moc si to bereš, táto!“

„Sorry mámo, já prostě na to nemám. Já jsem z toho světa smutnej.“

„No dobře táto, tak já se o to dneska postarám, abychom mohli říkat, že jsme normální.“

A za deset minut máma vcházela do pokoje v černé latexové kombinéze i s kuklou, v rozkroku připínací penis sundaný ze sbírky ze zdi. Táto ho dobře znal. Byla to černá mamba číslo sedm. A už špulil.

Svět se zase zdál v pořádku.