Jak mi Juraj Herz málem vynadal
Kde se vlastně bere ta potřeba zajímat se a pak ztvárňovat cosi, co člověka děsí a nutí si myslet, že autor je možná milý člověk, ale rozhodně to nemá v hlavě v pořádku? Já se domnívám, že tohle už se rozhoduje v dětství.
Zatímco někdo se narodí a už coby usmrkané děcko miluje sádrové trpaslíky s lopatičkou umístěné na zahradě, kde se opaluje nahá dívka s vyholeným klínem na proužek, o níž je jasný, že vám ještě nedá (Viewegh), jiný má v sobě už jako smrkáč touhu jít někomu ukousnout hlavu, nadávka, nadávka, nadávka, hodlá rozstřílet půlku Prahy a touží po pěkně upírce, který nadávka nadávka nadávka neslušná věc kozy (Kotleta), já jsem se narodil s určitou afinitou k hrobům, temným tramvajovým smyčkám po setmění, případně k myšlence, že když jdu po chodbě se dveřmi do bytů, děsí mě, že mě od toho dění za nimi dělí jen centimetry – a to dění může být nepředstavitelné.
Věřím, že pan Herz to viděl podobně, a navíc k jeho vizi do budoucna přispěla doba, do níž se narodil, a zážitky, jež jako dítě trpěl v koncentračním táboře.
Je celkem běžné, že lidé milující horory, nebo alespoň temnotu, jsou po většinou veselí lidé, a pokud ne přímo veselí, mají rádi černý humor. Někdy si tak říkám, když přežijete něco opravdu strašného, musíte onu chvíli přežití za černý humor považovat.
Tvůrci hororu nemají lehkou cestu – zvlášť na našem území. Stačí se podívat na program kin. My umíme pouze komedie, mladistvé komedie, tragikomedie. Občas něco historického nebo retro. Po něčem děsivém, aby se člověk sháněl někde jinde. Litera je na tom líp, ale taky žádná sláva. Jako by se lidi hororu báli – či, a to se sem hodí víc, báli se bát.
(Za horor prosím nepovažuji potoky krve, uřezané hlavy, prostě něco, co se mi nechce ani popisovat, ale vypadá to, jako když do mlýnku na maso přidáte shnilé vnitřnosti, a ty s masem tečou nažloutlou šťávou páchnoucí po žluči a padají do kbelíku, v němž se motají červi, a lezou přes sebe a ta hnusota na ně dopadá a oni se v ní rochní, sytí, mlaskají a prolézají tím, jako by lezli mrtvolou skrze puklé oko – no tohle popisovat nelze.)
Já taky neměl začátky jednoduché. S cenzurou jsem se potkal už v páté třídě, kdy jsem měl známku z češtiny na vysvědčení mezi dvojkou a trojkou (ano, teď píšu) a měl jsem napsat sloh. A já ho napsal. A tatínek ho četl. A tatínek nebyl rád. A tatínek opravoval.
Co vám budu povídat, namísto pěkného příběhu o zombie na skautském táboře se dílo přetavilo o ježku, který vystrašil děti na zkoušce odvahy…
(Ne, ne, strach, pomoc, pomoc, ne ne, to se nedá číst, jak je to strašlivý, ježek, ježek, bože, ježek, dupal tam a děti se bály, au au, bojím se, bojíme se bojíme.)
Omlouvám se za krátkou slabost. Sloh byl předělán a já právem dostal na vysvědčení za tři – a byl jsem rád.
Pan Herz tu cestu taky neměl jednoduchou. Ale ukázal nám, že po ní jít lze. Netřeba vyjmenovávat jeho filmy (Ne všechny jsou horory, ačkoli…). To už je na vás, jestli je znáte, nebo dneska jako že znáte. Hororů není v naší malé české zahrádce mnoho, ale jsou a mají zvláštní místo v rohu, kam moc často sluníčko nedopadne a rostou v ní zvláštní květy.
Přirozeně, že jsem pana režiséra považoval za mistra – čímž se pomalu dostáváme k nadpisu tohoto článku. A náhodou jsem se dostal na premiéru Habermannova mlýna do Lucerny. No tak na premiéru přímo ne, protože jsem jezdil tramvají, ale moje budoucí extchýně dělala v kině uvaděčku, tak jsem se dostavil na party po promítání.
Nebudeme si tady vykládat nějaký bulvár, od toho jsou tu jiní blogeři, ale pan Herz byl přítomen, já taky, a přestože nejsem lovcem společného fotografování a do dneška jsem si udělal s někým významným pouze jedinou fotografii, s panem Herzem jsem se vyfotit chtěl. Ne pro nějakou masáž ega, ne pro chlubení – tak nějak jsem si říkal, že společná fotografie, ten moment, kdy stojíme vedle sebe, je takové symbolické spojení dvou hororových světů, kdy jeden už je na vrcholu, zatímco ten druhý se na něj zatím horkotěžko sápe.
A tak když si pan Herz šel pro kabát, přimotal jsem se k němu (nebudeme tady řešit takové bulvární věci, jako kdo odstrčil pana Rodena, já to nebyl, ale vím kdo) a oslovím pana režiséra slovem: Mistře?
„A to ne, mladý muži!“ řekl pan Herz jak bodnutý včelou.
A já už byl maličký a menší a ještě menší, a říkám si, jakou mám smůlu. Poprvý v životě se chci s někým vyblejsknou na památku, a hned dostanu vynadáno.
„Já nejsem mistr,“ řekl ten, co se nepovažuje za mistra, o čemž by se dalo diskutovat. „Já jsem pouhý řemeslník!“
A vyfotili nás.
Víte, že o tom, co řekl, přemýšlím často. Že možná to nebyla jenom věta, jen tak řečená, aby se neřeklo, ale že je velkou filozofií, která lehce rekapituluje problematiku dnešní doby. Dneska se každý považuje za mistra, a neumí řemeslo. Každý chce experimentovat, avšak stále neumí základy pro experimenty potřebný.
No nic. Tohle jsem vám chtěl napsat. Je mi smutno. Tedy ne že bych tady teď mlátil hlavou o klávesnici a brečel, to lhát nebudu, ale smutno mi je.
A půjdu dneska do cukrárny, i když jsem tlustej dost. A dám si věneček, nebo rakvičku. Dal bych si oboje, ale nemůžu.
Nevečeřel bych.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Další články autora |
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Auto vjelo na chodník a srazilo tři lidi. Žena zemřela, dvě vnučky jsou zraněné
Osobní auto srazilo dnes odpoledne v Čáslavicích na Třebíčsku ženu a dvě děti. Žena srážku...
Poslanci zvýšili ochranu zemědělské půdy i omezení jejího prodeje cizincům
Přímý přenos Vyšší ochranu nejkvalitnější zemědělské půdy schválila Sněmovna. Nemají na ní do budoucna vznikat...
Zdravotnictví čeká kolaps, věští analýza. Chybí 3000 lůžek, péče se nadužívá
V českém zdravotnictví hrozí bez přijetí potřebných opatření vyčerpání zdrojů. Systém není podle...
Evropa otevřela dveře džihádistům, Londýn a Paříž nepoznáte, hlásá Trump
Donald Trump krátce po potlačení propalestinských protestů na několika amerických univerzitách...
Obří požár haly se škodou 1,8 miliardy založil člověk, technickou závadu vyloučili
Příčinou rozsáhlého požáru průmyslové haly v Žebráku na Berounsku, který loni v létě podle policie...
Prodej bytu 2+kk, Brno
Veselka, Troubsko, okres Brno-venkov
4 990 000 Kč
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz