Ty chvíle, kdy víte, že je svět v pořádku

Málem jsem na I.P. Pavlova srazil tramvají holku, tak šestnáct let. Standardní situace. Chtěla přejít ze zastávky na druhou stranu a nerozhlédla se. To přeci na těch šest metrů nestojí za řeč, ne?

A už tam byla a já byl s pákou řadiče skoro u první sedačky cestujících. Tramvaj poskočila, lidi poskočili, já poskočil, moje vnitřnosti poskočily.

Holka nic. Je v šoku, Valí oči a nemrká. Já v hlavě přejel celý slovník sprostých slov a dojedu do zastávky. Jdu se lidí zeptat, jestli jsou v pohodě. Jsou. Je blbý, že někdy záchranu jednoho odnese někdo jiný. Nějaká paní mi říká, že by mi ta holka měla jít poděkovat za život.

Jsou přání, co se neplní. Jejich aktéři se totiž ztratí.

Zastavím na Slánský a paní mi klepe na dveře. Takže možná se přeci jen něco stalo. Lidi mají tendence oznamovat špatné zprávy až při svém výstupu, kdyby se náhodou nepokračovalo. Jako nedávno, když mi jeden pán přišel říct, že mi někdo nablil v druhé polovině vozu. Ne hned. Až když vystupoval. Dřív ne – co kdyby se stálo. Mám pocit, že v tom i chvilku dupal.

A taky že se něco stalo.

Ve dveřích paní a děkuje mi za tu holku, kterou jsem nezabil ani nezranil. A podává mi ruku.

Z toho jsem byl vedle. Podala mi ruku, jako se podává v amerických filmech, ve kterých se pak lidi dlouho objímají. 

Jsem z toho vedle. Kdyby ji zkroutila a vykřikla: „HA, dostala jsem tě, socane, přese si nemyslíš, že my máme řidiče rádi. Naivko!“ - asi bych se nedivil.

Já s tou rukou třesu a ona se usmívá a říká, že jsem dobrej.

A to mě dojalo. Hodně dojalo. Prohodili jsme několik vět, cestující naslouchali, a nakonec se rozloučili dalšími díky.

Těch díků bylo hodně, až moc – a teprve, když jsem odjížděl a té paní mával, jsem pochopil, proč jich tolik bylo.

Ty díky byly i pro ostatní kolegy, kterým nikdo jiný nepoděkuje.

Takže jsou i Vaše, kolegyně a kolegové.