Naše prokletí spojené s finále hokeje
Když jsem se dneska dopoledne podíval na stránky FB, pochopil jsem, že hokejový zápas s Američany dopadl dle našich nejlepších představ. Mluvilo se cosi zázračném brankáři, o síle českého lva, o návratu legendy, a zase cosi o Naganu (Bože, zase Nagano, opravdové prokletí našeho národa s ukázkou, jak my Češi vyžijeme s málem na dlouhou dobu).
(Já na FB kamarádům odpověděl, že vše je pouze tím, že tým začala na poslední chvíli trénovat Ester Ledecká. Poněvadž ta umí překvapit. Ta je zlatá – a pro některé moje kolegy tady na blogu dokonce platinová.)
Přirozeně není pochyb o úspěchu, jaký hokejisté svým výkonem vybojovali. Pravda, určitě se mezi námi najdou tací, kteří si už myslí, že úspěch je z poloviny (z té větší poloviny) jejich zásluhou, a kdyby se do toho sami neopřeli a ráno ve čtyři nepustili televizi, kdo ví, jak by zápas vůbec dopadl. Pořád je však úspěch dílem hokejistů a přípravného týmu, případně trochu fanoušků v hale. (Na přenos energie na dálku nevěřím, tu pohltí vesmír a někdy z ní dělá modré díry – co to je, nevím, ale četl jsem o tom, ale autor to taky nevysvětlil, ale prý tomu věří. Tak nevím.)
(Neodpustím si zážitek ze včerejška, kdy se na téma nadcházejícího zápasu bavily dvě mladé slečny v tramvaji, a když jedna říkala, že dneska není s Romanem, protože šel spát, a že se ráno bude dívat na hokej, druhá kysele odvětila, jaká je to řehole hrát hokej, že jí by to tak bavilo vstávat po třetí a hned jít na led.)
Je škoda, že jsem se včera krom moudré slečny nesetkal i s nadšenými reakcemi na přicházející utkání. Jako by se vůbec nehrálo. Všehovšudy jsem viděl jen jedno, a to bylo od člověka, který měl noční, a věděl, že po šichtě nepůjde spát a bude se dívat. Jinak ticho po pěšině.
K té pěšině – často se říká, že cesta je důležitá, někdy snad víc než její cíl. U nás se však zdá, že cesta začíná většinu z nás zajímat, až když se blížíme k cíli, a ten cíl se před námi začíná rýsovat. První polovina té cesty (větší polovina, ha ha) zajímá málokoho. Jako bychom nechtěli zbytečně plýtvat energií, když je výsledek zatím nejistý.
A teď se dostávám k tomu, co by se stalo, kdybychom se dostali do finále. No, co by se stalo, buď ho vyhrajeme, nebo prohrajeme – eventualita, že během utkání střechu haly urve kosmická loď a všechny hokejisty odveze do sbírky na 4 rigol je silně nepravděpodobná.
Ale kam právě nás může odvést euforie před samotným finále? Nejspíš se zase začneme všichni milovat, objímat, skákat (jo, já vím, hop hop hop), mávat vlaječkami a troubit klaksony, vykřikovat cosi o národní hrdosti, a narychlo se budou instalovat obří televize po náměstích.
Je to všechno fajn, a je to všechno strašně hezký. Až by člověk propadnul pocitu, jaký je to u nás skvělý, a jak si Češi rozumí a dokážou držet při sobě. Je smutné, že aby si tohle náhodný divák myslel, musíme mít po úspěšném čtvrtfinále a nejlépe i vyhrát ve finále.
Jenže co pak? Zase se propadneme do prokletí, jak něco máme, a úplně zapomeneme na to, co stejně tak nemáme a co jsme prošvihli nebo co podle nás nedokážeme změnit. Avšak proč vlastně smutnit? Máme svá drobná prokletí krátkodobých radostí, které umíme natáhnout jako žvýkačku a olizovat její chuť, přestože už žádnou dávno nemá a stává se pouhým datem a vzpomínkami starších, jimž mladí ne příliš rozumí. A aby třeba rozuměli, museli bychom citovat Nietzscheho a jeho slova, že každá generace musí vyhrát svoji válku (Nagano).
Abyste si nemysleli, úspěch hokejistům přeju. Ne proto, že budu pociťovat zvláštní hrdost nebo něco takového (neumím ani bruslit a nikdy nebudu), ale po výhře svět alespoň na kraťoučký zlomek něčeho dlouhého uslyší o naší zemi v lepším smyslu než obvykle. Možná, že někoho ta mini zmínka k nám naláká a bude chtít vědět, jaký národ má takové skvělé hokejisty. Přijede a rozhlédne se.
Pravděpodobně toho v nás samých moc neuvidí. Pokud se ovšem někde kolem nebude rýsovat finále něčeho významnějšího. Což je ale koneckonců výzva pro všechny. I když někteří z nás neumí bruslit (a nikdy to umět nebudou), můžeme si zavázat potencionální brusle a vyrazit na led čehokoli a hrát o své velké finále a vítězství – hrát a nebát se o průběžných výsledcích napsat těm druhým na sociálních sítích.
Sice se zprvu většina setká s nepochopením a slovy, že samochvála smrdí, ale to nevadí. Kdyby měl druhé chválit zase jen ten další druhý, většina by se za život žádného uznání nedočkala.
Takže, dámy a pánové, na led – a kdybychom v neděli ráno vyhráli (milá slečno z tramvaje, nebojte, oni ty sportovce z postele vytáhnou, žádný strach), tak až budeme mávat vlajkami a auta troubit (hop hop hop), začněme přemýšlet, jak to udělat, aby se někdy vlajkami mávalo a troubilo klaksony kvůli nám. Bude se tak mávat vlajkami a troubit auty mnohem častěji než s mezerami desítek let.
A přemýšlet můžeme, i pokud nevyhrajeme. No a. Některé prohry jsou přeci jenom začátkem vítězné bitvy.
Hezký den.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Přes Česko jdou bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Místo Česka Rwanda? Nejasný osud ilegálních migrantů do Evropské unie
Migračním paktem jsme udělali důležitý krok k řešení ilegální migrace, ale je potřeba pokračovat....
„Žiju jen z humanitární pomoci.“ Válka vehnala do bídy miliony Ukrajinců
Premium Kdo se měl před válkou špatně, ten se po dvou letech jejího trvání má ještě hůř. Důsledkem...
Pravda o Vrběticích. Ruští agenti nebyli jen dva a proč mrtví Češi neměli šanci
Premium Co předcházelo a co následovalo po výbuchu muničního skladu ve Vrběticích v roce 2014? Kolik...
Přes Česko jdou bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Super práce: Příprava pokrmů (i bez praxe), +bonusy #PntqG
INDEX NOSLUŠ s.r.o.
Středočeský kraj
nabízený plat:
28 000 - 34 000 Kč
- Počet článků 942
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1437x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz