Zase mi málem dali do držky

A to nejsem novinář. Ani nechodím na politické večírky. Jak vás to jen mohlo napadnout? Abyste málem dostali na tlamu, stačí být řidičem MHD. Lidi se už o zbytek postarají.

Nebude ničím pro Vás novým, že agresivita lidí kolem nás roste. Já to vidím na vlastní oči každý den. Kdo před deseti lety ještě dokázal mlčet, dneska vám vynadá, kdo vám dřív „jenom“ vynadal, vám dneska dá do huby – nebo alespoň chce. Ta hranice je tenká a překračuje se snadno.

Netvrdím, že nálady na souboje jsou na denním pořádku, ale stále jsou častější, než že v tramvaji narazíte na svého fanouška, který vás požádá o podpis a poděkuje, jak hezky jezdíte.

Před lety se jakási skupina snažila vypracovat studii, proč lidé řidiče napadají? Proč jsou případy útoku častější nežli třeba na prodavačky v potravinách nebo na doktory v ordinacích? Výsledek zase tak šokující nebyl. Ostatní profese mají tu výhodu, že k nim lidé mají jakž takž jakousi úctu. Skoro by se dalo říct, že lidé ty ostatní na rozdíl od řidičů MHD potřebují – či je jako potřebné alespoň vnímají. My jsem v pytli.

Nejsme pro Vás důležití. Vlastně nejsme nikdo. Jen řidiči. Ti, co zvoní.

Z jedné knihy o tramvajácích:

Uvědomuješ si, že jsi v zaměstnání vlastně sluha. Nic víc – devětadevadesát procent cestujících (byť za poslední roky se veřejnost raději označuje pojmem Vážený klient) tě za sluhu považuje. Jedno dvě procenta je k tobě uctivá, a ty za uctivost už považuješ skutečnost, že nezačnou nadávat sotva vylezeš z kabiny, aby si oznámil, že dál se kvůli nehodě nepojede.

Pro ostatní si něco jako černoch na bavlníkové plantáži. Vidí tě, vnímají, cítí tě – ale jinak jsi vzduch. Doslova si byl ve skutečném obraze věcí, když do prázdné tramvaje nastoupila skupinka podnapilých skoro děcek a po usednutí spustili hit Heleny Vondráčkové "Projděte dům do všech koutů". Ten den tě bolela hlava, tak si je šel požádat, jestli by nepřestali zpívat?

"A proč?" řekl mladej. "Vždyť tu nikdo není!"

Jsi nikdo – a za nikdo tě cestující-vážení klienti považují.

                                                            Výlukové trasy štěstí

Ale k přesdržce. Hlavní aktér nastupoval na Klamovce, po půl dvanácté v noci. Už na pohled působil dojmem surrealistického bezdomovce a příležitostného feťáka. Surrealistický proto, že klasickou tašku z Ikey nedržel v ruce, nýbrž na krku a částečně v zubech. Skutečně umění – ne to držení v zubech, ale ten obraz a jeho název: Život má života plné zuby.

Jel na Biskupcovu, tedy lépe řečeno, chtěl tam jet. Že je tam, kde má být, a už tam zase není, že se ten bod zase vzdaluje, stejně jako když vesmírná sonda mine planetu, a namísto cesty tam se řeší cesta zpátky –  tak že se tohle právě děje, zjistil dlouho po odjezdu ze zastávky, právě když jsem míjel světelnou signalizaci u Ohrady.

Že lidi nadávají a sprostě, je běžné. Nemělo by to tak být, ale děje se to. A je zvláštní, že jsou sprostí hlavně v ten moment, kdy by sprostí být vůbec neměli, a spíš by měli držet hubu, a v žádném případě krok. Lidi už jdou někam jinam.

Jenže tenhle aktér nemlčel a nadával, a nadával i s taškou v zubech, kterou se snažil zvednout, a vykřikoval, co jsem, a tykal mi, což se nedělá, protože perník jsme spolu nevařili, a pořád říkal, co jsem a slušné to nebylo.

Navíc se (sprostě) domáhal okamžitého otevření dveří. A to nešlo. Jak minete Ohradu a zajedete do tmy Krejcárku, do té tmy, kterou kdysi i využil vrah, co před lety rozřezal tělo, a právě sem uložil část končetin (další kusy našli náhodní kolemjdoucí u Hloubětínské vozovny), tak jak zajedete do té tmy, už jen koukáte, jestli se někdo neválí na kolejích, jak to tam často dělají opilci, jdoucí ze Žižkova do světa, a možná že se toho světa leknou, a tak si na kolejích lehnou a čekají, až ten svět k nim přijde sám.

No prostě otevírat nebudu. To si mě ten aktér spletl, a není jediný, s jinou službou fungující na myšlence převozu lidí z bodu A do bodu B, a to s taxislužbou. Tam ano, tam se zastavuje na přání, v tramvaji ne. Je na čase si rozdíl uvědomit.

A já, jelikož jezdím dlouho, už v té tmě, kde spávají opilci a duše, co se bojí světa, jsem věděl, že aktér bude rozezlen, že bude chtít svůj vztek dát najevo, a ukázat, že na tomhle světě má svoje místo a nemusí si ještě lehat do kolejí.

A jak jsem si myslel, tak se stalo, a jak dojel na Krejcárek, popadne tašku na krk a do zubů a už se hrne jako tank z Ikey a pěstí mi flákne do okna kabiny, až se zachvěje, a je sprostý a sprostý a sprostý a sprostý, a já se na něj koukám, a vím, že musím váženého klienta uklidnit. A jak jsem na to školený, tak se na něj usměju, a neřeknu mu, ne nezeptám se, jestli chce do držky, nýbrž mu vysvětlím, že nemůžu otevírat dveře jen tak, že tlačítko je tlačítko, že tlačítko dveře otevírá jako kouzelná formulka z pohádky, a když se to tlačítko zmáčkne jinde, už kouzlo neplatí a dveře se neotevřou, a aby to všechno tedy fungovalo, jak má, musí člověk mačkat včas, aby pak nebyl za blbce.

A on nadává a nadává a nadává a je sprostý a sprostý a sprostý, ale to nevadí, jelikož já jsem školený, a aktér to vidí, on to cítí, a tak mě se ptá, jestli nechci do huby, a já mu řeknu, že ne.

A odešel do tmy. Do světa.

A konec poetiky dlouhých vět.

Nemluvím jen za sebe, když podotknu, že v podobných situacích se máme někdy co držet. Někteří se snaží myslet na něco jiného. Nevnímají příliv nadávek značící pohlavní orgány a nevěstky, nechystají se na cestu na jih od rovníku, kam jsou posíláni. Myslí na děti, na příbuzné, na manželky, na alkohol, na dovolenou, již nastoupí už za šest měsíců.

A někdy se do toho vmísí jiná představa. Jen tak se postavit, a dát jednu ránu, krátkou jako razítko, jako polibek ve tmě průjezdu, a koukat, jak ten dotyčný leží na zemi, oči rozšířené překvapením, koktající cosi o vaginální hodnotě vaší osoby – a dál stát před ním a zeptat se, jestli může pro váženého klienta ještě něco udělat, s něčím pomoci, třeba najít nějakou příjemnou cestu směrem na jih od rovníku?

Ale tohle se nikdy nestane. Nebo alespoň z praxe nevím, že by se tak za poslední léta stalo. Avšak chuť by byla, a někteří z vás ji navíc přikrmujete.

Věřte tomu, že řidiči málokdy mohou za to, že se nedá vjet na mosty, případně že se opravují ulice i s kolejemi. Uvědomuji si, že vás změny v dopravě nemohou těšit, ale zase si uvědomte i vy, že řidič je v tomhle případě pořád jen pouhé číslo v dlouhé rovnici, a to číslo rozhodně nemá takovou hodnotu, aby její výsledek nějak víc ovlivnilo.

Ale ještě jednou k té dávné studii. Výsledek se asi příliš nelíbil, a tak se na ni zapomnělo. Možná, že ve výsledku zaznělo cosi o tom, že lidi jsou prostě hajzlové. Ale může se udělat další, nová, čerstvější. A už by pro nás dopadla lépe. Jak vidno z posledních dnů, slovně a fyzicky napadáni nejsou jen řidiči MHD, ale i novináři. Pravděpodobně se časy mění a svět se hnul.

Akorát já si myslím, že na rozdíl od některých novinářů si to řidiči prostě nezaslouží. Pravda, taky děláme, co se nám přikáže – ale jako řidiči víme, kde je jakási mez, a když vás štvát nemusíme, tak to prostě neděláme. Někteří novináři si právě tohle musí teprve uvědomit.

Pozdrav z linky 24.