Moje poděkování vozu 9094 (nevolební blog)

Musím úvodem poznamenat, že toto je nevolební blog, tudíž v něm nebudu nijak rozvádět situace před prezidentskými volbami. Pouze budu popisovat mé poděkování vozu 9094.

Nebylo ještě tak pozdě večer. Něco málo před půl devátou. Lidí však ve Vysočanech moc nechodilo. Vysočany jsou po setmění skoro mrtvé a jejich život na ulici jako by skutečně skončil oživlými rozsvícenými okny obytných domů kolem dokola.

Jedu linkou 16, kolem vidím poutače na zvolení Kandidáta připevněné k tlustým nohám pouličního osvětlení. Některé jsou otlučené, roztrhané, jiným přibyly podivné znaky malované fixem nebo hanlivé nápisy volající po čistých a férových volbách.

Jedu z Balabenky k divadlu Gong. Stejnou cestou, jakou tam jezdily tramvaje už za císaře pána. Tenkrát tam stávala alej a kousek vedle statek. Domy stály až dál, blíž k vysočanské radnici. Nijak se nezajímaly o svět okolo a bylo jim fuk, že o jedno století později u nich nabourá kradené auto s pervitinem sjetým řidičem do mladého řidiče tramvaje a ten dostane do držky a zjistí, že práce tramvajáka zase taková idyla nebude.

Ale to bylo už dávno (nebo až dávno bude) a já jel dál do Vysočan, po aleji ani památky, za to domů kolem plno a jako by se na sebe tlačily a chtěly se vytlačit a říct těm rozsvíceným oknům, že tam pro ně není místo.

V tramvaji sedělo jenom několik málo lidí. A blízko seděl mladý muž a mladá žena a ten muž držel v ruce mobil a ta žena taky, a povídali si a jako by si povídali přes displeje, ale to jim nevadilo, a ten muž mluvil sprostě a mluvil něco Kandidátovi, že je prase a prase nemá na Hradě co sedět a že ho to sere a že nechápe, jak lidi nejsou slušný, když tohle volí – a ta žena říkala něco o úctě k lidem, a muž že hovno, že on se uctivě chová a že by se měli chovat uctivě i ostatní.

V zastávce Divadlo Gong nikdo nevystoupil ani nepřistoupil, ale i tak jsem čekal do času. Gong se nijak nezměnil. Chodil jsem do něj už jako dítě ve školce a pak ve škole na různá divadelní představení. Jednou jsem tam u šatny se spolužáky dostal vynadáno, že jsme se zvedli ze sedadel, zatímco ostatní ještě tleskali a herci se klaněli.

„To se nedělá. Rozumíte? Musíte počkat, až všichni přestanou tleskat. Takhle vypadáme, že se nám to nelíbilo!“ říkala nám soudružka učitelka Procházková.

A možná že se nám i nelíbilo, jenže to bylo v době, kdy o tom, co se nám líbí a nelíbí rozhodoval někdo jiný, a ještě chvilku trvalo než se z paní soudružky učitelky, která dávala dětem známky podle osobních sympatií a toho, v jaké hodnotě jí rodiče dětí přinesli dárek, stala pouze paní učitelka vyprávějící dětem o tom, jak je dobře, že se věci mění a nikdy už nebude zle.

A já jel dál, v životě a v tramvaji, a mladý muž pořád nadával a koukal se do mobilu, a žena ho skloněná nad displejem chlácholila, a já se blížím k poliklinice a vidím, jak z vedlejší ulice vyjede osobní a auto a z naprosto neznámého důvodu se zastaví přímo na kolejích.

Mohl pokračovat. Nikde nikdo. Mohl třeba couvnout, nebo třeba odskákat, vznést se jako vrtulník, místo měl každým směrem – avšak ne, nehnul se a stál. A já si v tý chvíli nepřál nic jinýho než taky stát.

Kdo kdy cestoval tramvají, pravděpodobně zažil silné brždění. To je to, které s vámi náhle cukne a vy máte tendenci se pohybovat, případně padat po směru jízdy. Za cuknutí mohou kolejnicové brzdy, jež se přisály ke kolejnici magnetickou silou a snaží se tramvaj zabrzdit.

Existují názory, že tramvaj takto brzdit nemusí, a takto brzdí jenom proto, aby tramvaják naštval nebo zranil cestující. Je to nesmyslný názor. Avšak jak to s názory chodí v demokratické společnosti, kterou si kdekdo plete se společností anarchistickou, stačí je zveřejnit a jistě si najdou nějakého kamaráda, jehož třeba vůbec názory neznají, a ten slova potvrdí, a z nesmyslu se stane pravda. A jiná pravda, ta nejpravdivější, třeba že tramvaj na místě nezastaví, najednou pravdou není, a je holým nesmyslem, i když pravdou je, a to jen proto, že lidi z té pravdy nesmysl mít chtějí, poněvadž košile je vždycky blíž než kabát, pokud se tedy umíte oblékat.

A tak jsem brzdil, poněvadž jsem si taky jako to auto přál na kolejích stát a rozhodně nestát v autě a cestovat s ním o kus dál. Brzdím, páku mám zaraženou dozadu, valím oči, doslova brzdím vůli a koukám se na přibližující se vůz, co je tak strnulý, jako zajíc stojící ve vozovce a jako socha zírající do blížících se světel.

Brzdím, už i řvu, být Magneto z X-menů, už auto odletělo někam kilometr k nádraží, jak moc se snažím všechno vůlí ustát, a auto se strašlivě blíží, blíží, a už vidím obličej za okýnkem ve dveřích, vidím ho víc, vidím kontury tváře, jeho ruce na volantu, a jsem blíž a blíž, a mám pocit, že tramvaj vůbec nezpomaluje, ale to je nesmyl, jinak už bych slyšel ránu, a tu neslyším, takže je naděje, a z naděje se stane zázrak a tramvaj sebou cukne, aniž by se ozvalo nějaké křup.

A vyskočím z kabiny jako bodnutý vosou a ptám se cestujících, jestli jsou v pořádku? Jsou, jen oči mají vykulený, ale nikdo se neválí po podlaze, a to je dobře. Muž s ženou, mobilní partneři, dokonce přestali koukat na mobily, a koukají se jeden na druhého, a třeba jsou rádi, že se ještě poznají.

A pak vystoupím a teprve teď pan řidič zařadil zpátečku a z kolejí couvl.  Není mu ani čtyřicet a právě se narodil.

Nekřičím. Už ne. Jako mladší jsem byl emocemi plný, a nejen na tramvajích. Celkově, v životě. Nyní už je můj život o pokoře, poněvadž vím, co život s vámi dokáže – a křik ho nevyřeší. A tak se dívám na to auto, na toho pána, který měl šanci padesát na padesát, že se už dvě minuty měl válet v troskách auta, vyjeveně nepřítomnýma očima koukat na krev na palubní desce, možná se otočit na partnerku vedle, a v hlavě sedět sám v obrovském kině a na plátně sledovat film s názvem Můj život. Koukám na něj a položím jedinou otázku, při níž ukazuju na tramvaj:

„Víte, kolik tun to váží?“

A pán mi rozumí, i když nezná správnou odpověď. Ví ji však jinak a stáhne okýnko (ven se neodváží, teď ne) a houkne na mě:

„Pardon!“ a rychle okýnko vytahuje.

Debata je u konce. Víc mi neodpoví a já to vím. Nastoupím, před lidmi nic neřeknu (to se nevyplácí, někdy i dobré slovo na správném místě můžeme být pro někoho spouštěcím momentem, aby na vás poslal stížnost) a jedu dál na Lehovec.

Trochu se ještě klepu, ale to odezní. Na to jsme školení praxí. Na Špitalský přistoupí Muž a Žena. Mobily mají, ale dívají se na sebe. Asi jsou kolegové z práce. Jako by se chtěli milovat, ale ještě si to nedovolí. Ta otázka je ve vzduchu, ale pořád se ještě na ně nesnáší. Zatím se na sebe culí. Ani víno z vinárny je zatím nepřesvědčilo. A tak se dívají, usmívají a místo toho, aby se líbali, a on poví:

„Není dneska v televizi ta debata?“

A ona odpoví: „No to neví, snad zejtra.“

„Zejtra ne, to asi ne, to nebude!“

„No já nevím, já slyšela něco o Nově!“

„No to jo, ale jeden někam nechce přijít. A to by byla škoda. To bude jako na jiný televizi, tam zase nepřišel tamten, takže teď hrozí, že tam bude sám ten druhej, a to je možná škoda, ukázat by se měl!“

Měl, měl, měl – měl by ji políbit, políbit po vlasech, přičichnout k nim, vychutnat si, jak její dech voní vínem, rtěnkou a česnekem. Milovat ty rty. Při polibku myslet na to, že je, existuje, je v ten moment jen pro něj. Má myslet, jak vypadá, jaké má tělo, jakou má duši. Tohle by všechno měl, jenže on mluví o debatě.

Ani ne za deset minut jsem byl na Lehovci. Už jsem se netřásl. Jen jsem tramvaj pohladil, když jsem kontroloval, jestli se v ní nikdo nezapomněl. Zachránila lidské životy. Já tedy taky, ale díky jí. Je hodná. A není jediná. Každá to umí. Mají sice různá čísla namísto jmen, ale umí to všechny.

Na závěr jsem vám ji vyfotil hned z toho Lehovce:

Pardon: