Voda na (ne)kuřácký mlýn

S tím protikuřáckým zákonem je to jedna svízel za druhou. Lidi se nedokážou shodnout, kde začíná zákon, a kde končí svoboda obyčejného člověka.

Sám jsem nyní příležitostný kuřák. Před lety to bylo horší. Společně s exmanželkou naše domácí kuřácké dýchánky dosahovaly vskutku profesionálních kvalit – to jest, noční návštěvy benzínové pumpy pro novou krabičku (y).

Dneska kouřím míň. Transformoval jsem se do podoby svátečního kuřáka.

Hodlám protikuřácký zákon obhajovat, tudíž mě můžete brát jako člověka, který je, čemu se mezi kuřáky říká: „Nejvíc vždycky mluví proti kouření bývalí kuřáci!“ Obhajuji ho, protože vím, že kouření je špatné a rozhodně zdraví nepřidá. Kdysi jeden lékař říkal, že každá neřest na tomto světě má svá pro a proti, pouze cigareta má to proti. Proč tedy kouřím? Třeba jsem jenom hloupej. Nebo svobodnej.

S ohledem na protikuřácký zákon však tahle problematika narazila na něco jiného – na svobodu jedince. Na něco, co mu bylo odňato, po čem sám touží a do nedávna hojně využíval.

Sám jsem se dneska sám sebe ptal, pokud je v naší zemi tolik kuřáků, proč mnohé z nich vidím kouřit na balkonech či oknech vlastních domů, a proč nekouří uvnitř, kde by měli na cigaretu větší pohodlí a nemuseli snášet třeba nepřízeň počasí? Možná kvůli dětem. Možná kvůli dlouhodobému pachu zanechaným kouřem. Možná vědí, že cigáro škodí i nekuřákům.

Nechci obhajobu zákona stavět na okolnosti, jak jsou na tom v tomhle směru jiné země. Myslím si, že celý zákon je postavený na možnosti budoucího uvědomění kuřáků, jak moc se nikomu (krom tabákových firem a zázračným léčitelům) kouření nevyplatí a je potřeba se v sobě v mnohém změnit.

Přirozeně že teď někteří z Vás znovu zopakují cosi o svobodě člověka a možnosti zacházet se svým zdravým dle libosti. Ale považte, kolik času už uplynulo od dob, kdy se kouřilo v nemocnicích po chodbách, ve vlacích, a o něco dříve třeba v biografech.

Kouření je na ústupu. S tím nic nenaděláme. Lidem než cigareta je víc nabízen zdravý způsob života a investice sama do sebe.

Ve čtvrtek jsem byl na pozubařském večírku v Jirnech a trochu se nám to tam rozkapalo. I když jsem měl na cigaretu chuť, nedal jsem si ji. Mohl jsem jít ven a pokouřit pod hvězdnou oblohou (částečně) a užívat si svobodu. Neudělal jsem to. Asi jsem na ústupu taky.

S ohledem na zamítnutí zákona se objevila mnohá silná slova, že s kouřením mnozí nepřestanou, ba dokonce budou kouřit tam, kde se jim zlíbí, poněvadž nikdo přeci nemůže nikomu brát jeho svobodu. Od slov je sice někdy velmi daleko k činům (jsme Češi), ale domnívám se, že jeden z našich osobních problémů je nepřijetí daných přikázání, a třeba i zákonů. Právě na základě vlastní hrdosti.

Pořád si stěžujeme, jak se věci kolem nás nemění (či naopak mění k horšímu), a přitom je to možná celé dáno tím, že se nehodláme změnit sami. Protikuřácký zákon je zřetelná vize, že kuřákům pšenka nepokvete, a upozorňuje na další nastávající změny. Mnohým se líbit nebudou. Ale co se nám líbí?

Ne se vším, co je nám předkládáno jako nařízení, souhlasíme. To je přirozené. Avšak pokud chrchláme a ráno vykašláváme do umyvadla nahnědlý hlen, možná je na čase něco změnit. (Ano, chápu, i ten hlen je projev Vaší svobody)

S tímhle si vzpomínám, jak jsem před lety „oslaboval“ kouření, a na místo cigarety žužlal párátko, takže jsem namísto hlenu vykašlával třísky. Někdy jsem dokonce málem vykašlal celý smrček.

O protikuřáckém zákonu se povedou spory ještě hodně dlouhou dobu. Budeme u nich chrchlat a cosi vyplivneme. Mnozí si budou myslet, že právě ta slina (žlutá, hnědá, frajeři jedou tříbarevnou) padá na jejich svobodu. V tomhle případě si myslím, že nikoli. Možná padá na naši domnělou českou hrdost, ale rozhodně ne na naše zdraví.

PS: Asi přestanu kouřit úplně, abych byl konečně tím stoprocentním, kdo proti tomu kouření kecá nejvíc. Stejně nemá smysl. A nemá žádné pro.