Hewlit, pitevna, prosím

Jsou na světě různá zaměstnání. Některá lukrativní, některá méně, některá vůbec ne. V minulosti to třeba byl čistič zadků, odklízeč mrtvol při morových ranách, v současnosti to je třeba inseminátor slonů nebo živý reklamní poutač.

Já asi za tu ne nejhorší, ale nejnevděčnější považuji operátora call centra. Chápu, že jsou to taky jenom lidi se svými osudy. Sní o štěstí, chtějí si vydělat, v létě třeba jet na dovolenou, na vánoce nakoupit dárky – a na to potřebují práci.

Nemám je rád. Ne přímo ty lidi. Ale samotnou instituci, která kdysi dostala nápad, že Vám někdo zavolá a bude vás otravovat. Jako existují nevyžádané rukopisy v nakladatelstvích, maily v počítačích, jsou i nevyžádané hovory. Asi je znáte. "Dobrý den, mluvím s …, máte na mě chvilku čas?"

A pak se rozjede něco, co jsem svým způsobem pokaždé obdivoval: hovořil se mnou tvor, který nepotřeboval dýchat, neboť ze sebe hrnul bez nádechu souvětí a souvětí a souvětí, v nichž vysvětloval a vysvětloval a vysvětloval, a nabízel a nabízel a nabízel, a vy jste nestačili nic. Opravdu nic. Tedy můžete telefon položit bez rozloučení, a věřím, že to i lidé dělají – ale co vím, lidé jsou slušní a trpěliví, i když třeba nemají čas. Nechají si všechno vysvětlit a pak řeknou, že nic nechtějí. Stojí Vás to jen deset minut života, které Vám nikdo nevrátí.

Víte, co mi na tomhle nevyžádaném volání vadí asi nejvíc – že nevím, kdo jim dal moje číslo. Jak jsem se dozvěděl, s mobilními čísly kvete obchod, který si občas představuju něco jako burzu, v níž se lidi překřikují a nabízejí:

"Dám deset Pražáků! Deset Pražáků!" volá první a mává rukama

"Mám dvacet Brňáků, dvacet. Beru těch deset!" volá druhý.

"Se zbláznili. Deset Pražáků, a dvacet Brňáků. To by museli ještě trochu přitlačit. Tak ještě pět z Olomouce."

"To se zase zbláznili vy! To jsou Pražáci, ne kusy zlata! Za ně patnáct lidí nedám!"

"Ale dáte. Dáte. Osm z nich má příjem nad dvacet pět tisíc a mají jen jednu půjčku: To je terno. Ty můžete otravovat s čímkoli. A jestli na ně trochu přitlačíte, jako že vy ano, tak vám podepíšou dvě smlouvy, daj si kartu na nic navíc, kývnou vám i na novej paušál u mobilu, a  je fuk, že ho nepotřebujou!"

"Páni, to jsem nevěděl. To bych vám za těch deset přihodil k těm patnácti ještě dva ze Sokolova – ale to vy byste musel dát ještě toho Pražáka z Dejvic, co podepíše všechno!"

"Jo vy myslíte "intouška Jiříčka". Ale ten už nemá význam. Ten má tři exekuce, k čemu by byl."

"Ale rád bych ho ve stádu měl. To víte, sbírka!"

"No když jinak nedáte, je to Vaše, ruku na to!"

Před dvěma roky mi volal majitel seriózního hlasu, který mě znal jménem (jak jinak). Byl jsem na konečné, tak jsem řeč dal. Hezky se představil a řekl, že dělá do zlata – pak se naposledy na deset minut nadechl a klesnul pod hladinu slov a výrazů a nabídek. Vylíčil mi, že pro nákup zlata je nejvhodnější doba, že zlato je jistota, a, pane (div mi neřekl), to byste byl tuplovanej hlupák, kdybyste do toho zlatýho vejvaru nenalil ani korunu.

Můj problém (náš společný s majitelem hlasu) byl, že jsem nebyl s tím druhém na stejné finanční vlnové délce. Já myslel, že se bavíme tak o tří set korunách, které bych do toho jako vrazil, poněvadž se tehdy blížila zima a já jako vloni neměl na topení – a tak mu povídám, že na tom zrovna nejsem finančně dobře. A on hned hlasem medovým odvětí, že to chápe, že taková je doba, a jestli si prý myslím, že by pro mě bylo problém vrazit do toho tak kolem třiceti tisíc.

Moc často se mi to nestává, ale výbuch smíchu byl erupcí vulkánu. Já se smál na Vypichu jako blázen a nestačil se ani nadechovat, jak cosi ze mě pořád chtělo ven, a lítalo to a nechtělo přestat. Ale nakonec jsem se přeci jen trochu uklidnil, a než jsem se rozloučil a uťal hovor, slyšel jsem poslední slovo, spíš heknutí medového hlasu, které znělo:

"Aha!"

Asi nejsem jediný, komu podobné hovory vadí – ale zase nejsem člověk, který  by jen tak jako nezdvořák típnul hovor a ještě předtím byl třeba nepříjemný. Něco ve mně pořád je ze slušnosti a je mi to blbé tomu druhému kazit, třeba proto, že on za to vlastně nemůže – tedy pokud nechce změnit práci a hned ohlašuju, že v DP máme volno na pozici řidičů, nebojte se a přijďte, nebudete litovat.

Ale taky se mi nechce ztrácet čas, tak hledám finty, jak hovor nevést. Celou dobu jsem měl řešení před sebou, jenomže jak to chodí, kvůli tomu jsem ho dlouho neviděl – takže jsem se vymlouval na mnoho věcí. V zimě na kalamitu, že nemůžu, že hrabu, jednou zase rodím, takže se hrabu někde jinde, jindy jsem dokonce hrál situaci, že dotyčný volal během manželské hádky (žena tehdy byla už rok v tahu) a stal se nečekaně manželčiným amantem šamstrem Jirkou Štikou z Brandýsa, zatímco ve skutečnosti to zrovna táhla s debilem Karasem se Záhořan.

Asi vrcholem hry na volání bylo nedávno vedení hovoru s finanční institucí, jež mi volá každých čtvrt roku a nabízí mi služby, byť jsem ji několikrát říkal, že jsem vedený někde jinde. Číslo mají podobné, takže jsem věděl, že se nemohu splést.

"Hewlit, pitevna, prosím," řekl jsem.

Chvilku ticho a poté mužský hlas: "Mluvím s panem Hewlitem Pavlem?"

A měl jsme ho. To byl on. Nadechnul jsem se a ponořil se pod hladinu tentokrát já:

"No jestli voláte kvůli tomu Bednářovi z Čimic, tak já vám něco povim, pokud chcete něco na identifikaci a nedovezete hlavu, tak se vám na to můžu vykašlat, mám tu nohy, zpřelámaný, něco co bude trupem a žebrama, to všechno mínus hlava, a vy si myslíte, že jsem kouzelník, podivejte se, je pátek, já jsem tady do dvou, pak chci mít klid, jestli si myslíte, že tu budu ponocovat, tak jste na omylu, takže se domluvíme, že jestli něco chcete, tak běžte hledat hlavu, vona bude poblíž, a ne že ji přinesete jako minule, že vypadala jako vykousnutej meloun a kapala, že jsem ji měl v cedníku, a hejbněte, já tu mám ještě nějakou babu z Michle, a ta vypadla z vokna a tahám jí ramena ze zad, takže pohyb, jo!"

Konečně jsem se nadechnul a na druhé straně se zdálo, že muž oněměl. Nebyla to pravda, nakonec řekl:

"Dobře!"

A já: "No vidíte, že jsme se domluvili, nashle."

Na další zavolání mají měsíc. Uvidíme, kam se posuneme.

Ale asi nikam, protože řešení se zjevilo i mně. A jak jsem říkal, bylo celou dobu přede mnou.

"Upozorňujeme, že je náš hovor monitorován!" slyšíte pokaždé

A tady to je. Jak jsem zjistil, stačí říct, že si hovor monitorovat nepřejete, a máte klid. Volajícího tím zmatete dokonale. Většinou ani nijak neprotestuje a vy můžete hovor slušně ukončit. Pravda, našli se tak i tací, kteří počali smlouvat, že monitoring je hlavně kvůli nim, kdyby náhodou nepodali mylné informace a vy byli škodní – na to jsem však opáčil, že bych klidně mohl podat mylné informace já, a bylo by zle víc, páč na neprofesionálního lháře si každý došlápne.

Už dlouho mi nikdo nevolal, takže jsem zvědavý, v čích spárech se brzy ocitnu. Nebo to bude naopak – a já něco vymyslím.

Pořád to ale nebude nic proti dokonalému žertu jednoho astronauta, který před odletem do vesmíru nahrál svoji ženu na magnetofonový pásek a záznam si vzal do vesmíru. (Nepamatuji si jméno astronauta, tak budu v tomto případě improvizovat.)

Jednoho rána capcom volal na stanici a ozval se mu ženský hlas:

"Co potřebuješ Bille?"

"S kým to hovořím?" optal se capcom a ladil, jestli náhodou není vlnami někde mimo.

 "No tady Dorothy, manželka Jacka, co bys rád?"

"No, počkej. Co tam nahoře děláš!"

"No chlapi si stěžovali, že je strava na houby, tak jsem jim něco přinesla.

"Jak přinesla!"

"No k jídlu, chceš taky?"

Capcom se odmlčel, odložil sluchátka a odešel z místnosti. Prý už s touto posádkou nekomunikoval.

Ani se mu nedivím. Ani těm, co komunikovali se mnou.