Když přijde čas a najednou jste vyvolení – pro zkázu

Dneska dopoledne mi volala přítelkyně Hana. Pro mě tedy to bylo ráno, ale kdo to má na druhém konci spojení tušit, že se mi ještě v deset zdá nějaký podivný sen.

Mobil si na noc nevypínám – nikdy nevíte, co se může stát, a kdo co potřebovat. Nebo Vám mohou volat z práce, že už máte být deset minut na tramvaji, byť tohle se mi ještě za šestnáct let u podniku nestalo.

Hned se ptala se, jestli nejsem nastydlý, že mám nějaký podivný hlas – ani jsem nemuknul co si o probuzení. Některé věci se prostě neříkají. Ani jsem netvrdil,  že jsem nastydlý a ani že jsem ještě jednou polovinou ve světě, kde mě ve snu na odpočívadle kdesi u Rokytky (místo existuje, ale odpočívadlo tam nikdy nebylo) na lavici tlačí jakási mamina s mnoha dětmi a žádá mě, abych se víc posunul, ačkoli už není kam. Zajímalo by mě, jak by takový sen vysvětlil pan Freud.

Paní Hana mi volala, abych se večer díval na zprávy na jedničce, že ji uvidím jak na dnešním gastrofestivalu v Letňanech vaří. Já jí z krajiny snů odpověděl, že jsem v práci, ale podívám se na záznam na internetu.

Možná si myslíte, co je paní Hana zač – už jen že je přítelkyní pana Hewlita, a ještě ke všemu vaří. Někdo si možná pomyslí, copak je to za kůstku. Tak věřte, že kůstce je už před osmdesát a my se známe něco přes dvacet pět, od chvíle, kdy mě na učňáku v první hodině snažila naučit uvařit (upéct, upatlat, stvořit) galantinu z kachny. Po škole se mi stala jakousi mentorkou, s níž do dneška rozebírám mnohé stránky svého života.

Tahle paní (kůstka), dáma, z níž cítíte noblesu první republiky, kterou má zděděnou po mamince (ta vlastnila módní salon na Václavském náměstí), mě naučila dost. Nejen o vaření, i když v něm je po celý život mistryní (i s tituly). Ale třeba o pohledu na věci kolem sebe. Ne takový to, že nemáme soudit podle bla bla bla… – moudra, která se učíte pořád dokola a opakují vám je třeba takoví filozofové od výhybky – avšak že věci se vám mohou zdát jinačí, když jste něco zažili.

Asi vám tím neříkám nic nového a mnozí jste k tomuto prozření o zkušenostech už dávno sami dorazili, ale já jsem si dneska vzpomněl na příběh, který mi kdysi vyprávěla. O sobě a starší sestře. Já si podle něj často uvědomuju, že některým lidem se některé dnešní dění může zdát o něco jinačí než nám mladším. O něco víc děsivější.

A je jedno z jakého pohledu:

Komu se číst nechce, může skončit tady. A vzít můj dnešní příspěvek jako zprávu o tom, že se konal Gastrofestival a já mám podivný sny, kde jsou věci ulítlý i na sny a já se asi pořád potýkám s něčím, co sám sobě neumím vysvětlit. Ty ostatní zvu na cestu do historie dvou děvčátek, které nechaly svoje dětské šatečky v časech zla.

Princezny a pán, co má být tatínek

Chcete-li stvořit kýčovitost, dejte dětskou mysl do probíhající války. O ostatní se postarají situace.

Starší a mladší, obě v krásných šatečkách, snad až příliš hezkých na tuhle dobu. Jenomže dítě dobu vnímá jinak, navíc myslí na něco jiného.

Obě uvidí tatínka.

Neviděly jej dlouho. Pro mladší je délka "dlouho" hraničící se zapomenutím. Ještě si ale tatínka trochu pamatuje. Jako třeba u vánočního stromečku nebo na koupališti, avšak všechny chvíle se pozvolna brousí a ztrácejí okraje. Vzpomínky se čím dál tím víc zkracují, přestávají se hýbat a přecházejí do strnulých obrazů.

Tatínek odešel. Říkal, že se vrátí – a nelhal. Lež by poznaly. Tvářil se, jako když odcházel za obchodem. To taky říkal, že se brzy vrátí – a nikdy nelhal.

Jenomže nepřišel. Nepřišel, ani když venku byla tma a maminka zakrývala okna, což byla hra, která se hrála každý večer. Říkala, že dává do oken plachty kvůli utíkajícímu světlu – je ho prý málo, a proto se schovává a dobře hlídá. Holčičky vysvětlení pokaždé rozesmálo.

Tatínek nebyl doma ani další den; u snídaně, u oběda, u večeře. Maminka říkala, že odjel za prací, jenomže starší našla ve skříni jeho kufr. A tatínek bez něj nikdy neodjížděl.

Tatínek nepřicházel. Snídaně, oběd, večeře. Mladší se přes den dívala z okna, jestli se nevrací. Běžela by naproti k domovním dveřím a objala ho. Dala by mu pusu a cítila vodu po holení. Moc jí nevoněla, a proto měla tatínka radši na objímání večer, kdy se silná vůně stala vzdáleným závanem. Ale teď by ho objala a klidně by ho na vůni líbala a měla by ho ráda.

Snídaně, oběd, večeře – prázdná židle zastrčená pod stůl.

Už ani procházky nebyly co dřív. Oběma se líbilo, jak tatínka s maminkou lidi zdravili a pánové zvedali na pozdrav klobouk – zvedali vysoko, žádné nadzvednutí jen tak, aby pod něj nenafoukalo. Zvedali ho a lehce mávli dopředu. Takové pozdravení obě oplatily princeznovskou úklonou, kdy si chytly šatečky dvěma prstíky a udělaly pukrle.

Ale poslední dobou lidi moc nezdraví. Zato je kolem dokola plno Uniforem. Vyrostly jako houby po dešti a jsou všude.

Ony jsou krásné, to zase ano, a jsou v nich krásní vojáci, usměvaví, až jim koukají zuby. Jenomže některým lidem se Uniformy nelíbí – a to poznáte. A některým zase ano. To také poznáte. Uniformy každého zdraví kouzelným slovíčkem: Hajtl!

A jakmile zaklínadlo říkají, ruka jim vylétne vzhůru, jako by se chtěla dotknout nebe.

"Hajtl," řekne Uniforma a ruka vystřelí.

Děvčata a maminka Uniformy nezdraví. Děvčata by chtěla, ale nemají příležitost. Maminka je od nich žene pryč, že ani nezahlédnou úsměv na oholených tvářích.

Jednoho dne bytem voněla bábovka. Už dlouho nevoněla – jako by s odchodem tatínka na všechno padlo razítko dlouhého čekání. Starší si pamatuje, že když dřív maminka pekla, zpívávala si. Dneska nezpívá. Mlčí. Sype bábovku cukrem a pak ji s talířkem zabalí a dá do košíku. Jako v pohádce O červené Karkulce – jenom v košíku chybí víno, a mast na puklé paty. Záleží, kdo pohádku vyprávěl. Maminka povídala o vínu a bábovce, mast přidával tatínek.

V červené děvčata nejsou, což neznamená, že by jim to neslušelo. Oblékly si nažehlené šaty s krajkovým límcem, bílé punčošky a střevíčky. Obě vypadají jako princezny, i bez korunky a šperků ze safírů a briliantů.

Jdou ulicí. Maminka nese košík. Nést ho chtěla starší, ale maminka ji uklidnila, že ho ponese později. Jdou ulicemi se spoustou lidí, kolem projíždějí tramvaje, a samozřejmě chodí Uniformy.

Maminka spěchá. Přímo neutíká, avšak mladší cítí, jak se jí pletou nožičky. Několikrát škobrtla, až málem ztratila střevíček, jako Popelka. Jindy by snad fňukala a nabírala moldánky (jak říká maminka), ale dneska ne. Dneska ví, že všechno není jenom tak. Bábovka, šaty, pospíchání ulicemi.

Ráno maminka říkala, že dneska jdou za tatínkem. Dneska ho uvidí. Uvidí ho, protože mamince přinesl dopis pan pošťák.

"Uvidíte, že to všechno dobře dopadne," řekl pan pošťák a maminka otevřela dopis hned mezi dveřmi a rozplakala se. Obě děvčata objímala a vůbec jí nevadilo, že dopis mačká a mačká – a později rovná mezi stránkami knížky v knihovně.

Zabočily do ulice nedaleko jiné ulice, které se bůhvíproč říká náměstí, až došly k šedivému domu, před nímž stály tři Uniformy. Nestály jako sochy v pozoru s puškou přes rameno, tyhle se bavily a kouřily.

Na maminku a na děvčata se usmály a něco řekly. Promluvily rychle a děvčata nerozuměla. Zato maminka odpověděla a děvčata viděla, jak jedné Uniformě úsměv pohasl a místo něj se narodilo něco špatného. Něco, z čeho se později stává cosi, čeho by se děvčata bála.

Uvnitř budovy létala zvláštní vůně. Děvčata věděla, jak domy voní, že vůně má co dočinění se zdmi, s chodbami a schody – většinou vůně bývají studené, prašné, smísené z malých vůní místností a procházejících lidí. Jenomže tahle vůně měla v sobě něco navíc.

Možná ono víc patřilo Uniformám, co chodily po schodech sem a tam a prsty třepotaly na slečny v krásných šatech.

Menší dobře věděla, že cítí něco zvláštního. Chvilku si myslela, že podobně voní třeba zrcadlo – ale hned se vlastní hlouposti zasmála, protože zrcadlo přeci nevoní.

Málokdo by dokázal dívence, žijící na hranici pohádkových snů a reality, vysvětlit, jakou vůni má smrt. Že voní a páchne zároveň. Že pach a vůně je na ostří hraně a v tomto domě se podobné pachy a vůně nerozlišují.

Maminka došla k Uniformě stojící pod schodištěm. Ukázala jí dopis a tiše povídala. Děvčata nerozuměla – některá slova jim přišla povědomá, ale dohromady nedávala smysl. Maminka prosila, ale Uniforma kroutila hlavou a ukazovala na písmena v dopise.

Přišla další Uniforma. Nebylo těžké si myslet, že Uniformám patří celý svět, poněvadž dneska jsou na každém kroku. Tahle byla mladá, sotva odrostlá chlapeckému věku. Maminka dala starší dívce košík. Přitiskla si kapesník na nos a na oči, a potom zpátky na nos a koukala, jak je Uniforma vede po schodech, jak se obě drží za ruce a mladší těžce našlapuje na vysoké schody.

Uniforma děti provedla chodbou a usadila je na lavici naproti dveřím. Potom čas fungoval divně.

Čekalo se. Obě čekání nesnášely. Čekání je na nic. Mladší si stoupla na lavici a koukala z okna. Nic pořádného neviděla, pouze dům naproti.

Čekání je dlouhé. Děti ještě nevědí, že čekání umí být pro dospělé i zlověstné a strašlivé, že podobné čekání ubližuje, že bolí, a když potřebuje, umí i zabít.

Pro ně je však nudné a prázdné. Skoro si myslí, že se stal omyl a zapomněli na ně.

A pak se u nich zastavila Uniforma. Usmívala se, protože všechny Uniformy se usmívají. Vypadala jako milý pán, jelikož hned natáhla ruku k malé a řekla jedinou větu. Sice dohromady nedávala smysl, ale bylo v ní slovo tatínek.

Malá Uniformě ruku podala. Moc se jí pán líbil. Byla čisťounká a voněla jako letní louka. Krásně se leskla. Celé oblečení jako by vydávalo záblesky: skoro čekala, že se rozzáří jako svíčky na vánočním stromečku. Nejvíc se leskly holínky a malá slyšela, že vržou a zněly jako pobrukování.

Šly spolu, Uniforma uprostřed, a šly ke dveřím a prošly jimi do chodbičky a ta končila dalšími dveřmi. Když se otevřely, objevila se místnost, docela hezká. Uprostřed stál velký vyleštěný stůl, okolo židle, a na jedné seděl pán.

Starší sebou cukla a běžela k pánovi a dala mu pusu a on jí taky dával pusy a objímal ji a něco říkal. Mladší na pána koukala a nevěděla, proč sestra něco takového dělá. Podívala se na Uniformu a ta se víc usmála. Doslova se rozsvítila, a zopakovala větu, v níž je slovo tatínek. Mladší nevěděla, proč Uniforma slovo říká, protože pán na židli jako tatínek nevypadal.

Vypadal jako hubený pán s bledou pletí, na níž narůstaly stíny lícních kostí a oči se propadaly kamsi dozadu a kolem sebe měly šedé kruhy, což je posílalo ještě hlouběji do lebky.

Oblečení měl zvláštní. Na pohled to byl oblek, jaký se nosí na ulici, jenomže oblek vypadal, že je ušitý na někoho jiného, a pán i oblek věděli, že k sobě nepatří.

Netušila proč, snad proto, že jí Uniforma držela za ruku a k pánovi ji dovedla, ale nakonec se pustila a nechala se obejmout a dát pusu a pána hladila po mastných a lepkavých vlasech. Neřekla nic, jelikož sestřička mlčela a asi by se moc zlobila, kdyby malá křičela a pištěla.

Pán se ptal, co se děje doma? Ptal se na maminku a sestřička odpovídala a z košíku vyndala bábovku a hezky ji před pánem vybalila jako dáreček. On se smál a říkal, že je krásná, a sestřička ho pobízela, ať ochutná. Pán říkal, že se na ni raději dívá vcelku a sní ji později, protože by byla věčná škoda ji hned nakrojit.

Mladší koukala a nemluvila a seděla na židli a třepala nohama ve vzduchu a občas se podívala na Uniformu, která seděla v křesle nedaleko a četla si noviny – a když viděla, že se holčička dívá, pokynul na ní hlavou, jako že ví, že se na něj dívá, a je ráda, že to teď oba ví.

Starší mluvila a mluvila a bábovka zůstávala celá a pán si liboval, jak je pěkně pocukrovaná a připomíná zasněžené hory a je škoda, že na hory nemůže. Mladší na bábovku koukala a jako hory jí nepřipadala, a raději by ochutnala, jenže se neodvážila dovolit.

Potom přišlo loučení. Mladší se zdálo jako nekonečné, těch pus a objímání a hlazení. Loučení ukončila Uniforma a dívala se na pána, a pán se díval na ni, a oba pohledy se protahovaly, jako by se ve vzduchu přetahovaly a zároveň tlačily proti sobě a ani jeden nechtěl ucuknout.

Nakonec přišla mladá Uniforma a dva nekonečné pohledy v místnosti nechala pro sebe. Děvčátka odvedla zpátky za dveře a na schody dolů k mamince.

Malé se šlo ze schodů hůř než nahoru a držela se Uniformy, ale než na schody koukala na sestřičku, a jak se koukala a vzpomínala na toho pána, co ji před chvílí hladil po vlasech, pořád jí něco vrtalo hlavou, a vrtalo to víc a víc, až se musela zeptat:

"A to byl náš tatínek?"

Druhá odpověděla, ale odpověď zůstala kdesi na schodech a ve ztraceném času.

Jako by ji upustila a nebyl čas se pro ni vrátit, sebrat ji a poslechnout si ji. Ztratila se mezi Uniformami, mezi slečnami. Rozplynula se do chodeb a nejspíš se dostala až k bábovce, kterou pán pořád obdivoval a kochal se s ní a viděl v ní obrazy světa za okny, kam nemůže.

Ty zbývající tři šly domů. Pomalu. Přestože se blížila tma a stíny vítězily nad osvětlenými zdmi domů.

Čas běžel a ukazoval svoje kouzlo proměny všeho a všech okolo – jediné měřítko pro čas. Z holčiček dívky, ze starší přímo mladší slečna. Uniformy vystřídaly jiné, veselejší – ale stále Uniformy. Světlo se před tmou již nemuselo schovávat. Stíny v podvečer nevyhrávají a mění se na nažloutlé přítmí lamp.

Ten pán s bábovkou se vrátil. Přijel z Německa. Z místa, o němž dlouho nebude mluvit – avšak to je jedno. I u něj kouzlo času začarovalo a pán se pro všechny proměnil zpátky na tatínka.

V noci sice špatně spí, pořád sahá vedle sebe, jestli tam je maminka, a na druhou stranu, jestli tam není někdo další. Ale je doma. Je občas trochu zamlklý a kouká z okna do prázdna, ale je doma. Sice dcery peskuje, ale je doma.

Možná se ptáte, jak je peskuje? Není to obyčejné domlouvání, které dcery poslouchají, a které další a další dcery v drobných obměnách poslouchají po další generace. Tahle doba je jiná. Lidé prošli změnami, a proto některé běžné věci a i běžné peskování odešlo kamsi stranou a přišlo místo nich jiné, důležitější.

Tatínkovi třeba vadí, když jdou za mámou a říkají, že mají hlad – tohle tatínka dovede skoro k zuřivosti (ale zaplať pánbůh je doma a nikam se nechystá).

"Nééé, vy nemáte hlad!" říká dcerám a prstem klepe o desku stolu. "Nemáte hlad! Vy máte chuť! A to je rozdíl. Hlad vypadá úplně jinak!"

Dcery nevědí, co říct, jenomže kouzlo jménem čas umí všelijaké kousky, takže uplyne několik let a tatínek taky mamince říká, že má hlad, přestože má jenom chuť.

Některé věci čas neskryje úplně (což není na škodu), a proto se čas od času objeví závan minulosti, třeba v podobě malé jiskřičky, která se rozroste a rozkošatí, dostane linie a kontury, a nedá spát, dokud jednoduše nevyjde ven a nezahoří.

"Tati," ptá se starší slečna dlouho potom, co čas skrýval pískem zapomnění ošklivé trosky a rozvaliny, "proč sis tenkrát na gestapu nesnědl tu bábovku?"

Po otázce se z tatínka na chvilku stane starší pán v nepadnoucím obleku.

"No já o tý bábovce věděl dopředu," říká tatínek, protože čas mu dal sílu nebýt ve vzpomínkách hubeným pánem dlouho. "On ten esesák za mnou přišel a povídá: 'Přišli za tebou, obě. Donesli ti bábovku. Pěknej kousek. Kdo ví, kde to splašily. Možná tam bude i čokoláda. No dobrota, chlapče. Klidně se nacpi. Ale počítej s tím, že za každej drobek, který tu na stole najdu, ti vyrazím jeden zub. A budeme pokračovat, dokud všechny ty drobky ze stolu neuklidíme.'"

Nikdo na tatínkovu odpověď nic neříká. Další otázky jsou zbytečné, alespoň pro tentokrát. Všichni akorát tuší, že některé věci se objevují ve správný čas – v ten, kdy si mnozí oddychli, že čas dokončil své dílo a na některé věci se zapomnělo, a nemají se připomínat.

Je to přesně naopak.