Když život napodobuje psaní, a lidé umírají (v Klánovicích)

A ne naopak, že by psaní napodobovalo život. Je tomu skutečně naopak. To co napíšete, se někdy i stane, a vy si pak položíte otázku, zdali má pak psaní význam. Když píšete něco děsivého.

Včera jsme byl v Klánovicích. Zase. U zubaře. Zase. Ale musím uznat, že se skutečně posouvám někam dál, neboť jsem nepotřeboval při vyšetření a následném konání asistenci plyšového slona, kterého pravidelně při něčem takovém škrtím a vlévám do něj svoje utrpení, jako by to byla všechna bolest světa.

Návštěva dopadla dobře, nevrtalo se, leč jsem dostal ujištění, že se příště, za necelé čtyři měsíce, vrtat bude. Bude nová plombička. Ale to je daleko, a stejně jako mají děti svůj poslední den školy (byť včera začínala), já mám odchod od zubaře, který je s pocity školáků srovnatelný v plné míře. Právě jste od další návštěvy zubaře nejdelší možnou dobu. Pravda, nikdy nevíte, jestli vaše prázdniny něco nenaruší, špatné kousnutí do něčeho tvrdého (do dobré kousnutí do něčeho poznáte od toho špatného, že váš zub bolí pouze několik hodin, než se prý vyrovnají jakési svalové části v dásních), cokoli, po čem budete při objednávání kňučet do telefonu a čas se vám začne zdát jako podivná konstanta, která utíká strašlivě pomalu – protože to bolí a bolí a bolí pořád.

Ale co, teď jsem dostal vysvědčení, a všechno venku bylo zalité sluncem, a já do toho slunce vešel a z okna mi mával plyšový slon, který poprvé po mé návštěvě neztratil vědomí. Koupil si svačinu a vyrazil do lesů, abych načerpal klidu a dobil baterky po vypjatých chvílích před návštěvou zubařky. Nevím jak vy, ale já před návštěvou dva dny pořádně nespím, v těle probíhá zrychlená látková výměna a celkově se nějak necítím dobře.

Avšak v lese bylo už zase všechno v pořádku. Šel pod stromy, redukoval váhu, a než omdlel, dostal se k odpočinkovému stolečku a lavici mezi stromy. Tam jsem jako správný kluk z města vytáhl noťase a začal pracovat. Shodou okolností jsem dělal na druhé verzi románu, který se v Klánovicích odehrává, a jde o detektivku.

Hlavní hrdina vám bude sympatický, je hodný, milý, celkem i uvědomělý, píše na blog iDnesu.cz, vkládá do něj fotky a básničky, rozřezal ženskou a její nohy a ruce nechal najít na Krejcárku nad Palmovkou a blízko hloubětínské vozovny.

(Pokud si vzpomenete na jakousi reportáž TV NOVA před mnoha lety, kde se o něčem podobném mluvilo, jde opravdu jenom o náhodu. Asi.)

Možná se mě ptáte, co to má společného s Klánovicemi? Nevím. Tedy ne přesně. Ten dotyčný z knihy tady bydlí a nemůže si bydlení a okolí vynachválit. A mimochodem, vždycky jsem věřil, že Klánovice nejsou tím, jak se prezentují návštěvníkovi, a mají mnohá tajemství. Ačkoli ne jako "Zvonala" za nimi, ale o té někdy jindy.

Teď jsem v Klánovicích a píšu o člověku, co rád píše o studánkách a vymýšlí o nich infantilní básničky.

Po kolejích jede vláček

Na kolejích bez zatáček

Deset sloních nestačí ti

Od studánky do devíti

Jen utíkej malý kluku

Najdi šíp ke svýmu luku

Vyletěl až do nebe

A tam čeká ne tebe

Netvrdím, že to bloger hvězda, karmu má tak kolem sedmi a čtenost tak tři stovky na článek. Některé věci mu jdou o něco lépe než psaní.

Ale nebudeme předvídat, a kdo ví, jestli vůbec tenhle příběh spatří světlo světa v knižní podobě a u mě doma zazvoní kriminálka, aby se na něco zeptala ohledně značkových igelitových pytlů. Ale co. Sluníčko svítilo, pod stromy ne moc, a hezky se psalo/opravovalo, lidé, co šli kolem, zdravili, ptali se, co dělám, prostě to bylo hezké odpoledne.

Nic však netrvá věčně, tak jsem se sbalil a vydal se na druhý redukční pochod s jednoduchým cílem dožít se nádraží. Ani mi to neuvěříte, vlak mi frknul před nosem, což není tragédie, na Prahu to jezdí každých půl hodin, a alespoň jsem poslechl svoji chuť pít a zašel na pivo do restaurace u Daschů u nádraží (muž z příběhu v ní pracuje jako pomocný kuchař na poloviční úvazek).

Před restaurací stála sanitka a doprovodné vozidlo. Nezdálo se, že by se něco dělo. Dveře sanity byly otevřené, ale uvnitř se nic nedělo. Snad si záchranáři jen odskočili na limču. Uvnitř nikdo nebyl, všichni hosté seděli na zahrádce, pivo jsem dostal skoro hned. Nic nechutná líp, než pivo těsně před bídnou smrtí žízní (nebo smrtí z pochodu do civilizace). Než jsem dopil, a to netrvalo dlouho, přišel záchranář a že chce limonádu. Dal s kofolu, a když mu ji servírka točila, ptala se, co se venku stalo:

"Co si myslíte?" zeptal se záchranář.

"No někomu bylo špatně z horka!" odpověděla servírka.

"Tak vidíte, to je hned!" řekl záchranář a servírka měla radost, že to uhádla.

Ale mě se to nezdálo. Nevím. Něco v hlavě mám, že nějak poznám, že se děje něco jinak, než by mělo, a to něco může být, že vám někdo lže. Několikrát jsem si to v životě nechtěně vyzkoušel – a nikdy se tím neřídil a nakonec jsem spadnul na tlamu. Něco bylo špatně.

Dopiju, zaplaceno jsem měl, rozloučím se a jdu na nádraží. Sanitka má pořád otevřené velké dveře vzadu dokořán, lehátko tam stojí, upravené, nikde nikdo, a já jdu dál, na nádraží, sednu si, páč mě bolí nohy, a něco se mi dál nezdá.

Že by se tomu dotyčnému už udělalo dobře a propustili ho. Takhle rychle. Koukám, že na druhém nástupišti naproti stojí policista a dává pásku na vstup do podchodu. Auto zaparkované těsně před vstupem, jako by tam chtěl s ním najet.

A do toho jde kolem chlap s kolem a volá:

"Máňo, Máňo!" a kouká někam na druhou stranu.

Pod sloupem na nástupišti sedí nějaká holka s klukem a povídají si. Holka trhne hlavou.

"No co je…"

"Máňo, podchodem domů nemůžeš, tam je mrtvola! Tam tě nepustěj!" volá a všichni lidé na nástupišti se na muže s více než obvyklou zvědavostí otáčejí.

"Jak mrtvola?"

"No mrtvá. Já nevím!"

" A to jako je tam někdo mrtvej?"

"NO, je! Dávali ho pytle. A podchodem nemůžeš, tam tě policajt nepustí. Voni to teď vyšetřujou."

"No a co jako?"

"No, až půjdeš domů, tak jdi okolo. Podchodem tě nepustěj. Musíš vokolo. Nebo přes most. Ale jdi vokolo. Podchodem nemůžeš, tam je mrtvola."

Jak se dialog dál odvíjel, nevím. Muže utišil přijíždějící spoj S1 směr Masarykovo nádraží. Do vlaku nenastoupil, a pravděpodobně čekal na odjezd, aby Máně, řekl, že podchodem nemůže, že je tam mrtvola.

Jestli tam skutečně byla, nevím. Nikde jsem zprávu o tom nenašel. Ale… Ale…

Ale i tak jsem nejprve obdivoval pana záchranáře, který nechtěl mladé servírce kazit den a raději ji uvedl do milosrdného oparu lží – třebaže kdo ví, jak se bude tvářit, až zjistí pravdu, která se v podobných podmínkách nedá utajit, a pokud ano, tak jen asi čtvrt hodiny maximálně. I tak byl hodný. Proč hned kazit někomu den.

A pak jsem si uvědomil, že na Klánovicích přeci něco je. Něco temného. Skrývají se tu vrazi, zloději tady vraždí hledače pokladů, a pak je upalují, a prý se tady kdysi ztratilo dítě. I místní duchy mají, ačkoli zprávy o nich se rozcházejí. Klánovice jsou divné, a já o tom ještě píšu.

Nebo že by ten les měl moc poněkud jinou? Nebo má moc literatura i naprosto neznámého spisálka?

Vlak uháněl na Prahu a rychle se vymanil ze stínu lesa. Zatím na levé straně. Na té pravé ještě chvíli les pokračuje a zmizí jako břitkým říznutím a rozplyne se do rozlehlé louky s několika stromy. Pod tím největším, vrbou, je studánka z fotky.

První vteřinu jsem se k ní nechtěl podívat. Něco mě tísnilo – nebo spíš moje vnitřnosti jako by zmáčkla ledová slizká ruka a nechtěla je pustit. Tak nějak mě napadlo, že kdybych se podíval z okna, a pod největší vrbou viděl na kolenou postavu, jak se zuřivě hrabe rukama v zemi nehledě na to, že si strhává nehty a kůže se trhá, možná bych na nádraží v Libni nepřijel v nejlepší duševní kondici.

Pak jsem se otočil. Nikdo pod stromem nebyl. Měl jsem dostatek času, abych se o tom přesvědčil. Blízko mě seděl kluk, tak sedmnáct, něco si četl, ale v tu chvíli, kdy jsem hlavou kroutil, abych z místa viděl co nejvíc, mě pozoroval. To jsme taky vycítil. Ale jak jsem řekl, nebyl důvod se vzrušovat. Místo s vrbami bylo pusté. Jen les kousek od nich jako by se trochu natahoval a neviditelnýma třesoucíma rukama se snažil vlak udržet ve své moci.

Možná mu jedna duše toho dne nestačila.