Když je hrdý Čech ještě víc Čechem – a má facebook

Omlouvám se, lepší název mě nenapadl. A věřím, že to, o čem budu psát, není jen problém jednoho národa, že něco podobného najdeme i jinde ve světě, třebaže v jiné formě – stačí tam někde jinde déle žít, a jistě se to objeví.

Facebook. Sociální síť, většina z nás ji využívá, a pokud ne, určitě o ní nějakou formou slyšela. Je to taková hlásná trouba jednotlivců, která ukazuje dotyčných postřehy, názory, ale i nálady.

Teď se poslední měsíce a už i snad roky s ohledem na uprchlíky objevují i silácké řeči, jak máme být pevným národem, jak musíme být hrdí, na to, co máme, že si republiku rozvracet nedáme, a hlavně, že musíme držet při sobě a musíme se mít rádi, protože národ se musí semknout a být blízko sebe, asi jako když se koukáme na českého hokejistu jedoucího na bránu při trestném střílení.

To je v pořádku, na tom se shodneme.

Pak ale nechápu, proč se mezi námi objevují lidé, kteří melou dokola o soudržnosti, o jednotě, o bratrské lásce – a najednou, když je okurková sezóna i na sociální síti, otočí někam úplně na druhou stranu.

Co bych chodil daleko. Mám kolegu. A to je nějaký facebooker – ten s ním prostě žije. To je člen rodiny, a stejně tak to jsou okna do jeho domova. Nejen že lidé vědí, co ten dotyčný obědvá a večeří (a vždycky je tam komentář mňam mňam), nejen že ví, co dělá, jakou linku jezdí, kde zrovna stojí (a měl čas přidat fotku), ale dokonce ví, jaká je nálada doma, jestli se nehádá s manželkou, a pokud se hádá, tak máte jejich hádku on-line, poněvadž ti dva se hádají přes sociální sklo.

A to máte jako na tenise. Doleva, doprava, doleva, doprava a teď dal smeč, vlevo to vybral, vpravo jde na síť, vlevo lobuje – a do toho koukáte, jak občas někdo z přátel připíše komentář.

Někdy mám pocit, že tyhle hádky na skle jsou vlastně o tom, aby oba věděli, kdo komu dává líííke, a kdo je tedy s kým, a komu se nebude psát na narozeniny a na vánoce, a koho už vůbec nikdy nepozvete na návštěvu.

(Ta Alena je kráva, dala tomu mýmu lajk! No počkej, já ti dám dupačky pro malou!)

Ale je to jejich věc.

Mně spíš vadí, že tenhle dotyčný má plnou hubu všeho toho pozitivního o soudržnosti a toleranci k sobě samým věrným Čechům, prostě toho všechno, o čem jsem psal výše, a najednou prsk, a máte zprávu z jeho tramvaje, že jeho bývalá kolegyně je kráva, protože mu do tramvaje přišla se psem bez košíku.

Já chápu, že já osobně vnímám lidi trošku jinak, že si dělám hlavu i s maličkostí, ale prostě mi to nedalo a dotyčnému jsem napsal, že podobné zprávy se nepíšou. Nepíšou se o paních v důchodovém věku, nepíší se o paních s problémy, nepíší se o bývalých kolezích.

(Hodně lidí se hned začalo ptát, kdo to je, a kde ji najdou, a jak vypadá, a tak: prostě komando facebookových  přátel v akci – ukazují zájem, dělají se hezkými a přátelskými, ale když by došlo na lámání chleba a vy je požádali o opravdovou pomoc, z vysoka se na vás vykašlou. To vím z praxe. Ti ostatní z toho mají srandu a za jejich zády si špitají, jak jsou ti dva ubozí a blbí.)

Ani už nejsem překvapený, že když na někoho jdete s dobrou, hned vám jednu vrazí – mně ji tedy pan facebooker nevrazil, ale hned mi naspal, že když se někdo chová jako debil, je to potřeba světu oznámit.

Na to už jsem reagoval pouze tím, že bych mu to mohl vysvětlit, ale že by to nepochopil.

Jak už léta vím, facebook nejen informuje (a vy informujete facebook o sobě), ale on i bere iluze. Je pravdou, že přes něj jsem se dozvěděl mnoho nepříjemných věcí – že mě žena podvádí a s kým (a ještě si to fotí), že její děti mě měly léta za vola (a ještě to napíšou na zeď), dozvím se, že támhleten je vůl, že támhleten zase na mě někomu donášel – prostě facebook frčí.

A nejen face, ale i lidé jsou takoví… no prostě rozdělení.

A hlavně jejich názory. To máte jako s panem hercem Macháčkem, zatímco o migrantech má zcela jasný názor, a musíme jim pomáhat a nesmíme se jich bát a největší strach vlastně máme mít z vlastní nesnášenlivosti – o tom, jak se opilý vloupal do hotelového baru, nám moc komentářů sdělovat nebude. Taky určitá forma vlastního přesvědčení o pevnosti charakteru – a bohužel takové nám média předkládají jako vzory, to je naše elita.

Žijeme v době, kdy jsme měli obrovskou šanci se s lidmi spojit, být k těm druhým blíž. Máme na to techniku, máme na to aplikace, máme na to všechno. Jediné co na to nemáme, jsou lidi.

Lidi jsou pořád stejní a žádná aplikace nám s tím nepomůže. Klidně můžeme všechny ty hračky vzít a hodit do řeky. Bude to úplně jedno, den, dva, týden, měsíc, rok, budeme jako lidé pořád stejní – akorát se to ten další o vás dozví o něco později a může o něco déle žít s iluzí, že by to s vámi mohlo být jinak.

Odcházím na linku 21 a zase jsem smutný.