Z toho by se jeden už dneska zbláznil

A z čeho, no ze všeho, co si budeme povídat. Dobrých zpráv není moc a špatným nelze předcházet. Ty se prostě dějí, a je to horší a horší.

Ono se říká, že internet nás lepší neudělá, ale budeme tomu blíž – a tím se asi nemyslí blízkost lidská, nýbrž informativní.

Kolikrát si říkám, jak moc by se změnilo, kdybych prostě a jednoduše všechno odstřihnul (s TV jsem to udělal už dávno) a na nic nereagoval. Nedávno jsem podobný experiment udělal, ale zprávy si mě našly, respektive, a přiznám se, já na ně koukal sám.

To bych asi musel být někde v lese, bez elektřiny – což by mě mrzelo, protože počítač jako technickou věc mám rád a hezky se na ní píše a oproti psacímu stroji má mnoho výhod. Takže elektřinu bych bral, ale nesměl by tam být internet. To už by šlo. Protože jak ho máte, některým zprávám se neubráníte.

Když vezmu jenom dnešek. O Donutilovi a pohádce už víte – a jak den pokračoval, přišlo video, kde černoch zmlátí a druhej kopne bílou holku a třetí se tomu směje jako debil, a pak narazím na video s panem Ringo Čechem z pořadu Plovárna, kde říká, jaká je politika svinstvo, a pak náhodou skočím na starší video o týpkovi v metru, kterej řve na policajty jako hladový prase, a když ho konečně popadnou za flígr (mnohem později, než bych to udělal já), jeho slečna, kráva, začne policajtům nadávat do zmrdů a svým chraplákem vysvětluje, že vlastně nic neudělal a ještě kolem přihlížejícím říká:

"Hele, toč to, já to budu potřebovat!"

A já vám povím, že z tohohle je mi strašně smutno. Co je tohle vůběc za svět? Kam jsme to dopracovali, a máme vůbec právo jít ještě dál?

Jak jsem někde četl, chybí nám pocit hanby – nic nám není svatý, za nic se nestydíme, děti fackují rodiče, kradou už ve školách, mládež nemá hodnoty, dospělí jsou v depresi, bohatý kradou, chudí záviděj, politici lžou, duchovní necítí hanbu před Bohem – a do toho všichni čumíme do přístrojů a necháváme si jimi utvářet názory a životní tempo.

Není těžký propadnout pocitu, že tohle je podělaný svět. Asi jsme dávno překročili bod bezpečného návratu, a ačkoli se pořád vzývají staré hodnoty, nikdo netuší jaký to jsou. Jsme kolečka ve stroji a děláme a točíme se, i když nechceme, a pořád dál a dál. Někam směřujeme, to je jasný, ale někdy mi tahle cesta připadá jako plavba starýho korábu mlhou, posádka nic neřeší, je opilá, jenom tupě čumí, a čeká, jestli náhodou někam nepřirazí, někam, kde bude dobře. Oni vědí, že se to nestane, ale říkají si, co kdyby.

Avšak taky si říkají, že když ne, tak co – pořád plujeme, a dál, a dál a dál.