Běh na sto metrů s mobilem u ucha

Vždycky se mi líbilo, jak postupující doba přináší změny a obohacuje dosavadní zásady, zvyky, a dělá další zářezy do linie času a řeka dnů, měsíců a let hledá nové větvení pro svůj tok.

Třeba ve sportu. Ne že bych byl sportovní nadšenec, myslím tím ve fyzickém měřítku. Když se na mě podíváte, je vidět, že jsem spíše na teorii, a i ta není kdovíjak valná. Nikdy jsem přímo nefandil nějakému z tuzemských oddílů – a nikdy jsem nepochopil, proč být fanouškem znamená krom podpory vlastního týmu rovněž se o fanoušcích jiných týmů vyjadřovat jako o Židech, Mrdkách, občas je zmlátit a posléze si vlajkou jejich klubu vytřít zadek.

Nechci dělat vlny, ale dokud takovýhle smrkáči chodili na vojnu, o tohle fandění příliš zájem neměli.

Ale zpět ke sportu. Čas ho mění. Kde jsou ty doby, kdy se házelo poleny, kameny, jednou rukou či obouruč, kde jsou časy, kdy jsme z olympiád vozili medaile za šplh – kde jsou? Pryč. Čas je zavál pískem, a odkryl nám nové.

Nechci být prorokem (ono se to ani v týhle době vzhledem k náboženské politice nedoporučuje), ale nejspíše se brzy změní pravidla pro běžecké disciplíny. Co se to tak koukám, a nejčastěji z kabiny z tramvaje, k běhu bude brzy potřeba nejen štafetový kolík, ale i mobil.

To byste nevěřili, kolik lidí už trénuje, a je fajn, že ve všech věkových kategoriích, dokonce i senioři. Nedávno jsem, a je to asi tak hodina, viděl krásný závod na Křižíkový.

Tam je to vůbec takový sportovní, protože jak vyjdete z metra, jdete pár metrů ve stínu budov, takže nevidíte doleva doprava, a jak stín zmizí, ejhle, je tam tramvaj, a bum, startovní výstřel a go go go go!

A závodilo se i dneska. Dvě ženský, tělo na tělo, obě u ucha mobil, obě u pravého, jedna má lodičky s nízkými podpatky, druhá kozačky s vysokými, že by mohla být za služku v salónu u Madame Žiaseny, pouta a důtky v ceně – a běží, běží, dávají do toho holky všechno, a kdo ví, jestli nejde o nominaci na krajský přebor, rvou se s ulicí, s chodníkem, s mobilním signálem, běží a mluví, vlasy jim vlají, tramvaj výstražně zvoní nade dveřmi, už je to blízko, a jedna říká: "Ano, já vám to poslala, a bude to tam tak do hodinky!" A druhá zase: "Ne, tam určitě nepojedu, nejsem blbá, posledně to stálo za prd!" A běží, je to krásný závod, do poslední chvíle není rozhodnuto, boty cvakají, přihlížející fetišisté slintají blahem, jako by podpatky běhaly po jejich zádech, už jen několik metrů do cíle, signál je dobrý, levá nebo pravá, lodičky nebo kozačky, tři metry, dva, jeden, a už jsou uvnitř a já bych nechtěl být fotobuňkou cílové kamery, protože to nebude mít s určením vítěze jednoduché.

Uf, to byly nervy, co? Nijak neřeším, že nepoděkovaly za počkání. Sportovci přece neděkují těm, v jejich očích póvlu, co drží cílovou pásku. Naopak, byl jsem rád, že jsem posloužil – a jak by řekl výpravčí Skoro svatej, zase jsem pohladil vesmír.

Ale jako závod to bylo krásné, plné energie, a já přemýšlel, že by se něco takového mělo vložit do mezinárodních her. Tak v Riu se to asi už nestihne, ale v Tokiu by to šlo. Nikdy nevíte, kdy vás východ a s čím překvapí.

A tak jsem jel a sledoval další tréninky, a dokonce na delší tratě, a na Strossmayerově náměstí si posléze uvědomil, že nezůstane jenom u běhu – nějaká slečna tam totiž trénovala chůzi napříč křižovatkou s hlavou zabořenou do displeje a vyťukávala zprávu.