Co po nás, politici, vlastně chcete?

A hned na úvod řeknu, že asi už nic, protože podle Vašeho chování je zřejmé, jak moc s námi nepočítáte a potřebujete udělat obří propast mezi chudými a bohatými – jak to bylo kdysi hodně dávno či jak to bylo v pohádkách.

Ne všichni jste takoví, i mezi vámi se najde několik řekněme osvícenců, kteří mluví rozumně, ale doba už tak pokročila, že sám nevím, jestli z jejich strany nejde jenom o jakýsi předčasný předvolební tah.

Jen jsem Vám chtěl říct, že se už delší dobu bojím. Bojím se o sebe, bojím se o druhé, bojím se o náš stát, kulturu, bojím se o každé město, o všechny hranice, bojím se o budoucnost. Bojím se tak moc, že se pro mě tohle bání proměnilo na tunel, na jehož konci přestávám vidět světýlko.

Chcete změnit náš stát a chcete změnit Evropu. Většina z Vás se chová, jako by taky chtěla sochu v Americe a svoje vlastní letiště. Připomínáte mi trochu opilé milionáře, co vtrhli do noblesního podniku jménem ČR a rozhazují všemi směry bankovkami, popíjejí šampaňské, užívají si s lehkými děvami a mezi stoly s rozlitým vínem a rozsypaným kaviárem uzavírají fantasticky velké obchody. Jako byste nevěděli, že tahle doba je dávno pryč, a do politiky by se místo finančních vizionářů pro svůj vlastní prospěch měli vrátit gentlemani s vysokým vzděláním, a hlavně morálním kreditem.

Chcete změnit svět a nekoukáte na to hlavní, co máte a co potřebujete (aniž si to uvědomujete). Nás. Rozhazujete pro jiné, když na to my nemáme. Rozdáváte cizím a nás necháváte na veřejných sbírkách. Měříte dvojím, někdy trojím metrem. Pozvete sem kdejakou svoloč a pro nás si necháváte jen mávání ruky, jímž nás uklidňujete, a sliby, kterými oblbujete.

Ale vzpamatujte se. Nebudou sochy, nebudou jména na letištích, nebudou knihy nekupovaných memoárů v zaprášených skladech, bude jen nebetyčná ostuda a hanba, a vaše jména se stanou synonymy urážek a posměchu. Vím, že Vám to bude jedno. Pokud je vám to jedno zaživa, proč by vás to trápilo ve věčnosti smrti?

Lidé si pamatují jména lidí, co se postavili za stát a za národ (nebo ho podělali). Lidí, kteří dokázali vidět o něco dále než ostatní, a navíc dokázali z tohoto pohledu těžit jen to nejlepší. Nikdo z Vás se už nedívá a vy nejspíš víte proč.

Pokud budete jednu věc dělat stále dokola, jiní kolem vás otupí. Již dnes se setkávám s názory, že jste prostě takoví a nic se s tím nedá dělat. Prostě už pomalu začínáte vítězit a svoje ostudné chování ve všech směrech jste povýšili na normu a těžíte z ní ve svůj vlastní prospěch.

Vím, že tady tímhle článkem nepíši nic převratného, ale myslím si, že není možné, aby do vaší vysněné národní letargie upadli úplně všichni. Chápu, že tohle je Váš cíl, ale prostě na to nejde jen tak zapomenout a je potřeba opakovat a opakovat. Přestože světýlko na konci tunelu nevidím, pořád v něj můžu věřit.