Musím pořád řešit řeči paní Dobiášové

Paní Dobiášová je zelinářka a potkali jste ji v seriálu Nemocnice na kraji města. Podle mnohých to byla baba, která všem doktorům neprávem zatápěla. A proč to dělala? Protože byla Dobiášová.

Já taky dělám „práci“ a objevila se v ní paní Dobiášová. Neobjevila se náhodou. Zatímco v seriálu se objevila po úraze svého manžela zelináře, u mě se objevila po úspěchu, jehož výsledek v několika měsících svět uvidí.

U nás je normální, že když máte úspěch, setkáte se se závistí. Ta závist má formu pomluv, zesměšňování, urážení, a to všechno dohromady má ještě určitou legitimitu, že je to vlastně v pořádku.

Slyšel jsem od svého nadřízeného, že to je v pořádku, když se lidé takhle chovají. Že je to určitá daň. Já si nemyslím, že to v pořádku je, ale já nejsem nadřízený.

Úspěch se neodpouští. Zvláště pokud má formu takovou, že na něm pracujete sami, bez pomoci – že jej nedosáhnete jako jiní, kteří o něj musí žebrat, musí střádat, přemlouvat, protože ho chtějí tak moc, že jste schopni podepsat smlouvu s ďáblem, abyste si několik měsíců o sobě mysleli, že jste mistři světa.

Paní Dobiášová je vedle mě teď často. Já se s ní bavit nechci, ale ona přesto pořád si najde skulinku, aby mě pomluvila. Pokud jí řeknu, že mi to vadí, vždycky odpoví, že jenom fňukám, že si stěžuju, že to musím vydržet.

Nejde tak o to, že mě pomlouvá – jde o to, jak mě pomlouvá. Jak mi někdy i vyhrožuje. Už i násilím. Pro mě už to není nic nového, dokonce mě to svým způsobem i trochu baví, ale mám příbuzné a známé, kteří tyhle pomluvy a posměšky a vyhrožování musí číst a zavalují mě dotazy, jak se věci mají.

Není nic přesnějšího než dobře mířená pomluva, která se nezakládá na pravdě. Proto je to pomluva. Tomu člověku, který ji vypustí, tomu o nic nejde. Ten jenom někoho ničí – a dle sebe po právu. Takže je to v pořádku. Jediné, co on řeší, je, jak moc přitvrdí příště.

Příště nemusí napsat jenom nadávky. Nemusí psát, že je někdo třeba dement nebo špína nebo ho chce zmlátit – příště už napíše něco silnějšího. Třeba, že je někdo nácek, pedofil, že ubližuje zvířatům. Kdo může říct, že tohle příště neudělá?

Ptal jsem se svých nadřízených, jestli je možno s paní Dobiášovou něco dělat. Posílám jim odkazy na její řeči, ale nic se neděje. Pravděpodobně ze tří důvodů:

- buď jim to je jedno

- nebo jim to nevadí, když to píší někteří lidé

- sami chtějí, aby se mi to dělo

Ptal jsem se nadřízeného na druhou variantu. Dostal jsem odpověď, že něco takového není možné, ale že něco takového na sebe slýchává často. Moje učitelka psychologie mi říkala, že pokud potkám člověka, který říká, že něco o sobě slýchává často, je to většinou proto, že je to pravda.

Paní Dobiášová je na koni. Paní Dobiášová je na koni hodně nahoře. Paní Dobiášová chce být viděna na koni. Paní Dobiášová musí být viděna. Ani o tom nepřemýšlejte, že by viděna nebyla.

Při své práci používám mnoho forem komunikace. Paní Dobiášová používá jen jednu. V mém případě tu jinou nevyužívá. Víte proč – nebyla by vidět. Paní Dobiášová totiž pomlouvá a ubližuje s publikem. Paní Dobiášová potřebuje poplácání po zádech, potřebuje potlesk jiných Dobiášů, potřebuje uznalé pozdvihnutí ruky krále.

Paní Dobiášová moc dobře ví, kde má chleba namazaný a čím je namazaný. Paní Dobiášová se proto může ukázat v mnoha podobách. Může se ukázat třeba jako sluníčkářka, může se ukázat jako rasistka, může se ukázat jako nesmlouvavá zastánce čehokoli, ale musí se tak ukázat správně. Paní Dobiášová má dvojí metr a ví, co by jí a od koho mohlo uškodit.

S Paní Dobiášovou nemůžete diskutovat na úrovni. Je to nemožné. Ona nediskutuje, ona vám káže. Ona vám káže s rozevlátými gesty zkušeného kněze a kouká po okolí, aby věděla, kdo bude dalším tématem její teologické rozpravy. Bude to ten, kdo nekýve souhlasem.

Pokud během kázání paní Dobiášové ujedete s nervy, což není nic neobvyklého, a třísknete dveřmi, stane se z ní ublížená dáma. Kouká se po jiných a nevěřícně s mírně se pohupující bradou značící příchod pláče, se ptá, jestli dotyčný skutečně odešel. Když se jí dostane odpovědi, že skutečně ano – stále nechápavě se dívá na dveře, jako by chtěla odchozího přivolat zpátky, a ptá se milým, trochu roztřeseným hlasem – a proč odešel, vždyť jsme si tak hezky povídali.

Ptal jsem se na Paní Dobiášovou starších lidí, starších tím, že byli na mém místě před mnoha lety. Pokrčili rameny a říkali, že to znají, že je to pořád stejné, že stejné Dobiášové jsou tady rok co rok. Že pro každého jako já je připravena jeho paní Dobiášová a s ní lidé okolo, kteří se pro mě změní a kteří mě i zklamou. Ale nemám prý věšet hlavu a být smutný. Díky takovým Dobiášovým mám jednu vzácnou věc do života – vím, komu nic ve vůbec ničem nedlužím.

A to je dobře vědět.