Měli hlad!!! (ve spolupráci s M. Dlouhou)

7. 09. 2019 18:20:05
Nikdy mě nepřestane udivovat dětská mysl a její jednoduchost na řešení problémů, nebo i na jejich popis, či popis jejich podstaty. Následující text jsem stvořil na motivy poznámek jedenáctileté holky...

Už od rána jsem měla pocit, že se dneska něco stane. Ale rozhodně se ten pocit nevyrovnal tomu, co se nakonec doopravdy stalo.

Ráno jsem se probudila první. Máma s tátou ještě spali a brácha chrápal ve svém pokoji, a určitě ze spaní prděl. (Já k němu do pokoje nešla, ale určitě prděl!). Řekla jsem si, že mámu s tátou překvapím a udělám jim snídani. Třeba palačinky, ty umím. A taky je vždycky hezky vyzdobím broskví a kakaem. Nakonec jsem jich udělala celou hromadu a každou extra připravila, aby se všechny hezky smály.

Naskládala jsem je na talíř, nalila dvě sklenice mléka a všechno dala na tác. Vešla jsem k rodičům do pokoje a oba ještě spali.

"Dobré ráno," řekla jsem. "Snídaně!" a hezky se usmála.

Táta se vzbudil první. Máma až po něm. Máma se budí pomalejc. Dlouho mžourá, jako by ani nevěděla, kde je a že se zrovna probudila. I tak se ale usmála, i když měla vlastně ještě oči zalepený. Táta je vzhůru hned, jako by ani nespal. Hned se na mě podíval a zamlaskal.

"Ale copak to tady máme dobrého?" zeptal se, a spíš než na tác, se díval na mě. "No to bude nějaká dobrůtka!"

"Ano, pro vás," řekla jsem a nesla jsem opatrně tác na jejich postel.

"No, pro nás," řekl táta a prohlížel si mě a usmíval se víc a víc.

Máma konečně otevřela oči a začala se se mnou mazlit. Lechtala mě a já si musela dávat pozor, aby se tác nepřevrhnul. Nechtěla mě pustit, a já nohou přeci jen o tác zavadila a trochu mléka mi vychrstlo na ruku. Máma ji hned olízla, usmála se a řekla:

"Hmmm, dobrá, ty jsi moje dobrůtka viď. Já bych tě láskou celou sežrala!"

Táta se na mámu přísně podíval, ale hned se zase usmál, a zakousl se do jedné z palačinek. Nakonec je snědli úplně všechny a já odnesla tác s nádobím do kuchyně a všechno naskládala do myčky.

Než jsem ji zavřela, přišel brácha. Mžoural a koukal na mě a ani nepozdravil. Drzoun. Otevřel ledničku a napil se z mléka rovnou z krabice.

"Vezmi si skleničku, čuně," řekla jsem, i když mě brácha nikdy neposlechne.

Dneska ale měl být zvláštní den, a tak já koukala jako sůva z nudlí, protože si brácha skleničku vzal a mléko si do ní nalil.

"Jak si přeješ, krásná Penelopko," řekl a usmál se na mě divným, opravdu divným úsměvem, jak se usmívá chvilku před tím, než mi něco provede – a provede, protože nemá vůbec rozum, přestože je starší.

Dopil mléko a skleničku dal do myčky, což mě skoro omráčilo, protože jinak ji nechá, kde zrovna stojí, jako táta, když jí na gauči, a kolem něj se hromadí nádobí, až to vypadá, že to není vůbec gauč, ale nějaký jídelní a spací vůz.

Zadíval se na mě a usmíval se a já se musela zeptat:

"Co je?"

Jako bych už čekala, že mě začne škrtit gumovou stonožkou, nebo mi hodlá dát ruku za zády a porvat se se mnou.

"Nic, Penelopko," usmívá se dál.

Vešla máma. Rozcuchaná, a ještě stále trochu ospalá. Na noční košili se usmíval její namalovaný Snoopy.

"Nech ji na pokoji," okřikla ho. "Až odpoledne!"

To mě zarazilo. Jak to myslela? Jak a co odpoledne?

"Co odpoledne?" zeptala jsem se.

"Nic, zlatíčko," řekla políbila mě do vlasů.

Brácha se jen ušklíbl a odcházel a při tom si brumlal:

"Penelopka, Penelopka, nebude z ní jednohubka."

"Něco se odpoledne děje?" ptám se dál. "Nějaký překvapení? Někam pojedeme?"

"Neboj," odpověděla máma. "Uvidíš, že na to do smrti nezapomeneš!"

Páni, to se musí dít něco velkýho, pomyslela jsem si. Něco odpoledne. To asi za tu snídani. Možná něco víc, než že jen půjdeme na zmrzlinu. Třeba pojedeme na Černý Most nakupovat a já si budu moct vybrat, co se mi líbí. Jůůůů, a možná půjdeme do kina. Tedy jsem to ale já šikovná holka. To mám za to, že se o mámu s tátou tak hezky starám.

A taky to tak vypadalo, že je pořád dneska něco jinak než jinou sobotu, protože máma ani nevařila oběd, i když v kuchyni pořád něco dělala, jako by připravovala něco velkého. Táta s bráchou někam jeli. Mě nevzali, prý by to nebylo překvapení.

Tedy, začalo to vypadat, že bude doma nějaká oslava. A nejspíš moje, což je divný, protože já nic nemám, svátek ani narozeniny. Pořád jsem se snažila od mámy něco vyzvědět, ale máma mi nic neřekla, a nakonec mě zahnala do pokoje, abych nepřekážela. Zrovna začala krájet mrkev na tenká kolečka.

Šla jsem do pokoje a snažila se nějak zabavit. Chvilku jsem si malovala, pak spíchla malou dečku, postavila si bungr. Na ten jsem potřebovala ještě jednu židli, tak jsem si ji půjčila z ložnice našich. Musela jsem z ní sundat velkou hromadu oblečení, které se tam kupilo snad týden. Na stolku před ní jsem uviděla knížku. Nebyla tlustá a měla zvláštní název: 100 způsobů jak využít vaše dítě

Celá máma, ta pořád čte něco odborného. Jak by mě asi chtěla využít? Tedy, dospělý mají někdy divný nápady na čtení. Pohádky jsou lepší.

Stavěla jsem bunkr a uslyšela, jak se otevírají vrata. Táta a brácha se vracejí. Sice jsem se nechtěla připravit o překvapení (jistě že to bude překvapení, jinak by nedělali takové tajnosti), koukala jsem se oknem, co přivezli.

No řeknu vám, že jsem toho moc nepochopila. Z auta vyndali velkou bednu a dvě menší. Brácha hned dostal pohlavek, protože se pořád smál. Vypadal, jako by pořád spěchal a něčeho se nemohl dočkat. Jindy je línej jako želva, ale teď kvaltoval. Pořád opakoval, že má hlad, a že mu mohl koupit aspoň hamburger.

"Musíš vydržet," řekl táta. "Já mám taky hlad, ale vydržím to."

"Ale," řekl brácha, ale než dopověděl, dostal další pohlavek.

Tak jo, bude oslava a něco se bude kuchtit. To dá rozum.

Nemohla jsem se dočkat. Dokonce jsem vylezla z pokoje a poslouchala, co se dole v přízemí děje. Táta něco skládal. To jsem poznala podle toho, že nadával. Táta vždycky, když něco skládá, třeba letadla, tak nadává. A co skládal, cinkalo, jako by to bylo z kovu. Radši jsem se vrátila do pokoje.

Asi za půl hodiny za mnou všichni tři přišli. Seděla jsem na posteli a už byla hodně netrpělivá. Táta se mě hnedka zeptal, jak se dneska mám? A přitom se usmíval.

"Dobře," odpověděla jsem.

Máma se mě ptala, jestli jsem cvičila na kytaru?

"Ano,"

Máma se na mě zadívala a já pochopila, že ví, že lžu. Na kytaru jsem dva dny už nesáhla.

Brácha se mě zeptal, jestli se ze mě zase učitel kytary poblil?

A já nic neřekla, ale on dostal od táty pohlavek – a brácha na něj vycenil zuby. Skoro se mi zdálo, že i trochu slintá.

Pak se mě táta zeptal, jestli mám hlad?

A já měla, a taky jsem to řekla.

Táta mě chytil za ruku a vedl z pokoje dolů do kuchyně. Nestačila jsem se divit, gauč před televizí byl odšoupnutý stranou a na jeho místě stál velký hrnec a pod ním něco jako elektrická plotýnka s dlouhou šňůrou k zástrčce.

"No my máme taky hlad," řekl táta, "Ale abychom se mohli najíst, musíš se nejdřív vykoupat!"

"Už už už," opakoval brácha a skutečně slintal, a ani ho nikdo nenapomenul.

To jsou ale divný nápady, pomyslela, jsem si, ale třeba je to nějaká zvláštní vířivka, jaký jsem viděla v televizi, jak se v ní koupají lidi, aby je něco masírovalo a bylo jim dobře. No tak jsem si do ní vlezla. Voda byla vlažná a docela příjemná. Táta se sklonil a něco na plotýnce zmáčknul. Máma přispěchala s tácem, na kterém jsem jim ráno přinesla palačinky, a do vody ke mně nahrnula mrkev, celer, cibuli a petržel.

No fuj, pomyslela jsem si. Sice se lidi třeba koupou v čokoládě, a dokonce i v pivě (to já bych se nekoupala, ale pila), ale že by se někdo koupal v zelenině, o tom jsem nikdy neslyšela.

"Au," vykřikla jsem, protože mě něco píchlo. Koukám, že brácha má v ruce vidličku a tou mě bodl do ramene.

"Co to děláš," křiknul táta a sebral mu ji.

"Au, to bolelo," špitnu já.

"Já chtěl vědět, jestli už je," hájil se brácha.

"To si ještě chvilku počkáš," řekla máma s úsměvem a hodila ke mně hrst koření.

Proboha, teď mi to došlo. Žádná masážní vířivka, ale obyčejný hrnec. A oni mě chtějí sníst. Proto brácha tak slintal. Chtěla jsem vyskočit, ale táta mě přidržel. Voda dole mě začala pálit, nebo spíš mě pálilo dno.

"Nechte mě," vykřikla jsem.

"Ještě trochu sójovky," řekla máma a jde ke mně s lahvičkou černé tekutiny.

"Už, už, už," opakoval brácha, "Když já mám takovej hlad." A vidím, že se na mě rozbíhá s lžící.

Táta mě pustil a chytil bráchu. Jak se otáčel, zavadil nohou o plotýnku a spálil si nohu.

"Jau," vykřiknul, a jak cuknul, shodil hrnec i se mnou na podlahu. Vylila jsem se jako nějaká hračka z vany.

Než jsem utekla, viděla jsem, jak se brácha na tátu vrhnul a zakousl se mu do stehna. Táta křičel a máma na něj opustila lahvičku se sójovkou, až se na něj celá vylila.

"Hmmm, to taky není špatné," řekla a zakousla se tátovi do ruky.

Poslední, co jsem viděla, bylo, jak se tam všichni tři navzájem koušou.

Běžela jsem do předsíně, vzala bundu a radši z domu utekla. Běžela jsem, dokud jsem náš dům viděla. Jak zmizel z dohledu, teprve potom jsem celá udýchaná, a ještě mokrá zastavila. Věděla jsem, že tam se už nikdy nevrátím. V rodině, kde mě žerou, tam určitě nebudu.

Navíc mám pocit, že se teď právě všichni navzájem žerou i tak, a nedají si pokoj, dokud se úplně, ale úplně nesní z tohohle světa.

KONEC

Autor: Pavel Hewlit | sobota 7.9.2019 18:20 | karma článku: 15.92 | přečteno: 911x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Ono tak ani nejde o Koněva, jako spíš o Babiše (zase)

Dlouho jsem neměl linku osm, takže některé události okolo sochy, která právě na trase linky osm je k vidění, jsem moc nevnímal. Ale jak jsem je vnímat začal, hned jsem vnímal i něco jiného.

8.9.2019 v 14:47 | Karma článku: 32.95 | Přečteno: 1215 | Diskuse

Pavel Hewlit

Už máte svého psychiatra?

Je nový trend mít ho. Dokonce je tak populární, že psychiatři hlásí nedostatek lidí ve svých řadách a radí Vám najít si takového lékaře co nejdřív, poněvadž zítra už může být pozdě.

24.8.2019 v 12:46 | Karma článku: 22.14 | Přečteno: 751 | Diskuse

Pavel Hewlit

Ta naše věčná vlastnost být za voly

Není to jenom věc pozorovatelná v MHD, je globální, akorát já mám v MHD blíž, a tak ji považuju za vlastní společenský model celého dalšího vnějšího světa.

22.8.2019 v 12:02 | Karma článku: 32.16 | Přečteno: 1397 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jiří Turner

Hárá pes (Vl)Asta

Doufám, že se tento blog k Vlastimilovi Harapesovi nedostane, a pokud by se to snad náhodou stalo, nebude to vnímat jako nactiutrhání. Konečně není v tomto příběhu nic proti němu a vlastně vůbec nic proti nikomu.

15.9.2019 v 9:07 | Karma článku: 13.61 | Přečteno: 233 | Diskuse

Jan Šik

Muž, co mu lhala žena, která pořád ťukala do mobilu

Lež je podvodem na druhém. Slizká a podlá slova, která se mnozí pokouší omlouvat, kvůli svému špatnému svědomí. Je těžké nedat nic najevo, když člověk ví, že ten druhý lže.

14.9.2019 v 18:00 | Karma článku: 24.01 | Přečteno: 1743 | Diskuse

Luboš Vermach

Tak takoví Češi nám tady kradou

Povzdechne si mnohý vídeňský obchodník, když zjistí, že mu něco chybí a zároveň si vzpomene, že krám navštívil mladík hovořící povědomou hatmatilkou. Přesně to se stalo jednou před Vánoci v tamním vyhlášeném zlatnictví.

14.9.2019 v 16:59 | Karma článku: 19.10 | Přečteno: 1633 |

Iva Marková

Jablůňka

o jednom stromu a lidech kolem něj .................................................................

12.9.2019 v 21:16 | Karma článku: 13.16 | Přečteno: 155 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Co vlastně stojí za to?

Ve škole jsme odebírali časopis „Putěšestvie“ (Putování po Sovětském svazu). Byl na křídovém papíře a bylo v něm mnoho krásných, barevných fotografií. Je to už dávno.

11.9.2019 v 14:26 | Karma článku: 15.54 | Přečteno: 266 | Diskuse
Počet článků 697 Celková karma 24.34 Průměrná čtenost 1188

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho. Jsem pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i něco víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B.

Třeba nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Najdete na iDNES.cz