První milování v časech zla

10. 01. 2019 12:00:55
Tenhle text jsem nedávno našel v krabici s nápisem "Brzy!" Byl psán na stroji a papír viditelně změnil barvu. Šmouhy na něm potvrzovaly, že jsem dělal další kopii přes průklepák. Někdy je tedy "Brzy!" hodně pozdě.

Sám sebe sis uvědomil před čtyřmi lety. Ta dívka se jmenovala Golda. Proč k tomu došlo, nevíš. Doba k něčemu tomu příznivá nebyla. Co sis pamatoval, chtěla miminko. Plakala. Říkala, že když bude těhotná, bude mít důvod přežít. Asi toho chlapce milovala, ale nemůžeš to vědět určitě. Vybavuješ si její podobu jako odraz něčeho zuboženého a žalostně smutného. Měla malá ňadra, skoro žádná. Dlouhé černé vlasy plné vší. Obličej špinavý a strupatý. Hladila tě prsty s nehty okousanými až na maso, skoro všechny prsty měla zanícené. Tvoje ruce na tom nebyly líp. Spíš naopak. Sedřené, plné krvácejících mozolů a mokvajících ran po pažích až k ramenům.

Vzpomínáš si však na špinavý sklep, kde se tvoje probuzení odehrávalo. Strašlivě páchnul po výkalech a za malými okny skoro u stropu, takže na úrovni ulice, neustále létaly stíny procházejících nohou. Krom nich tam s nimi létal křik. Ne nijaký veselý, jako když piští děti na hřišti, nýbrž křik beznaděje a bolesti. Nohy začaly dupat a dívka sténala. Zakláněla hlavu a vlasy jí jako by tekly dolů k zemi – jako by se chtěly stát plameny obráceného ohně a propálit špinavou zemi pod vámi.

Líbal si ji na špinavý krk a vzrušení tě ovládalo a stahovalo do víru rozkoše. Pomalu si zapomínal na svět tam venku za malými okny, na dusot nohou a štěkající rozkazy a třaskavou střelbu, která křik násobila a dával mu na síle. Ty jsi tu dívku chtěl a síla se v tobě bouřila a za chvíli v tobě cosi protrhla a v jediné dlouhé vlně si opustil páchnoucí sklep a s ním její tělo, které tě i přes špínu a boláky přitahovalo, a letěl si někam daleko a tím letem si míjel různé obrazy, které ti připadaly povědomé.

Tam venku na ulici, několik metrů od vás, od vašich těl, která se svíjela na špinavé matraci, zuřila pouliční válka, co vlastně nebyla válkou, poněvadž jen jedna strana chtěla bojovat a jedině ta strana měla zbraně, zatímco druhá se snažila ukrýt do domů a kanálů – jenže ty ses rozhlížel po světě, zíral si do tváří lidí, cestoval si vesmírem skrze čas a prostor a na okamžiky ocital na zvláštních místech. Viděl si sám sebe v jiné podobě, a přesto si věděl, že patří tobě. Viděl si, jak se čelem opíráš o borovice rozpálené sluncem a nosem saješ jejich lepkavou vůni. Jsi někdo jiný, a přeci stejný, slunce tě pořád hřeje a ty z výšky zíráš na dav pod sebou, který klečí v písku a vzpíná k tobě ruce, a ty cítíš úlevu, jaká skrze tebe síla proudí, třebaže tělo máš bolavé a lepkavé krví a potem a bolestí v roztažených rukách na kříži – a dál a dál, mnohem víc obrazů se v záblescích rodí, jako by si letěl tunelem a výjevy se staly obrazy na zdi dlouhé chodby.

A pak strneš a vytřeštíš oči.

Vidíš pod sebou špinavou dívku. Má zavřené oči a v očích milostnou křeč. Cítíš vlhkost v rozkroku. Jsi unavený, strašlivě unavený. Jako by si za svůj život nikdy nespal a na oči ti padla únava podobná přicházejícímu bezvědomí. Odtáhneš se od dívky a padneš vedle ní na matraci, až se zavlní vlnou vyděšeného hmyzu. Ani jednomu to nevadí. Cítíš, že jsi na něco takového zvyklý. Díváš se z boku na dívku a ona se usmívá. Je pro tebe naprosto cizí, i když si pamatuješ její jméno.

Golda.

Asi toho chlapce miluje a hladí tě po tváři. Díváš se na její malá ňadra a zarostlý klín. Na stehnech má tmavé šmouhy od usychající panenské krve. Usmívá se. Její zuby jako by jí nepatřily. Jsou bílé a čisté, daleko bělejší a čistší než cokoli tady kolem. Na stropě jsou vlhké fleky od tekoucí vody, po stěnách se rozlézá plíseň. V rohu vytéká voda, která ani tak není vodou, jako spíš močí a výkaly a po několika centimetrech zase mizí v další prasklině ve zdi.

Boty za okýnkem jako by bubnovali a tempo udávají výstřely. Nejsou salvami. Neozývají se pravidelně – za to po nich pravidelně přijde hlasitější křik a zrychlení. Venku zní další rozkazy.

Dupot zní i za zavřenými dveřmi do téhle místnosti. Není dlouhý. Slyšíte, jak někdo vezme za kliku a cloumá s ní. Je zavřeno a dveře se ani nehnou. Přidají se další boty a hlasy. Bušení na dveře ustane a vzduchem proskočí několik výstřelů. Místnost se po nich otřásá.

Ani jeden se neohlédnete. Ty jsi tak strašně unavený a máš pocit, že kdybys uhnul pohledem z dívky, stálo by tě to poslední síly a padl by si do spánku, z něhož není probuzení, do spánku, co vede ke smrti. Dívka taktéž neuhne pohledem. Dívá se na tebe velkýma očima a ty víš, že ty oči už jsou někde strašně daleko, a vůbec už dívce nepatří, a nepatří ani téhle místnosti ani době, v níž jste.

Ty její oči jsou vzdálené. Se vším za nimi se z tohoto světa vytratily a míří někam dál a v sobě si neuchovaly ani zbla ani kousíček, s čím se musely potýkat, na co koukat. Hladí tě dál a usmívá se, a jako by věděla, jak sis její zoubky oblíbil, ukazuje ti je. Říká ti jménem, ale je pro tebe cizí. Možná by si ji měl ruku ze svého těla odsunout a odejít. Připadá ti to nesprávné, že tu teď jsi a ona tě hýčká jako svého milence, byť jsi vetřelec.

Raději zavíráš oči a necháváš se hladit a pozvolna se propadáš do spánku. Teď víš, že je bezpečný. Ještě v sobě máš síly na probuzení, avšak nyní ho potřebuješ. Vnímáš tisíce vůní a pachů a prožité obrazy se pozvolna ukládají do paměti, a ačkoli je od sebe dělí stovky let, připadají ti jako čerstvé vzpomínky prožité před dny nebo týdny. Trochu se zachvěješ, když se v nich objeví něco nepříjemného. Usínáš a pokládáš se do toho spánku jako do

Vody?

Trochu se toho hlasu rozléhajícím se v hlavě lekneš, ale dívčino hlazení tě zklidní.

Ano jako do vody, a jako by si v ní byl středem celého vesmíru. Nejsi nahý na zahmyzené matraci v páchnoucím sklepe, není nad tebou polorozpadlý dům k prasknutí namačkaný rodinami, které se musí dělit o jedinou místnost. Nejsi v domě, kde nefunguje voda ani elektřina a který je určený k likvidaci nejen jako dům, ale i s lidmi uvnitř – nejsi v domě v ošklivém městě, jehož motem je smrt a přežívání mrtvol. Nejsi v uzavřeném Ghettu, nejsi ve městě, které jen touží po krvi vás všech, nejsi ve státě, co se musel vzdát, když na něj zaútočili Němci a Rusové ze dvou stran a mačkali vás v kleštích, dokud jste se nevzdali. Nejsi ve světadílu, co se propadne do nejstrašlivější války, jež lidstvo pamatuje, nejsi na planetě odsouzené jenom prostou přítomností a domnělou nadvládou lidí k záhubě. Nejsi na malém kousku hmoty vytvarované miliardami let do podoby koule, nejsi zábleskem v temnotě vesmíru, která vznikla obrovským výbuchem nepředstavitelným žádným tvorem před ním, v něm i po něm – ne.

Jsi jen ty.

Usneš a do té vody vesmíru se propadneš.

Autor: Pavel Hewlit | čtvrtek 10.1.2019 12:00 | karma článku: 10.06 | přečteno: 517x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Jsou pomalý, ale líbaj rychle

O kom mluvím? O mladistvých. Tedy jak se dneska česky říká, týnejčdřích, jes, vole. (Říká se dneska ještě vole, asi ne, není to cool). Dělal jsem malý průzkum, za jehož výsledky sice neručím v globálním měřítku, ale udělal jsem ho

23.1.2019 v 20:38 | Karma článku: 16.25 | Přečteno: 654 | Diskuse

Pavel Hewlit

Podívejte se do očí - poezie (fakt, nekecám)

Áááááách. Co jen víc napsat? Ááááááááách. Musím vyplnit perex. Kecy jsou tady ale laciný. Ááááááááááááách.

23.1.2019 v 13:57 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 192 | Diskuse

Pavel Hewlit

Není to o lásce, je to závislosti

Zase jsem objevil Ameriku, a to já rád. Pěkně po svém a po vlastní ose. Líbí se mi skládat ty obrazy, které ještě nikdo před mnou takhle nesložil, ačkoli jejich výsledná podoba je si kolikrát podobná s jinými jako vejce vejci.

22.1.2019 v 9:03 | Karma článku: 14.17 | Přečteno: 428 | Diskuse

Pavel Hewlit

Začal jsem pracovat pro Disneyho

Ne, nebojte neopustil jsem DP, a ani DP nezískal od nových pánů jiné nové pány. Změna zaměstnavatele na Disneyho je mezi některými takový ekvivalent pro velké životní změny.

21.1.2019 v 7:54 | Karma článku: 8.66 | Přečteno: 330 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

František Presl

Na čekané

Pozoroval jsem starou a odporně hráškovou dlažbu a cítil, jak se má duše začíná vzdalovat mému tělu, které na tvrdém lehátku našlo ideální polohu ke spánku.

24.1.2019 v 7:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 94 | Diskuse

Pavel Hewlit

Podívejte se do očí - poezie (fakt, nekecám)

Áááááách. Co jen víc napsat? Ááááááááách. Musím vyplnit perex. Kecy jsou tady ale laciný. Ááááááááááááách.

23.1.2019 v 13:57 | Karma článku: 11.68 | Přečteno: 192 | Diskuse

David Snítilý

Hokejový táta 2 - na počátku bylo YouTube.

Nebýt Majkyho tak ani nevím, že jeden z nejlepších gólmanů hokejové historie je jistý Míša Kaštánek.

22.1.2019 v 8:04 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 196 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 4

Výlety a jiné školní akce v terénu bývají jedinečnou adrenalinovou bombou. Často se vám i roztočí hlava a někdy se zastaví až po příjezdu. Odjíždíme...

21.1.2019 v 21:10 | Karma článku: 33.30 | Přečteno: 1700 | Diskuse

Tereza Špetlíková

Robert Bryndza: Do posledního dechu (recenze)

Profesní i osobní život Eriky Fosterové pokračují a v tomto díle (v pořadí již čtvrtém) v obou dochází k dramatickým změnám, které jsme ale všichni tak trochu čekali.

21.1.2019 v 19:06 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 203 | Diskuse
Počet článků 636 Celková karma 21.08 Průměrná čtenost 1187

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/

Najdete na iDNES.cz