Něco málo o Křišťálové noci

8. 11. 2018 15:09:21
Výročí – a dá se tomu říkat výročí? Asi ano, i když mnozí chápou, že slova jako výročí se někdy nemusí chápat jako důvod k úsměvu – a za některé musí mluvit naše ústa nebo prsty:

Nevím, jak tam u vás, ale mě vždycky učili, že se lidé zdraví Dobrý den. Nebo Rukulíbámmilostivápaní – a pokaždé se zdraví uctivě, a ne tak halabala. Jenomže jak se koukám, tak vím, že se už Dobrý den nezdraví a máme jiné pozdravy.

"Nespravedlnost!" řekne každý.

"Nespravedlnost!" odpoví se.

"Nespravedlnost!" zní celou naší ulicí.

.....

Přišly Uniformy. Víc Uniforem. Nestály před obchody, tyhle pochodovaly.

Strašně se mi líbily. Myslel jsem si, že každý, kdo si ji oblékne, na sebe navléká něco kouzelného, co ho promění ve vyšší krásnou bytost. Byly přímo spojené s hvězdami, protože pouhý pohled na ně ve mně vyvolával pocit nebe a něčeho rajského, něčeho, co nemůžu pochopit, protože je to velké jako třeba moře.

Když pochodovaly, neodtrhnul jsem od nich zrak. Jako by ani nechodily, nýbrž tancovaly. Kdykoli jsem je potkal, byl jsem štěstím bez sebe. Doslova se vznášely na vyleštěných holínkách a já si představoval, že podobné nosil božský Hermes, který roznášel zprávy bohům a byl poštovním holubem slovíček.

Nikdy jsem se neodvážil za nimi jít. Kluci z ulice vedle nich pochodovali. Uniformy se na ně usmívaly a mávaly jim a rukama naznačovaly, aby pochodovali hrději. Já odvahu nenašel. Stával jsem přitisknutý ke zdi.

Často sedávaly v kavárně u Müllera. V létě kavárna měla otevřené výlohy a svět uvnitř se spojil s ulicí a promíchal se stolky, židlemi, se zahrádkou a velkými květináči. Pan Müller postával venku u příručního stolku, na němž číšnici měli vyskládané skleničky a talířky, a s každým se vítal a procházel mezi stolky, aby se sám přesvědčil, že hostům nic nechybí. A když chybělo, kouknul na číšníka kouzelným pohledem a ten přiběhl a udělal všechno, aby byl pan Müller spokojený.

Na piano v rohu hrával pan Špinar, starší pán, který do kavárny přicházel, jako by byl na procházce a teď dostal chuť na kávu a třešňový koláč. Chodil pokaždé s deštníkem, přestože na nebi neletěla ani šmouha. Pozdravil pana Müllera a číšníky, zavěsil deštník na háček nad klavírem a z kapsy vyndal rukavičky. Nasadil je, otevřel piano, mírně se zaklonil, zavřel oči a prsty lehoulince narážel do kláves. Ven se začaly linout tóny, které do kavárny patřily stejně jako talířky nebo šálky s kávou nebo sluníčkové ubrousky na sněhových ubrusech.

A krásné Uniformy mezi tím vším. Nejdříve jich bylo málo, a potom víc, a víc, až seděly úplně všude, a pořád se smály a radovaly a zdravily se, když kolem další procházely.

Kdysi jich šlo venku strašně moc a já je potkal a zase stál u zdi, aby se mi hlava nezatočila, a ony zněly jako potlesk a na zahrádce Uniforma zdravila a zavolala:

"Hej Kurte, proč máš tak zasraný boty?"

Všechny ostatní se rozesmály a ukazovaly na holínky, které se neleskly a byly od bláta. Uniforma se v pochodu ušklíbla a řekla:

"Se mi nediv, Hansi, když celej den šlapu po židech!"

Zase smích. Všechny se smály, dokonce pan Müller se usmíval a způsobně si schovával ústa za kapesníkem. Smích přehlušil všechno ostatní, dokonce i piano pana Špinara. Já na smích koukal, a pak si uvědomil, proč hudbu přehlušil. Pan Špinar nehrál.

Obřadně zaklapl víko, sundal rukavičky, přeložil je a schoval do kapsy. Pomalu se zvedl, upravil si motýlka, sundal deštník z háčku a pomalým krokem odcházel z kavárny.

Panu Müllerovi se něco nelíbilo, protože sklopil kapesník a jeho ústa se zkřivila, jako by právě na stole narazil na zapomenutou špinavou lžičku. Rychle přešel k panu Špinarovi a něco říkal, držel ho za rukáv a ukazoval. Pan Špinar se usmíval a úsměv rostl, až byl široký od ucha k uchu. Podíval se na rukáv a ruka pana Müllera ho pustila a on vyšel na ulici, zvolna, jako by hrál.

Nikdy se nevrátil a na klavír později hrál někdo jiný.

Pan Špinar jel asi na výlet. I když nevím, jak se mu to povedlo.

.....

"Nespravedlnost!" slyšel jsem vedle z pokoje.

"Nespravedlnost!" odpověděl někdo.

Máma plakala, ale ne u mě, vedle, plakala a říkala, že tohle není možné, že takhle to nejde a do toho opakovala nespravedlnost, nespravedlnost. A já nevěděl, co jako dobře nedopadne.

Nakonec jsem pochopil, co nás potkalo. Byl u nás zloděj. Musel to být hodně drzý zloděj, poněvadž se k nám vracel a bral nám věci. Byl drzý i proto, že dupal a chodil ve dne. Bral nám všechno. Vzal nám rádio, vzal nám kamna, vzal nám knihy, vzal nám dokonce klavír. Nepochopím, jak to odnesl. Asi nebyl sám.

Co bylo nejhorší, zloděje nikdy nechytili a nám se nic nevrátilo. Ani Uniformy nám nepomohly. Sice už nepostávaly před krámky (tam se asi zloději neodvážili), ale pořád chodily sem a tam a zpívaly. Zpívaly pokaždé jinak. Někdy hezky, do kroku, někdy zase jako když se vrací lidé z vinárny pana Adámka a bouchají do lamp a vyťukávají břitké melodie.

Za oknem se zpívalo a bouchalo a nejspíš hrál fotbal, poněvadž co chvíli jsem slyšel, jak balón proletěl oknem nebo výlohou a já si říkal, že hluku bude víc, až někdo vyjde ven a začne nadávat, že teď to musí uličníci opravit, a hned se bude ptát, kde bydlíš, rošťáku, poněvadž tvůj táta mi okno zaplatí.

Venku hluk narůstal, stejně jako zpívající hlasy. Muselo tam být hodně lidí a museli mít moc balónů, a co chvíli prasklo sklo a sypaly se střepy a já si je představoval jak hvězdičky, které padaly na zem a kutálely se a skákaly ulicí.

.....

"Nespravedlnost!"

"Nespravedlnost!"

"A to to mám nosit na všem? Nemám si to přišít i na trenýrky, aby byl ouřad spokojenej?!"

Hvězdičky skákaly všude. Kam jsem se podíval, byly hvězdy. Na kabátu, na saku, na košili, i na můj kabát přistála. Sestřičku taky navštívila a ona plakala a ptala se mámy, jak má něco takového nosit? A máma ji objala a nic neříkala, ale pak se na sestřičku zadívala a povídala jí:

"Nos ji s pýchou!"

Hvězd létalo mnoho. Rozsypaly se do všech koutů ulic a lidé postávali na chodnících, koukali a říkali:

"Támhleten taky? Vždyť nevypadá? Nebo on má někoho v rodině?"

A jiný:

"Tomu nevěřim, ale oni se spletou málokdy. Už kvůli tomu šel z podniku. A to si představte, že on se měl zasnoubit s mladou Bauerovou."

"Ale nepovidejte? S Bauerovou?"

"No jo, už to bylo na spadnutí. Jenomže starej Bauer moc dobře ví, kde je chleba namazanej, takže s mladým vytřel podlahu. A když mladej znovu přišel k domu, tak na něj ještě poslal psy, a slečinka prej ani muk. To vám ale musela bejt láska, co? Von už se vo ni tatík postará, žádnej strach. Říkala Weberová, že má pro ni už jinačí partii. Nějakýho oficíra. Kdepak Bauer, ten se vyzná, holomek!"

A dál si ukazovali a divili se, ke komu hvězda přilétla, a ke komu ne.

"Nespravedlnost!"

"Nespravedlnost!"

Máma pláče. Sestřička pláče v obýváku, máma v koupelně. Slyším ji přes zavřené dveře. Sestřička mává rukama a běhá po obývacím pokoji. Ukazuje na hvězdičku na kabátu a křičí, strašlivě křičí. Máma a táta mlčí.

Máma ožije, až když sestřička vezme hvězdičku, a najednou není na kabátku a letí na podlahu. Sestřička vezme kabátek a utíká ke dveřím. Táta za ní běží a chytne ji. Drží ji za ruku a sestřička se válí po podlaze, jako by opět neuměla chodit. Táta ji vleče do pokoje a ona se brání, kabátek za ní leží, jak si ho nestačila obléci, a máma brečí, přestože není v koupelně, a sestřička je za dveřmi a já vidím, že ji táta hodil na postel, a sotva se z ní zvedne, táta třískne dveřmi a otočí klíčem.

"Nikam nepůjdeš, zvlášť ne takhle," říká táta a jde do kuchyně. Slyším, jak si do skleničky točí vodu.

Máma je na kolenou a zvedá kabátek a hvězdu a dává je na stůl a z šuplíku vyndává kovovou krabici s kytičkami, ve které má jehly, nitě a knoflíky.

Sestřička mlátí do dveří, kope do nich a vříská. A já ji slyším přes dlaně a táta se skleničkou v ruce jde do chodbičky a říká, že takhle na ulici nepůjde, ať se jí to líbí nebo ne!

Každý musí mít hvězdu. Nikdo ji nemůže zahodit.

Autor: Pavel Hewlit | čtvrtek 8.11.2018 15:09 | karma článku: 14.63 | přečteno: 389x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Něco od ženy (psané chlapem) – pro všechny diskutérky

Naposledy jsem Vám představil Editu, před ní Olgu. Teď přichází na řadu Ilona. Uvidíte, že ačkoli je už dospělá, její choroba z ní dělá někoho jiného.

11.11.2018 v 14:09 | Karma článku: 14.64 | Přečteno: 572 | Diskuse

Pavel Hewlit

Vlak story

Jel jsem dneska do Klánovic. Ne abych šel omrknout les a případně ještě vyšťoural ze země jeho poklady – jel jsem k zubaři, protože mám v Klánovicích zubařku. Prosté.

7.11.2018 v 15:34 | Karma článku: 18.47 | Přečteno: 900 | Diskuse

Pavel Hewlit

Já chci taky dýško, vy gauneři

S dýškem, diškrecí čili spropitným jsou vždycky starosti, poněvadž vždycky proběhne debata, kdo vůbec a kolik si zaslouží.

4.11.2018 v 17:26 | Karma článku: 18.40 | Přečteno: 784 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radka Kielbergerová

Milan Kundera a Jarek Nohavica dopadnou stejně. Kdekdo se jich chytí ...

Titulek jinak pokračuje, mnozí vědí, jak. Mohlo by tam figurovat ještě Petřík nebo košile. A tak je dobré vyvrátit nebo popřít, jestli dnes kolem nás všichni šíleli, potáceli se v hysterickém delíriu a zavrhovali všechny komunisty

12.11.2018 v 19:58 | Karma článku: 16.28 | Přečteno: 540 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Řešiči a pohodáři

Jsou lidé, co mají potřebu neustále něco řešit, ať už je to politika, či babské drby. Nebo vztahy. Hlavně vztahy druhých. Řešiči obvykle hned vědí, kde je pravda, kdo je kdo, kdo je s nimi a kdo proti nim.

12.11.2018 v 15:06 | Karma článku: 15.93 | Přečteno: 419 | Diskuse

Eva Sedláková

Chovní a tažní

Ve firmě se jedinci dělí na chovné a tažné. Chovní jsou jedinci najímaní z důvodu známosti, rodinných vztahů. Někdo však také musí makat a vytvářet zisk. Proto zaměstnance rozdělujeme na chovné a tažné.

12.11.2018 v 14:58 | Karma článku: 23.45 | Přečteno: 646 | Diskuse

František Skopal

Popis mechanismu degenerace lidskosti v člověku

Všude chybí velikost ducha a proto všude vládne malost a úzkoprsost rozumu. Proto se rozmáhá rozumové sobectví, egoismus, zištnost, vypočítavost, chladné kalkulování a bezohledný racionalismus.

12.11.2018 v 13:55 | Karma článku: 9.06 | Přečteno: 351 | Diskuse

Karel Ábelovský

Tenkrát v Listopadu

... nějací nepříčetní a hysteričtí sluníčkáři, nás vyhnali na dvůr fabriky, kde se naši milý "soudruzi" marně snažili vysvětlit nám prostým dělníkům i pracující inteligenci, že děti nemohou rozhodovat o tom, kdo bude vládnout.

12.11.2018 v 13:36 | Karma článku: 14.31 | Přečteno: 537 | Diskuse
Počet článků 588 Celková karma 24.36 Průměrná čtenost 1212

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/

Najdete na iDNES.cz