Halloweenský příběh na hezký večer (dvojitý blog)

Proč dvojitý? Protože si můžete vybrat. Buď si můžete přečíst jen klasiku se zamyšlením v první části nebo jenom příběh pod ním - je o drakovi. Prostě na co máte náladu. Je to jen na Vás, přátelé.

Já vím, už to slyším. "Americkej svátek, co to sem taháte, my máme dušičky, vy jeden!" Klid. Uklidněte se. Než budu vyprávět, něco si vysvětlíme.

Halloween vůbec není americký svátek – jen je svátek, na kterém dokázali Američané vydělat (ne poprvé), co jej opentlili jako nevěstku babylonskou. Prapůvod má kdesi v Irsku, ale i to není zřejmé, což je u pohanských svátků běžné.

Mně osobně se tenhle svátek líbí. Je o něco veselejší než naše Dušičky, jež mi připadají ponuré a morbidní. Podzim je depresivní sám o sobě, a když k tomu připočtete hřbitov, svíčky, hromadu lidí tvářící se strašně vážně, je to celé dohromady zralé na posezení v koutě, držení se v prenatální poloze a opakování: "Brzy budou Vánoce, brzy budou Vánoce, brzy budou Vánoce, bude veselo, brzy budou Vánoce!"

Kam se jen poděla sranda? Ti mrtví se taky určitě rádi za života smáli.

Líbí se mi pojetí svátku v Mexiku. Než bych něco vysvětloval co a jak, podívejte se radši na pohádku Coco od Pixaru a budete mít jasno. Ačkoli oslava a společná večeře s mrtvými je taky slušně morbidní, má to něco do sebe, že se u toho netruchlí a dává to šanci, že i po smrti bude veselo.

Mexičani se po smrti napájejí tequillou, smějí se a pěkně to roztáčí – my sedíme na hrobech a koukáme, jestli si na nás někdo vzpomene. Navíc nás štve, že soused má lepší náhrobek a honosnější rakev, a bude jí mít ještě lepší, protože po volbách se dostal do záhrobního parlamentu. Kdo ví, jestli se neodstěhuje za lepší hrobkou, až nás všechny obere do poslední kostičky.

Mějte na tenhle svátek svůj názor a mně nechte ten můj. Navíc jsem rád, že je to svátek (v té americké podobě) určený dětem, a svátků pro děti není nikdy dost.

Já před lety s dětmi koledoval. Sice už to nebyly zase tak děti, ale švanda byla. Převlíknul jsem se za psychopata (šlo to snadno), do ruky vrazil dloooouhý nůž a vyrazil. Ne všude jsme se setkali s pochopením (Ukrajinští spoluobčané dokonce se mnou, upírkou a čarodějkou chtěli bojovat na život a na smrt), ale užili jsme si to, a jak se říká, po letech máme na co vzpomínat. A věřím, že takových jako já je i víc.

Tak to by tak pro první část stačilo. Tohle je chvíle, kdy si dává můj kolega a čtenář pan Klement přestávku a sbírá síly na další čtení. Hladí kočku (strašně jí má rád, viďte, pane Klemente?) a přemýšlí, jestli se vyplatí číst dál.

Tentokrát ano, protože přichází na řadu příběh. Je delší, ale stojí za to. Nebudu Vás přeci unavovat něčím krátkým. Jen si to pěkně užijte. Nalijte vínko a ponořte se do trochu strašidelného příběhu v tomhle strašidelném času.

Mám rád Vysočany (ne vždycky) a mám i rád pohádkové postavy. Třeba draky. Ty jsou pro mě sympaťáci a nekoukám, jestli jsou dobří nebo zlí. To máte jako s lidmi – taky nevíte, co se z nich vyklube. Takže pro tohle odpoledne a večer jsem tyhle mé dvě oblíbené věci spojil a ukážu Vám Vysočany poněkud jinak.

Ostatně, kdo ví, jestli to takhle někdy nebylo. Říkám si, jestli vůbec příběhy vymýšlím – a pouze je třeba neopisuju z nějakého šepotu, který slýchávám kolem sebe.

Užijte si to.

DRAK

Prostředí a situace připomínaly námět na velkolepé fantasy dobrodružství – onoho dobrodružství, v němž nechybí hrdinové, ti dobří i ti zlí, odporní skřeti nebo jiná monstra, ale i láska a v pravý čas sebeobětování někoho sympatického, aby v divácích zajiskřily emoce a slzy.

Prostředí a situace připomínaly produkci za dvě stě milionů dolarů – onu filmovou produkci, na jejímiž plány si producenti mnou ruce (přirozeně při tom kouří tlusté doutníky) a v duchu si představují, jak rozbijí komerční bank.

Anebo prostředí a situace připomínaly úvod pohádky vyprávěné unaveným otcem malému synkovi, jemuž se nezavírají oči. Naopak oči mu září a ptají se na spousty detailů, na které unavená dospělá mysl dává ty pro dítě nejlepší odpovědi. Ne správné, ty nejlepší. Proto je pohádka plná klišé a dospělý jen čeká, až dítě zavře oči a pro dnešní den je už zavřené nechá.

Prostředí a situace připomíná mnohé. Všechno, na co lze ve fantazii přijít. Nepřipomínají jediné – jenom ne události, jimiž doopravdy jsou. Nepřipomínají skutečnost.

Muž, osmnáct let. V téhle době a situaci skutečně už muž. V naší době by mu nesvěřili ani tramvaj nebo rozhodující místo ve velké firmě. Kdyby nestudoval, dostal by důvěru akorát tak někde u hranolků a burgerů v rychlém občerstvení. Tenhle muž však mužem byl a bylo svěřeno mnohem víc. Důvěra v zodpovědnost, kdy má někoho chránit a kdy kvůli tomu i zabíjet. A teď šlo o obojí.

Otec tří dětí se prodíral pralesem stromů a křovisek, které nijak nepřipomínaly nic z místa od teď za plus mínus tisíc let. Ještě hodně vody uteče v korytě potoka na budoucí časy pojmenovaném Rokytka, než prales zmizí a vystřídají ho louky a pole, a pak továrny ČKD, aby nakonec po století prosperity nová doba z dílen udělala ruiny a na jejich základech vyrostlo moderní sídliště a v našem případě i cyklistická stezka vedoucí do Vysočan.

Našeho muže potkáváme u brodu potoka. Je dnem údolí, od něhož se zvedají zalesněné stráně do všech stran. Zezdola místo vypadá jako střed pavučiny a křižovatka v jednom. Za dlouhá, skoro nekonečná léta zde postaví most, a ne jeden, a před ním tudy povede královská cesta do Hlavního města. Někdy si sama příroda říká o úpravy a využití, ačkoli sama netuší, jak moc ji vezmeme za slovo.

Cesta z domova sem muži trvala skoro dvě hodiny. Taky ukázka toho, jak se časem všechno zrychlí a vzdálenosti se zkrátí na minimum. Bydlí ve vesnici blízko Hrdlořez. Ve vesnici téhle doby, tudíž si nepředstavujte pohádkové domečky s malovanými štíty, náměstíčko se studnou nebo pumpou a dokola políčka s veselými uzpívanými rolníky.

Dnešní vesnice má tři chatrče připomínající sruby, s chlévy připojenými ke stavbě, takže lidi a zvířata mají k sobě blíž, než si myslíte. Náměstí, nebo to jemu podobné, je udusaná hlína, která v deštivých dnech připomíná bahenní močál. Svým pachem nemá daleko k pachu všech obyvatel okolo.

Pole byste hledali marně. Poli jsou malé ohraničené kousky hlíny, z nichž roste něco na pohled nepoživatelného. Přesto v téhle době důležitého. Vesnice nemají dlouhého trvaní. Stačí jedna horší zima a většina pomře hlady. Stejné riziko je nákaza jakoukoli vážnější nemocí, než je rýma. Ti, co přežijí, hledají štěstí někde jinde.

Doba však byla k muži dlouho přívětivá. Až podezřele dlouho. Je tomu na tři zimy nazpátek, kdy se ve vesnici objevila čtveřice zvláštně povídajících lapků, a nebýt včasného zásahu, vesnice by možná zanikla. On sám jednoho zabodl tenkou dýkou, druhého po krátkém souboji uškrtil provazem. Od té doby nic. Dlouho nic na tuhle dobu.

Až do teď. Včera přišla světlá noc. Všichni koukali na noční nebe překřížené špičkami stromů a mezi hvězdami létal zelený vítr a kroutil se podobně, jako se někdy kroutí sněhové vločky v ledové vánici. Ani stařešina (39 let) nic podobného neviděl. Jeho děd prý mu však vyprávěl o světlé noci. O noci, po níž přicházejí draci. Pohádky mají v každé době stejný základ. Něco málo se stane, pak se hodně přimyslí.

Zelený vítr šlehal nočním nebem a stromy pod ním ho křížily černými jizvami větví. Když se vítr ukázal za soumraku, muž si připravil dýku a luk s toulcem plných šípů. Ostatní muži zajišťovali dveře proti útoku. Ženy plakaly strachem. Lidé hned mysleli na nejhorší a očekávali pohromu. Obloha a nevysvětlitelné pohromy patřily k jejich nouzovému televiznímu vysílání informujícího o konci světa. Muž se na něj připravoval po svém a nehodlal sebe ani rodinu dát zadarmo.

Držel hlídku před domem a poslouchal okolí. Neslyšel nic neobvyklého. Žena vzlykala a konejšila děti, stařešina mluvil o dobrém znamení pro všechny přítomné. Muž na slova starce nedal. Tehdy se nikomu nad třiadvacet let už nedalo věřit.

Před půlnocí se muž uklidnil a zíral na nebe a poslouchal, zdali zelené pruhy nevydávají nějaký zvuk. Žádný neslyšel, akorát stromoví barvily do podivných odstínů fialové. Sedl si na pařez a zíral nad sebe, aby se neustále divil, čemu dneska říkáme učeně Aurora Borealis čili polární záře.

Muž nijak netušil o slunečních erupcích a výkyvech hodnoty plazmy vyvrhujících se do vesmíru a ženoucí se k naší planetě. Pro něj byla událost pouze důvodem k pozornosti. Ne k rozjímání. My bychom událost sledovali s úžasem. Hlavně z důvodu, že vlivem zvláštních okolností něco tak krásného zahlédneme i nad naším územím – a zadarmo. Všichni by fotili, natáčeli, vyluzovali zvuky podobné áááááách, někteří se i modlili.

O bohu muž nevěděl nic. Sice o něm slyšel, ale nechápal jeho význam. Mluvili o něm lapkové před třemi lety. Sotva se objevili před chatrčí, spustili něco o někom v nebesích. Jmenovali ho jménem Buoch, nebo tak nějak. Kdo ví, co by ještě blábolili, kdyby stařešina prvního neumlčel šípem, a ostatní už pak na Buocha neměli ani pomyšlení.

Muž jenom pozoroval, a když hodinu před soumrakem zelená záře pohasínala a nebe získalo obvyklou černou barvou s rozsypaným hvězdným prachem, dokonce si zdřímnul. Svět se vrátil do normálu a on vnímal tuhle změnu jako dobrou.

Svět se však změnil.

Ráno všichni obyvatelé vesnice (dohromady dvacet lidí, z nichž v jedenácti případech šlo o děti mladší deseti let) cítili ve vzduchu chvění. Slabá vibrace jim jezdila po odhalené kůži a na jazyku vnímali zvláštní kovovou chuť. Vibrace i chuť dopoledne postupně sílila. Některé děti se drbaly a mladší si stěžovaly na bolesti hlavy a nevolnost – což koneckonců nepatřilo mezi nic neobvyklého a matky stav dětí zjišťovaly obvyklým způsobem, to jest políbením na čelo a přiložením tváře. Horečku nemělo ani jedno z nich.

Po poledni nastal zmatek. Starší dítě křičelo, že zmizela koza. Ráno ji dvě děcka odvedla na pastvinu (loučku u Rokytky) od vesnice na dohled. Jedno ji přivázalo ke kůlu a poté se věnovalo vlastním hrátkám s druhým dítětem.

Muž si hrál před domem se svým nejmladším. Odměnou za noční hlídku mu byl oddych a klid. Dva další muži odešli na lov, stařešina seděl u potoka a chytal raky, ženy vydělávaly kůže a vařily. Křik dítěte všechny vytrhl jako zvonění budíku. Nikdo ani nepomyslil, že by šlo o hru. Hra podobně nezní – křik bolel a bál se.

Ztracená koza nevyvolala paniku, jakou si představujete. Jednalo se sice o důležitou ztrátu, ale více šlo o varování o přítomnosti dravého zvířete. Časy, kdy největším problémem v okolí nastanou s divočáky, jsou daleko, a lidi namísto ochrany životního prostředí svádějí boje na život a na smrt se smečkami vlků, s medvědy, s nejrůznějšími kočkovitými šelmami, jež se všichni dohromady zdají v přesile.

Muž odložil dítě na kožešinu a vyběhl za křikem. Stařešina zvednul hlavu a prohnul bolavá záda. Zmateně se rozhlížel, jako by čekal, kdo se konečně najde, aby situaci s křikem vyřešil.

Muž se zeptal, co se děje? Křičel otázku stejně nahlas jako křičely děti. Blížil se k loučce a za ním běžela žena a ještě dvě další. Některé děti běžely za nimi, aby se neztratily z dohledu.

Dítě odpovědělo divně. Jinak se jeho odpověď nazvat nedá. Přiběhlo k muži a objalo ho kolem stehna, protože na objímání jako ve filmu nebylo kdy. Šlo o minuty a šlo o pozornost a nerozptylování se. Jestli koza zmizela, nedej osude je na blízku větší problém. Jenže divná odpověď dítěte muže zaskočila. Neřeklo jenom, že koza zmizela. Odpovědělo ve smyslu, že zmizení má na svědomí něco zvláštního, nepojmenovaného – že zvíře zmizelo jakýmsi kouzelným způsobem. Jako když stařešina dělal kouzlo s kameny, co nejprve držel v ruce a najednou hu-ha a kameny byly pryč. Nakonec se objevily dítěti za uchem.

Muž koukal na kůl a kus kůže visící na kůře dřeva. Trochu se hýbal ve větru. Situace ho natolik pohltila, že si neuvědomil, jak vibrace na kůži a podivná chuť zesílila. V podupané trávě uviděl mnoho stop po kopýtkách. Žádné čerstvé se však nedostaly dál než na metr. Kdyby koza přežvýkala řemen a utekla, poznal by to. A zase, kdyby jí něco odneslo, viděl by směr, odkud dravé zvíře zaútočilo a kam odběhlo – ano, zvíře, protože co by na kozu zaútočilo než dravé a hladové zvíře. Takhle však dítě mělo pravdu: koza kouzelně zmizela.

Pohlédl na oblohu a prohrábnul se ve vousech. Dravec by něco takového možná zvládnul. Jenže ten by se neobjevil jenom tak. Určitě by ho předtím zahlédnul, jak krouží a připravuje útok. Navíc to by musel být dravec s křídly jako větve, aby kozu unesl.

Záhady lidé v téhle době nepotřebovaly. Ty jsou kratochvílí znuděných lidí, a na nudu si v téhle době nikdo nestěžuje. Dítě dál objímalo mužovo stehno a odmítalo se pustit. Záhady v době bez nudy jsou děsivé pro každého, natož pro dítě. Muž se rozhlížel a krčil rameny. Záhada v době bez záhad.

Stařešina se vrátil k lovu mezi kameny. Logika doby je neúprosná: není koza, budou potřeba raci. Hlavně se nezatěžovat záhadami.

Řev.

Horší než od dítěte. Bolestivější a ostřejší. Často se řev přirovnává noži, který cosi přeřízne. Tenhle ale nic nepřeřízl. Tenhle ťal, pouze ťal. Nic nepřeřízl – a proto to bolelo daleko víc. Ostří se dostalo do živého a kroutilo do stran. A ta bolest tryskala z žen. Za mužovými zády.

Viděl svoje dítě. Ne na kožešině, kam ho uložil. Letělo. Jinak pohyb pojmenovat neuměl. Letělo kousek nad zemí kolem spodní chalupy a minulo hromadu kůží a dva koše naplněné ovocem připomínajícím jablka. Povalilo jeden z košů a jakoby skákavými pohyby, aniž se dotklo země, mířilo do lesa.

Muž zařval. Ne slova, na ty nebyl čas. Vypustil z pusy skřek a rozběhl se ke své chýši. Dítě u nohy srazil na zem. U zdi chýše ležel luk s toulcem šípů. Sebral je v běhu a zamířil k lesu. Jeho mysl se nijak nesnažila vstřebat záhadnost celé události. Nepokládal si otázky o možném a nemožném – mysl se soustředila pouze na danou zodpovědnost chránit a zabít. Víc vědět nepotřeboval.

.....

V běhu se prodíral pralesem, dokud slyšel dětský pláč. Slyšel ho nezvykle dlouho – nezvykle v tom smyslu, že věděla, jak se dravci chovají. Buď s kořistí utíká co nejrychleji k doupěti, nebo kořist umlčí. Dítě brečelo dlouho. Jako by dravec cestou odpočíval a nechával dítě vyřvat, a nijak se neobával prozrazení. Poté pláč slábnul a muž zvolnil. Nakonec ustal úplně.  Muž však cítil, že se dravec drží toku potoka.

Nyní se dostal do míst, kde po proudu nemohl pokračovat. Z jedné strany přímo z vody vyrůstal strmý útes, na druhé jako by si prales vynahrazoval všechno, co se na první nedostává dalšími a dalšími stromy. Za tisíc let se o útesu dozvíte jako o Pražském zlomu v Hloubětíně nijak nepřipomínající nebezpečenství, jaká teď útes skýtá pro odvážlivce jej zdolat. Muž neriskoval pád ani zpomalení mezi popadanými stromy. Dlouhým obloukem se vyhnul hustému lesu a vracel se zpátky k potoku, jakmile hustota stromů polevila.

I tohle místo projde mnoha změnami. Vydat se tudy o stovky let později na místo stromů a stromů a zase jen stromů by narazil na stánek s buřty a limonádou a na dva bazény veřejného koupaliště. O něco později by narazil na moderní byty s romantickým názvem Kejřův mlýn.

Do koupaliště a do bydlení je ale daleko a muž se vrátil k toku u brodu na dně údolí. Na břehu našel stopy čerstvé krve. Dravec dítě odložil. Nezabil. Krev sotva obarvila vyčnívající oblázek. Nejspíš krvácí z oděrek, možná z malých škrábanců – uklidňoval se muž.

Zvíře tu pravděpodobně pilo. V bahně na břehu uviděl stopy. Nerozuměl jim, ale byly to stopy. Nepřipomínaly podobu tlapy nebo pařátů, rozhodně neměly žádné ostré špičky jako drápy ani polštářky pod nimi. Jako by patřily velkému hadovi, a to obrovitánskému hadovi. Silnějšímu, než je mužské stehno, ba dokonce víc. Podobnou stopu udělá kláda, když ji vlečete po něčem měkkém a tíhou se do toho boří. Jenže stopě chyběla pravidelnost, kroutila se a na několika místech se zvedla, zmizela, aby se zase po půl metru vrátila a zmizela v zurčících vlnkách.  

Muž uvažoval rychle a řídil se instinktem. My podobná volání ignorujeme a spoléháme se na techniku. Muž na svůj mozek a zkušenosti. Zvíře nezná, ale ví, co potřebuje. Vodu, hodně vody. Zvláštní stopy vídal i dál po proudu. Zvíře se nechová jako ostatní dravci. Ti, když prchají s kořistí, vody se nedrží. Jen ti vodní. Byla by obrovská náhoda, aby si zvíře vybralo tuhle trasu jen tak.

Běžel potokem. Nemusí se chovat tiše. Neloví, honí. Lovení by ho stálo vteřiny a minuty, které nemá. Zvíře muselo odnést dítě do doupěte, a to nemůže být daleko. Jestli ano, je všechno marné. Muž se dál řídil instinktem a loveckými zkušenostmi své doby.

Svahy údolí se začínaly ostřeji zvedat a mezi stromy se objevovaly skalní věže. Ideální místo na pelechy a doupata zvířat. Ostatně o některých věděl. Zde sice nelovil často, ale místo znal. Říkal mu Hromov. Kdysi ho na lovu nedaleko odsud cestou domů zastihla bouře a on viděl, jak právě do těchto končin dopadají blesky a hromy (neviděl v nich spojitost a úkaz nespojoval). Přesto tu nikdy nehořelo, jak se při bouřích stává.

Zastavil a naslouchal. Filtroval zvuky potoka a okolí a hledal pláč nebo jiný sem nepatřičný zvuk. Zavřel oči a pocukával hlavou, jako by nevhodné zvuky z uší vytřepával. Za okamžik zvuky skoro nevnímal a ve vzrůstajícím tichu uslyšel cosi neznámého. Neuměl slyšené popsat slovem, ale nakonec ho přiřadil podobě bzučícího čmeláka uvězněného někde pod listy. My bychom ho pojmenovali mručivým chvěním nebo jednoduše elektrickou vibrací, přesně takovou, jakou slýcháme pod stožáry vysokého napětí.

Zvuk přicházel ze skal. U břehu pod nimi rozpoznal v trávě stopy. Zkroucené, hadovité. Polámaly stébla trávy v půlkruzích. Zvíře tady z vody vylezlo a stoupalo ke skalám na stráni. Nemohlo být veliké, jinak by ho muž spatřil. Pokud poblíž byl. Klidně mohlo vylézt na stráň a běžet dál směrem k dnešní O2 aréně. Skály ani v nejmenším nepřipomínaly masivní věže jako jsou v Českém ráji nebo na Kokořínsku. Šlo o zbytky podobných věží z doby tak dva tisíce let nazpátek. Z majestátních masivních vrcholků zbyly pouhé základy porostlé křovím a mechem. Zvíře by se za nimi neskrylo. I medvěd by měl problémy, natož něco většího. Ačkoli… Co vlastně viděl? Jen jak něco vzalo dítě.

Muž ale jeho blízkou přítomnost cítil. Ve slyšených vibracích, které až příliš odpovídaly záchvěvům na kůži a černých chlupech. Instinkt lovce měl být s ním, jenomže teď se všechny zkušenosti pro lov otočily proti svému majiteli. Muž cítil, jenomže nic neviděl. A vidět měl.  Vibrace sílily a pod jazykem narostla odporná chuť, až si musel odplivnout. Něco se blížilo. Napnul tětivu a sledoval prostor před sebou.

Potil se, šíp se však ani nezatřásl. Na jeho špičce tancovaly odlesky slunečních paprsků. Mělo to tam být. Mělo. V jeden moment i něco zaslechl. Zapraskání. Jiné, než když zvíře stoupne na větev nebo na kus kůry. Zaznělo ostřeji, výbušněji, a přesto stále praskalo. Chlupy na kůži se zježily a vibrace se roztancovaly po těle a v uších v rychlejším tempu, doslova bublaly.

V nose ucítil štiplavý pach výkalů. Lidských. Vystoupal několik kroků na stráň a vyhekl. U skály leželo tělo dítěte. Vypadalo jako když spí, a jak poznal později, taky spalo. Omdlelo. Zadek mu špinila dávka ze střev, jak je běloskvoucí půlky pod sebou roztíraly. Sklonil luk a povolil napětí. Klekl k dítěti a sáhnul mu na hrudník, srdce bilo. Zvedl ho a držel. Hladil dítě po obličeji a políbil hlavičku. Trochu se pohnulo a na mužovu paži mu vytekla další dávka nečistot. Tělo dítěte pokrývaly škrábance a podlitiny, ale nic zlomeného na pohled nemělo. Dokonce ani neviděl stopy zubů, které ho sem dovlekly.

(Muselo to mít přece zuby)

Držel dítě a rozhlížel se. Neměl čas na dojemná setkání a průchod citů jako dneska. Nalezením se nic se nevyřešilo. Luk teď nepoužije. Má však pořád dýku za opaskem. Koukal nahoru na vrcholek stráně. K vodě se nevrátí. Vodu přece zvíře potřebuje a drží se u ní. Musí se do vesnice vrátit obloukem přes budoucí Harfu a Balkán, kde je les průchodnější.

Vibrace neustávaly. Naopak, doslova otřásaly tělem silou, z níž trochu pálila kůže. Šplhal na vrcholek stráně k tlustým kmenům. Dítě se pohyby probudilo a začalo fňukat. Muž ho konejšil jednoduchým ššš ššš ššš.

Kůže pálila, jako by ji strkal do plamenů. Chtěl se poškrábat, ale buď by položil dítě nebo ztratil možnost rychle tasit dýku. Instinkt mu stále napovídal, že zvíře je blízko. Ba co víc, že je blízko a sleduje ho. Pálení na kůži je možná právě ten pohled.

Šššš ššš šš.

S hekáním vyběhl na vrchol stráně a zády opřel o kmen. Zíral dolů na proud potoka ztrácejícího se za větvemi a popraskanými kmeny. Pálení na kůži si nedávalo oddych a jako by se rozlilo po těle do míst, kam dosud nedosáhlo. Muž se toužil podrbat. Cítil, jak mu hoří tváře jako při nemoci. A to se přestal potit, o to víc žár cítil. Dítě začalo plakat a dávilo se kašlem. Ručičkami si třelo obličej. Muž cítil, jak taky hoří, jako by nedržel dítě, nýbrž kámen vytažený z ohniště.

Chtěl zase dítě tišit, ale písmeno šššššš se mu zaseklo v krku a rozkašlal se. Žár se mu dostal dovnitř do těla a stahoval ho v útrobách. Dusil se. Odlepil se od kmene a vykročil lesem. Na útěk ho najednou rozbolely nohy, ale chodit dokázal. Kašlal a dítě tisknuté na tělo ze sebe vyráželo vysoké chraplavé zvuky. Horko se v něm rozlévalo víc a bralo z něj veškerou vlhkost. Cítil strašlivou žízeň. Větší snad v životě neměl. Měl se držet vody.

Ruka s dítětem se mu roztřásla. Strašlivě pálilo. Jako rozžhavený kov. Kdyby nekašlal a nesnažil se nasát do plic vzduchy, sykal by bolestí. Ne, řval, jakou bolest najednou ucítil. Jako oheň.

Ne jako.

Dítě mu vypadlo a on svoji ruku viděl v plamenech. Hořela jako pochodeň a on ucítil škvařenou kůži a chlupy. Dítě na zemi se vzňalo a změnilo na jeden jediný modrý plamen. Vřískavý jekot dětských hlasivek nedokázalo nic přehlušit. Muž se k dítěti sklonil a druhou rukou se ho snažil uhasit. Marně. Jak se ho dotknul, vzňala se mu kůže na druhé ruce a on připomínal ohnivého Fénixe máchajícího hořícími perutěmi. Dítě pod nimi se měnilo na velký černý strup, z něhož vytékala bublající krev.

Muž zařval. Nemohl uvěřit jedinému, co vidí, i když bolest je vždycky silnější než jakákoli přání a muži otevírala oči doširoka. Mysl ale zůstala milosrdně uzavřená. Nevnímala vlastní jekot rozléhající se lesem a pach hořícího masa. A vůbec odmítala vnímat syčící kus dole v listí vypadající jako krabatý kámen.

Muž padnul na zem a s hořícíma rukama se kutálel dolů k potoku. Na půl cesty se zastavil o kmen. Řval, přestože na hrudi mu seděla pálivá bolest, o něco tupější než na rukách. Rozléhala se po těle jako ozvěna a kousala dál a dál, dokud nesevřela ramena a potom i hrudník. Ty dvě bolesti se poté slily a vytvořily novou, čerstvou. Doutnající a škvařící.

Oblečení z kůží se vzňalo a hned se sytilo krví proudící z otevřených ran pod ním. Plameny po těle švihaly kůži a stálé brnění na ní otevíralo rány podobné dlouhým rozšklebeným stříkancům. Na další pohyb neměl muž vůli. Sílu ano, ale ne vůli.  Zachytil se hořícími prsty o kůru a ta pod dotykem okamžitě měnila dřevo na drobný popel.

Řev se měnil na pisklavý zvuk připomínající přiškrcené kvičení. Muž oslepl. Na dobro. Nová bolest postoupila společně s umělým bzučením (čmeláka pod listem) do hlavy a explodovala. Pod plameny vyrůstající na obličej z mužova hrdla se rozšířily oči, jak slabá kůže očních víček nevydržela žeh a obě shořely jako list papíru. Oči se vypoulily a duhovky poskakovaly do stran. Nakonec se ztratily, jak je muž protočil nahoru. Pak oči vybuchly a s cáknutím zbytky dopadly na kůru stromu. Hlava padla na stranu a namísto křiku vypouštělo bublání.

Nad mužovým tělem se ozývalo praskání. Spolu se syčením plamenů šlo jediný zvuk, jaký se dal slyšet. Mužovo tělo leželo bezvládně na boku a jako by stejně strom nad ním měl hnědou škvařící kůru. Praskání však plamenům nepatřilo. Ozývalo se o něco dál. Ze špičky skalky, která kdysi hodně dávno vypadala jako věž. Praskání skoro mlaskalo a nepatřilo mezi zvuky přirozené pro toto místo nebo čas.

Plameny na těle se změnily na menší modré a nazelenalé plamínky. Svalilo se po stráni a dopadlo ohořelýma rukama (teď již připomínající víc vyzáblé hůlky než svalnaté paže) do vody. Ruce zasyčely a voda je volně nadzvedávala.

Mužův pád po stráni mělo do poslední chvíle diváka. Hlodavce s velkým huňatým ocasem z čeledě veverkovitých. Zvíře z vysoké větve zvědavě pozorovalo dohořívající tělo, a jakmile plameny na něm uhasly odvážilo se slézt a zíralo na zbytky těla z druhého břehu. Tělo jako by ještě jiskřilo. Jiskřičky po něm běhaly a přeskakovaly a praskaly.

Tohle už zvíře tolik nezajímalo. Chvilku pomrkávalo a pak se sklonilo k vodě, aby se napilo. Jakmile se dotklo čumáčkem hladiny, vypísklo, vyskočilo do vzduchu, dvakrát se protočilo a padlo na záda s packami zkroucenými jako prosebníček. Dolní končetiny pocukávaly v pravidelném rytmu. Konec huňatého ocasu doutnal a proměnil se na černou seškvařenou spáleninu. Z tlamičky vytekl pramínek krve.

Praskání na stráni utichlo a do lesa se vrátil jeho zvuk, který do něj patřil.

Zatím.