Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jmenuju se 9052 a pomalovali mi zadek

13. 03. 2018 17:12:46
I když technicky zadek nemám, ale taková 9095 by vám klidně odpřisáhla, že mám, a velký, ale ji neberte vážně, protože vona je kráva.

Dalo by se říct, že jsem o něco blíž lidské bytosti než jiný typy tramvají, jelikož na rozdíl od nich mám stejně jako lidi dva předky. Jinak jsem obyčejná slušná tramvaj, a prosím berte na vědomí to slušná.

Já jsem už dneska dospělá, ale můžu vám říct, že jsem nikdy neměla o lidech iluzi. O věneček jsem přišla do dvou měsíců s osobním autem a pak už to jelo jako po tobogánu. Oni nám sice ve škole pro tramvajky říkali, že si nás lidi budou vážit, ale taková 9045, která dvakrát propadla a táhla to s tělocvikářem (oprýskaným pracovním vozem) a na místo toho, aby se učila roztahovat pro davy cestujících, vyprávěla nám, že na nás lidi budou oškliví, kopat do nás a tahat nám dveře jako nějaký neposedný tramvaji pantograf.

A měla pravdu. A zase propadla. Já ne, já šla na trať a poznávala lidi.

Jo, nebudu dělat chytrou, ze začátku jsem se usmívala a zářila jako každá jiná. Dneska si v tý době připadám jako kráva. Čím víc jsem však lidi poznávala, chápala jsem, že škola je něco jinýho než praxe a se liší od skutečnosti asi jako výhybková tyč od výhybky (i když k sobě patří).

No, nebudeme si nic malovat. Stačí, když vám povím, že poslední dny jezdím na třicítce, a přestože má půl kolo jenom patnáct minut, nestačím se divit.

A ani to nijak nebudu malovat vám, protože občas mám pocit, že nejsem tramvaj, ale spíš hajzlbába, co uklízí po ostatních bordel na veřejných záchodcích – a co vám budu povídat, domácí záchod si nikdo nepodělá tak jako ten veřejnej. A já holt veřejná jsem.

A víte co, lidem je to nějak fuk. Jsou horší rok co rok. Před deseti lety ti, co jen odhodili pod sedačku odpadky, tak mi dneska něco urvou, a ti, kteří dřív už rvali, dneska mi něco ukradnou nebo jinak rozbijou. A ti, co dřív ty ostatní aspoň napomenuli, tak ti dneska koukaj a nechtějí se do ničeho míchat.

Teď jezdím třicítku. Ďáblice – Bulovka. Jsem si myslela, že na krátký lince si odpočinu, ale místo toho přišla jsem na zajímavou rovnici o neúměrnosti. Čím je něco menšího nebo kratšího, tak o tom si lidi myslej, že se v tom víc věcí schová.

Já jsem třeba zvyklá, že mě poblijou. To už není nic divnýho. Poprvé to jsem zvonila jako protržená, jenže teď už jen mávnu spřáhlem a nechám se umejt nebo jenom zasypat pískem, abych dokončila šichtu. Vozů je míň a míň a jako by nám individuální doprava a s ní kaštani vyhlásili válku a hodlali nás vyhladit.

Linka třicet však i tomuhle dala nový rozměr. Frajer do mě nastoupil, vyzvracel se a na další zastávce údajně hned vystoupil a přeběhl na zastávku v opačném směru. Ten člověk vlastně nechtěl se mnou cestovat. On si do mě pouze odskočil.

Lidem to bylo fuk. Lidem je fuk spousta věcí. Nic neříkají, protože se bojí, že se nepojede dál. A tak seděli, zvratky kolem nich tekly a oni jen zvedali nohy. Jelikož se od Kobylis jede třicítkou jenom dolů, tekutina našla nový směr a vydaly se dolů. Vytvořily se dva proudy, klikatily se mezi cestujícími a měli takový průtok, že na nich děti mohly pouštět papírové loďky.

Včera nový rozměr pokračoval. Do prostředního článku, co vypadá jeviště starýho anglickýho divadla, nastoupila celá sportovní rodinka. Opravdu sportovní, všichni oblečení do takových těch elasťáků nebo co to je. Táta Fitko, máma Fitko, tři děti Fetko, Fretko a Retko – a táta dá povel: „Pozor!“

Rozjedu se a táta pruží v boku a máma taky a děti taky, a vůbec se nedrží a cvičí. A táta Fitko: „Pozor, bude se brzdit!“ A táta pruží dozadu a rodinka poslouchá a dělá co táta – a já koukám jak vyoraná oračka, protože cvičili až na konečnou. Pak vyběhli a klusali jako koně.

Tedy, to mi dalo. Až se mi zamotala hlava, jak jsem jezdila dokola. Zajela jsem v Ďáblicích do smyčky nedaleko hřbitova a trochu si zdřímla.

Dřímu, zdá se mi o pěkném 15téčku, jak bych se za něj vdala a měla s ním malé podvozky, když mě najednou začne pálit zadek, vlastně bok. A do toho cítím chemický pach, ze kterýho vám tak často snadno slzí oči. A do toho dotyky – a ne od pana 15-T, ale jako od chobotnice.

A do toho řev a dupání. Pan řidič běží kolem mě a před ním běží dva kluci v kšiltovkách a pádí někam do tmy, a spěchají tak, až si nechali vedle mě tašku se spreji.

Jak se probudím, cítím na sobě hnusnou lepivost, jako by mě ohodili soplem, a vidím, že mám na sobě barevný písmena: LBC nebo co. Jestli je to zkratka, tak nevím čeho – možná slova libočudná, i když to opravdu nevím, co znamená, ale někde jsem to už slyšela.

No nebudu vám povídat, co všechno se potom děje, ale nic příjemnýho to není. Musíte do vozovny, pořád vás fotí, hladí, třou z vás vzorky, a není to nic moc. Zkuste si někdy jen tak vyjít ven a mějte odhalenou a barevnou zadničku. Neužijete si toho ani minutu.

Já skončila v Kobylisích a drhli mě smrdutými ředidly, a nakonec mě museli nalakovat a znova přelepit. No nic moc. Řidič skončil na policii a v noci trajdal někde po Ládví s deskami s jízdním řádem (ten den podruhý, s notama poprvý).

Ale zpátky ke mně. Jak mě tak drhnou a pálí mě to, tak jsem tak myslela na ty dva kluky, co si mě vybrali a pomalovali. Tedy jsem myslela na lidi kolem nich. Taky určitě mají dva předky jako já a já bych strašně ráda věděla, jestli ti dva předci ví, co jejich potomci dělají a jak tráví po večerech čas? Jestli vůbec něco ví?

Já nejsem tramvaj přes pantografy, takže sama nevím, co se lidem v těch jejich makovicích honí. To 9066 je taková filozofka (a má malý sedačky a nikdo ji nechce) a ta říkala, že pokud jedinec dospěje do vývoje, kdy svoje chování nedokáže sám pochopit jako škodlivé pro většinu, je vlastně ta většina ztracena, neboť bude na to málo ze sebe pořád doplácet.

Já bych to tak neřekla, ale vím, kam tím míří. Já to vidím trochu jinak. Nedávno se jeden kaštan v tramvaji strašně smál jednomu kreslenýmu vtipu v mobilu. Trochu jsem zaostřila kamery, abych se na něj podívala taky.

Na jednom obrázku byl muž, zřejmě tatík, který mlátil dítě rákoskou přes zadek a kázal: „Já ti říkal, aby si to nedělal!“ A pod tím datum 1918. Na druhém obrázku bylo datum o sto let víc a muž, taky zřejmě otec, synkovi říkal, aniž by se ho nějak dotkl, aby byl konečně hodný. A synek mu odpověděl, aby šel do prdele.

Není to nic novýho, a ani nevím, proč se ten chlap tomu smál. Kdo ví, jestli někdy dostal na zadek a platil za svoje špatný chování. Pravda je taková, že ty mladý ze včerejška po tom zadku nikdo nikdy nemajznul, a proto ho mám zmalovaný já.

Cink, to je ale filozofie. S tím bych mohla na 9066.

Možná by někdo namítnul, že z těch lidí bez tělesných trestů vyrostou nějaký pěkný zářící bytosti, ale já vám řeknu, byť vám budu připadat sobecká, že bych byla radši, kdyby je občas něčím přetáhli a mě pak po tom ředidle zadek nepálil, jako by mě narazilo 15téčko.

Autor: Pavel Hewlit | úterý 13.3.2018 17:12 | karma článku: 15.49 | přečteno: 341x


Další články blogera

Pavel Hewlit

Cena za umírání daleko od domova

Nepřeji (Neprojevuji) upřímnou soustrast. Ne že bych byl cynik nebo špatně vychovaný nebo pozér, jak se někteří domnívají. Nepřeji upřímnou soustrast na radu otce.

5.8.2018 v 13:42 | Karma článku: 25.75 | Přečteno: 1484 | Diskuse

Pavel Hewlit

Za humor (vtip) na dlažbu – a zapomnění

O akci Meetoo jste nejspíš slyšeli. Byla o tom, jak starší dámy vyprávěly, jak v mládí sexuálně skotačily a náhodou na TO na několik let zapomněly, a pak si náhodou vzpomněly a mluvily, jak TO tenkrát bylo všechno špatně.

25.7.2018 v 15:08 | Karma článku: 32.31 | Přečteno: 1495 | Diskuse

Pavel Hewlit

Místo, kde si hrají duchové dětí

Už jako dítěti mi říkali, že se nemám moc přibližovat ke Kolbence (tedy ke spalovně). Ne abych se nakazil prací, jak jsem si původně myslel. Prý to místo není vhodné pro děti z jiného důvodu. Některá místa nemají děti ráda.

16.7.2018 v 18:37 | Karma článku: 17.78 | Přečteno: 562 | Diskuse

Pavel Hewlit

Co mi má na těchto komunistech vadit?

Emoce střídají emoce a občanská hladina je zvířená, až mám pocit, že se z té sklenky trochu vylije a zmáčí ubrus.

14.7.2018 v 12:45 | Karma článku: 44.16 | Přečteno: 5868 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Michal Pohanka

Kráva ve formaldehydu za půl miliardy

Údajné umělecké dílo je testem naší nemocné společnosti, kam až je schopna v překrucování hodnot zajít

19.8.2018 v 22:55 | Karma článku: 15.88 | Přečteno: 307 |

Vilém Ravek

Pravidla etikety jsou ve skutečnosti fake news. Všechno je jinak!

Rady, jak se stát úspěšným mužem nebo ženou, vás v reálném životě přivedou k okamžitému padáku, avšak bez zlatého padáku. Znalosti, jak správně jíst humra nebo šneka, vám potom beztak budou k ničemu.

19.8.2018 v 21:07 | Karma článku: 14.24 | Přečteno: 342 | Diskuse

Jana Slaninová

Vzpomínkomat: jak jsem chtěla utopit ségru

Babička byla zachranným vorem na rozbouřeném moři naší rodiny, když máma zemřela. Vyřídila si předčasný důchod a na čas se nastěhovala i s dědou k nám.

19.8.2018 v 19:00 | Karma článku: 17.91 | Přečteno: 298 | Diskuse

František Skopal

Nemravnost - zákeřný jed, který otravuje naši osobnost

Nemravnost je jako kapka jedu ve sklenici dobrého vína. A přestože může jít o víno vynikajícího ročníku, přestože může lahodně chutnat, nepatrná kapka jedu v něm nás otráví.

19.8.2018 v 13:25 | Karma článku: 10.79 | Přečteno: 568 | Diskuse

Dáša Stárková

Můj přítel se stal obětí zločinu z nenávisti - homofobie

Minulý týden proběhla Pride Prague. Ač se tento pochod u nás setkává se smíšenými reakcemi, obešel se, pokud vím, bez větších incidentů. Mám přátele gaye, registrované partnery, žijící v Londýně a toto se přihodilo jednou z nich.

19.8.2018 v 12:59 | Karma článku: 21.92 | Přečteno: 1588 | Diskuse
Počet článků 556 Celková karma 24.05 Průměrná čtenost 1190

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/





Najdete na iDNES.cz