Králové videa aneb Když všichni herci mluvili jedním hlasem

Vy mladí, mladší než já, poslyšte o tom, že kdysi vedle televize ležela taková skříňka. Nebyl to set-top box, ani DVD, ani ladič satelitních programů. Bylo to video. (Anglicky Vííídíííjou.)

Do toho videa se dávaly videokazety. Před zlatým věkem videa byly kazety ještě menší (říkalo se jim Bety), ale jak přišel systém VHS, nastal opravdický boom. Tedy alespoň v měřítku doby, v níž se odehrával.

Začalo to dávno. Tak dávno, že i já byl malý a zažil jsem, jak dospělí nejen že chodili někomu jen tak na návštěvu, s lahví a úsměvem, ale chodilo se na návštěvu právě kvůli videu. Protože video si nejprve nemohl dovolit každý.

Vy úplně nejmladší čtenáři budete úplně mimo a hledáte ve vyhledávači pojem videokazeta, ale já vám hledání urychlím. Většinou se na takovou videokazetu vešly dva filmy. Pokud měly dohromady míň než nejprve tři hodiny, poté hodiny čtyři. Nakonec se objevily i pásky se stopáží pět hodin, ale to už byla labutí píseň celé té éry.

 Musíte, vy mladší, pochopit, že tenkrát bylo tenkrát a tenkrát se vyznačovalo tím, že se mnohé nesmělo a že se mnohé nedostalo.

(Nebudeme se teď, prosím, bavit o významu doby, o banánech, o zaměstnanosti, o čemkoli, co by se netýkalo té kouzelné skříňky a lidí kolem ní.)

A nedostávalo se třeba filmů. V kinech moc zajímavých neběželo, a pokud ano, stáli jste na ně dlouhé fronty. Francouzské a italské komedie a detektivky, čas od času americký film, který ukazoval, jak není lehké v USA žít (ne blbé filmy, pouze ideologicky nezávadné, třeba Vězeňské blues s Peterem Fondou nebo Hrdost Jesse Hallama s Johnym Cashem, ale i jiné, ukazující problematiku a „zrůdnost“ celého kapitalismu, třeba Četa nebo i Rocky).

Televize se taky moc nevytáhla. Dva programy končily před půlnocí, a pokud se v ní objevilo něco zajímavého, snímek doslova čistil ulice od lidí, kteří se všichni doma dívali.

A pak tu bylo video. Kouzelná skříňka, která ukazovala filmy, na jaké jste mohli v kině zapomenout – nebo jaké byste v kině nikdy neviděli.

Jak jsem řekl, ze začátku se k videu chodilo na návštěvu. Program se odvíjel podle toho, zdali byly přítomné děti. Pokud ano, po obědě běžely nejprve animované pohádky od Disneye nebo krátké grotesky, aby děti viděly Toma a Jerryho či jak pes Filipes bojuje s drakem.

Poté se změnil žánr a přešlo se na komedie, v nichž se vidělo nepoznané. Třeba jak policejní kadet svým řevem vyrazí dveře nebo jiný policista, strašně ukecaný, dělá nepořádek v Beverly Hills – podobné záběry Okres na Severu nenabízel. Komedie se posléze změnila na dobrodružnou romantiku, již mladiství hltali nejen očima. Takový Smaragdový prales nebo Modrá laguna dokázala dívkám zrychlit tep.

Jak se slunce sklánělo k západu, video přitvrdilo na dobrodružné filmy. Dneska je vidíte odpoledne na různých stanicích a znáte je nazpaměť. Tenkrát měly podobu něčeho zvláštního, nedosažitelného, něčeho skoro stejného, o co na obrazovce usiloval Indiana Jones nebo Quatermain.

Smrákalo se a poslední paprsky slunce zářily na západě a video jako by návštěvě říkalo, že se blíží něco jinačího – zatím rychlého. Třeba takový Rambo, třeba takový Terminátor nebo třeba takový Predátor dávali zapomenout, že se po ulicích potlouká a do oken kouká informátor.

A pak tma. Temnota a horor. Video bylo pánem večera. Rosemary měla děťátko, Halloween se pral s Pátkem třináctého, nebo všechno rozťal hlas z magnetofonu, který říkal: Kanda, Stratta montosa, Kanda – a diváci ani nedutali, když viděli, jak nebohá dívka podléhá znásilňujícím kořenům lesa.

(Znalci vědí, pro ostatní napíšu, že film Evil Dead nejspíš drží rekord v množství použitelných variant na svůj název – tudíž jste ho možná znali aka Zlý mrtvý, Zlí mrtví, Kořeny, Chata v lese, Lesní chata, Lesní duch, Smrtelné zlo, Smrtící les či Znásilněná kořeny.)

No a když noc se přehoupla přes půlnoc, ti největší odvážlivci, notně posíleni k odvaze alkoholem, si pustili německé porno, v němž nebyla nouze o přírodní klíny a přírodní podpaždí, to vše doprovázené slastným: jáááááá, gůůůůůt, jááááá, lííííbe…

A doprovázené ještě něčím navíc. Rychlodabingem jediného člověka.

Většině z Vás, kteří nyní slyší zmínku o rychlodabingu nebo si už připomněli svá prožitá videoléta, naskočí do hlavy scéna z Troškova Slunce, seno a pár facek a video sekvence filmů tématiky náboženské a porno a v obojím komentované dabérem slovy: „Óóóó, bóóóóže!“

Přiznám se, že scéna je vtipná, ale už nemám rád, že při zmínce o rychlodabérech se většině vybaví právě neumělé, óó, bóóóže, a zapomíná se na práci a jazykové znalosti lidí, kteří posloužili těm, kteří podobné vybavení, a to v té době byla většina, neměli.

Když tak vzpomínám na video léta před revolucí, uvědomuju si, že koukání na video byla vlastně svým způsobem odbojová činnost. Revolta, do níž se zapojil každý nehledě na politickou příslušnost. Straník nebo ne, kdo se díval, sledoval něco zakázaného, nepovoleného, a užíval si to, jako by právě boural celý socialismus.

Člověka až mrzí, že lidé, kteří se před revolucí (a později i po ní) o přínos západní kultury za hranice železné opory zasluhovali, nemají žádná uznání, natož vzpomínkový pomníček nebo čas od času medaili. Holt to bylo jen video, nic víc.

Kdo si se mnou právě teď zavzpomínal, uvědomí si, jak celá záležitost s videem a jeho dabingem je velké retrotéma. Téma, o něž se nikdo příliš nezajímá. Co si pamatuju, viděl jsem před více než dvaceti lety v televizi jediný pokus. Žel pouze na téma podobné. Šlo o rádoby vtipný pořad na téma, jak špatné kopie prodávají pouliční prodejci videokazet, a že je tedy lepší si koupit originální videokazetu.

Je trochu divné (jen trochu, jsme v Čechách), že v pořadu vystupovali herci, kteří tu a tam později přiznali, jak se před revolucí dívali na to a to na videu a díky němu mají základy pro svoji práci. Tenkrát jim bylo asi jedno, že se dívají na čtvrtou kopii filmu, kdy dostával zabrat nejen obraz, ale i zvuk, a ohlušující šumění nepatřilo mořskému vlnobití, nýbrž tichému plížení hrdiny rákosím.

Kdo vlastně byli ti rychlodabéři? O nějakých jménech se ví, a v mnohých případech překvapuje, co jsou vlastně zač a jaký mají na kulturu národa vliv i dnes. Ale jaké to bylo, když tenkrát, co bylo tenkrát, dostali do rukou film v anglické nebo v německé verzi a sedli si s mikrofonem k videu a namlouvali veškeré postavy v příběhu? Někdy i způsobem, že samotný film díky nim získával na jiné hodnotě. O tom se nemluví, na to se nevzpomíná.

Někdy si myslíte, že o některých věcech se už nikdy nic nedozvíte – a někdy jste naopak překvapeni, jak zase jiné věci začnou po letech zajímat. Jak umí vířit vzpomínky. Někdy i promlčené.

A tak se někdy vrací nejen ty vzpomínky, ale vrací se i příběhy, nebo jejich scénáře, z osmdesátek a devadesátek, kdy filmy vypadaly jinak než dnes, v něčem trochu jednodušeji, v jiných ohledech složitěji.

Objevili se tři muži. Na obzoru. Skoro jako v nějakém tom hororu. Přišli od Brna (ačkoli jeden je ve skutečnosti od Karviné) a rozhodli se, že z některých lidí dostanou jejich vzpomínky na „tenkrát“ a jako DeLoreanem z filmu Návrat do budoucnosti nás vezmou zpátky časem, abychom viděli toho našeho „tenkrát“ jinou část.

Ten nápad začal jako každé jiné nápady. Malou jiskřičkou. Někdy zůstane jenom u ní, někdy však zažehne plamínek nebo dokonce tvoří celý nový vesmír. Ti tři ještě tak daleko s tím vesmírem nejsou. Nicméně snaží se, a to o víc by jim mělo být v jejich snažení přáno, že celý projekt dělají z důvodu, který až tak v dnešní obvyklý není.

Prostě je to baví – a chtějí bavit i vás.

(Tohle mi jeden rychlodabér přeložil jako: „Pokračování bude následovat.“.)

A bude.