Opatrný blog
Tak jsem se tak koukal kolem a pozoroval, co se tak jako dneska nosí, ve psaní. Pravda už tak ani ne. To máte jako ten vtip z dřívějška, jak tramvaják na Pankráci říká kolegyni, že jí to sluší, a ona se uculuje, že ne, a on, že jo, že je to pravda – a kolemjdoucí starý výhybkář řekne: "Bacha, omladino, za pravdu se tady dává deset let!"
Hlavně si musíte uvědomit, že pravda má několik podob, jak jsem pochopil. A když jich nemá víc jak dvě, tak pořád zůstává verze, že pravda má rub a líc. Nic není bílé, nic není černé. Páni, to je jak na slogan nějaký strany do voleb.
Taky se tu psalo něco o tom, že tu jako mizej lidi – přímo jako na Sibiři. Nebo spíš jako ti, co nakonec na Sibiři skončili. Je zajímavé, kolik lidí mluví o nenávisti k východu, a přitom by si s tamějšími poradci možná rozuměli – ale psát o tom, to je přímo o tom, že máte pocit, jak vám hned do očí padne nějaká ta studená vločka.
Lidi se prostě ztrácejí – citát z nějakého hororu
V tomhle případě bych se asi postavil za blogery. No to víte, vy na druhý straně, že píšeme. Většina blogerů je líných využít svých schopností a pustit se do nějakého experimentu se slečnou Literou. Víte, ona karma pod článkem je svinstvo. Je to jako cukr. Chcete ji do sebe dostat, pořádně se namlsat, sjet se po ní ho jako hovado – a přec netušíte, jak moc vám škodí. Všeho moc je nakonec příliš. A to mnozí nevědí, a tak sáhnou po nějakém kontraverzním tématu, a už to jede.
Jak je to s karmou nad patnáct, už mlsáte a chcete víc a víc, a nakonec vám ani třicet dva nestačí.
A témat není dost. Jako těch karmových. Pořád je opakujeme dokola, a tak se nedivte, že po tom novém skočíme, že se ani nezastydíme.
I já si občas přisypu políčko hnojivem z karmy, a přestože se snažím hnojit i jinak, značkové hnojivo je značkové hnojivo.
To se pak, vy na druhé straně, nedivte, že někteří šťourají a koukají se, kde co lítá, aby to hned šoupli do svých článků jako polevu na dort. Já chápu, chcete, abychom všichni psali "nějak", ale taky to nemůže tady na blogu vypadat jako v manufaktuře.
Vidíte, jak jemně našlapuji? Kolikrát si něco po sobě teď přečtu a říkám si, jestli tohle a tohle nebylo už moc. Já vím a nijak si nedělám iluze, že vy na druhé straně máte všechny trumfy v ruce a my neodehrajeme ani štych, ale pořád se o to pokoušíme. Lusknutím prstů nás dostanete a ještě nás umažete, že nás nikam nepustí ani na záchod.
Zase se holt vrací doba, kdy se budeme vyjadřovat dvojsmyslem a nějakými jinotaji, abychom si chránili možnou budoucnost publikování. Skoro se zdá, že se vrací doba dávno minulá, kdy to bylo stejné – ale ono to stejné není, spíš jen podobné. Od té doby se to liší tím, že tehdy ten na druhé straně trochu přimhouřil oko a ledacos pustil do světa. Teď už se přimhuřovat nebude. Tahle doba o tom přimhuřování není. Z dřívější možné šance se stává vyhlídka na zázrak.
Já se tedy myslím, že ledacos není z hlav, na které se to hází, i když víme, že ruka ruku myje a krev je víc než voda. Jako by za to spíš mohla ta doba a nutnost potřeby mít se dobře za každou cenu – nebo mít pravdu za každou cenu. Pravdu, která ani nemá rub a líc a je pravdou, ačkoli jí ani není.
Ale to necháme času, aby rozhodnul
Původně jsem v jisté diskuzi sliboval, že můj další blog bude o vaření. O polívce. Vaří úplně všichni, tak proč by se do toho nemohl pustit i já. Vaření je bezpečné.
Byl by to dobrý vývar z příležitosti, jehož hlavními přísadami jsou trpělivost, správná chvíle, a trochu dezorientace nedalekých rýžových nudlí. Avšak pak pak jsem si řekl, že je to zbytečné, tohle se vaří pořád. Tak přejdu na pohádku, na bajku.
Já ji nenapsal, chraň ruka osudu, jen jsme ji zaslechl, že jo, že jo, paní, že se dají pohádky slyšet, ony se taky nepovalují, po silnici, že jo, ha ha, to je vtipné.
Takže u lesa stála stará továrna a ta měla velký komín, zachovalý. Jednou takhle z jara se na jeho vrcholku objevil čáp. Nikdo ho neznal, jen se o něm šuškalo, že je hodně přísný, i když nikdo to potvrdit nemohl. Postavil si hnízdo, na inzerát sbalil budoucí paní čápovou a hned jí udělal dvě děti.
Nikdo si z čapí rodinky nic nedělal. Prostě byla na komíně. Jenom datel se trochu hněval. Víte, ono se proslýchalo, že má na ten komín zálusk nebo že mu vadí čáp jako pták, že má tak dlouhý zobák – ale nikdo tomu nevěřil a považovali to jen za takovou směšnou myšlenku, která se zrodila v jeho hlavičce, věčně otlučené a namáhané, jak s ní hýbal sem a tam, jako by rapoval.
Na zimu odletěla rodinka do Afriky. Sojka říkala, že ukazují správný směr nějakým ptákům, co zase na oplátku přilítli z Afriky k nám a zapomněli se vrátit. Čáp sliboval, že se na jaře vrátí a nikomu to nevadilo.
A skutečně, Vrátil se, i spaní čápovou. Ale bez potomků, ti odlétli někam k Liberci. Ostatní ptáci je vítali, akorát datel se do nich pustil, že to není správný, že se na komín vrátili a teď tam jsou.
Vrabec se zeptal, proč to neřekl dřív, než se rodinka vrátila z Afriky, času na to měl dost, a proč vyšiluje až teď? Datel neodpověděl, za to jiným začal říkat, že vrabec už není jako dřív, a kdo ví, jestli nezobe někde z cizího. Malej je na to dost. A vůbec, čáp si dost často stojí na vysoký noze, a to by se i ostatním ptákům taky líbilo, aby taky stáli na vysokém pařátku. To by tak hrálo, to by byl ale pořádek.
V lese a okolí to ožilo, ale jinak než by se zdálo. Někdo souhlasil s čápem a vysokýma nohama, někdo zase s datlem. Jenomže datel byl autorita a jako doktor stromů ho kdekdo znal, tak lítal po lese a na potkání vykládal, jaká je to ten čáp chamraď, stejná jako jako vrabec, a že už jsou i jiní ptáci, co se chovají jako nějací blbí ptáci, jen jim peří za to vyškubat.
Jelikož měl datel konexe se stromy, které opatroval, a ptáci stromy potřebovali, aby měli kde bydlet – ono to není jen tak mít pěkné místo na hnízdo nebo dutinku na bydlení. A stromy se přiklonily větvemi na stranu datla a začaly říkat, že Datel má pravdu, a komu se to nelíbí, klidně může z lesa vystřelit a zkusit štěstí jinde. Inu, stromy jsou přece všude.
Někdo z lesa odletěl, někdo zůstal. Ptáčkové ale měli pocit, že to není správné a nevěděli si, co si počít.
A tak čekali, co jim přinese příští rok, jestli náhodou čáp nezůstane někde v Africe nebo si nenajde jiný komín, aby byl zase klid, a datel byl datlem a stromy zase stromy.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Pavel Hewlit
Ten náš frajer Rakušan
Nejspíše jste zaslechli zprávu, že pan ministr vnitra nechal na budově tohoto ministerstva ku příležitosti státního svátku vyvěsit tři vlajky – Naši, tu druhou a mezi nimi vlajku s Putinem v pytli.
Pavel Hewlit
Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě
Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.
Pavel Hewlit
Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané
Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.
Pavel Hewlit
Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru
Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.
Pavel Hewlit
Pan ministr se pouze ve svém prohlášení spletl (nebo to nevydržel)
A taky že jo – a ruku na srdce, komu se to někdy nestalo, že řekl, co říct vlastně nechtěl, a nechtěl to říct, až když mu někdo jiný řekl, že to vlastně říct nechtěl. Nebo ještě neměl.
Pavel Hewlit
Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce
A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.
Pavel Hewlit
Nebezpečí požáru koloběžek aneb Půlnoční sexy (skoro) hasič
Nemám některé lidi na koloběžkách rád. Nejen kvůli onomu pocitu moci, který ucítí, když pod sebou zavrní elektromotorem, a pomyslí si, že chodci jsou póvl vhodný k likvidaci.
Pavel Hewlit
Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu
Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.
Pavel Hewlit
Jelikož nevíte, co Vás čeká, tak jste ještě „stateční“
Blíží se zima, a co se mě týče, já si myslím, že celá situace ohledně plynu dobře dopadne. Ne že by se vyřešila situace s válkou, ta se ještě tak dva roky nevyřeší, ale Vláda nesmí selhat.
Pavel Hewlit
Na základce bude nový předmět – „wellbeing“, a jedničku nikdo nedostane.
Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Pavel Hewlit
Jezte zdravě, ale přijdete o kouzlo našeho zdravotnictví, ale zase nezahájíte revoluci
Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Pavel Hewlit
Velitelka celosvětové aliance demokratických sil paní Pekarová-Adamová
Já Vás včera varoval. Já říkal, že jestli nebudete mít pana premiéra rádi a on nebude mít z Nás radost, paní Pekarová-Adamová něco řekne. A už je to tady.
Pavel Hewlit
Jak bezpečně poznat Rusa, který volí Babiše
Včerejšek a v něm pan premiér Fiala ukázal našemu národu, jak je jednoduché v naší krásné a spokojené zemi rozeznat proruské živly, na něž je dobré ukázat si prstem.
Pavel Hewlit
Paní Pekarová Adamová si přeje svetrový mír a kdy točit pokračování hitu
Svetr paní Pekarové Adamová (dále jen P.A.) se stal již legendární záležitost a politička svým svetrem ukázala cestu, jak se vypořádat s nadcházející energetickou krizí.
Pavel Hewlit
Mi Němec sakásáme tocho Rassist Vinetů
Vy na sačátek musela nejdřív vědět, že mi Němec fždycky ferová osobnost. My dobže fždycky věděla, co je tobfré a co nicht tobfré a mi uměla ze fždycky poučit z der Lapsus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz