Tenhle vtip asi znáte – pokud ne, přečtěte si nadpis dnešního blogu odzadu, já vám pak přitakám, že mám, a půjdeme na to.
Mívám to v tomhle období jednou dvakrát do Vánoc. Někdy se ty dvě rýmy spojí a vytvoří jednu superrýmu, která se rozvine do zánětu průdušek nebo do něčeho dalšího. Většinou taková bouře vyvrcholí někdy okolo Štědrého dne, plus mínus.
Předesílám, že nejsem mužský rýmičkový typ. Ne že bych nechtěl, ale něco podobného je u mě zbytečné. Nemám před kým umírat. Takže je to fuk. A i kdybych chtěl a hrál si na to před imaginárními přítelkyněmi či "prasklinami" v bytě, stejně je moje umírání ohraničeno příchodem a odchodem do zaměstnání. Marodit můžu pouze ve vzniklém volnu. Víc ani minutu.
Trocha romantiky a vzpomínání: Nebyl jsem rýmičkový typ ani v časech, když jsem žil se svojí budoucí exkou. Tedy ne tak docela. V tomhle směru mezi námi fungoval zvláštní vztah, že jakmile někomu z nás něco bylo, druhého to postihlo taky, a většinou o stupeň hůř. Takže zatímco jinde se v rozpuku vztahu pojídají jahůdky se šlehačkou z bříška a mazlíte se čokoládou, mi sebe udivovali kašlem a rýmami a ukazovali, kdo je na tom hůř. Řeknu vám, není sranda chodit na šichtu se záněty vaječníků.
Ale zase podotýkám, že jsme na neschopence ani jeden moc často neleželi (v té době rozpuku). Vzpomínám, jak před deseti lety jsem vstával na ranní, venku tma, tři hodiny ráno, já si párkrát v posteli v sedě zakašlu, žena automaticky ze spánku taky, a já pak vstanu, políbím ji do vlasů a říkám jí:
"Spi a maroď za nás za oba!"
Avšak dost sentimentu.
Ne že bych nemarodil na tramvaji. To ano, To já si zakašlu a pěkně se zapotím a promočím balík kapesníků. V zaměstnání se s chorobami neupejpám. Akorát jsem to ještě nedotáhnul do té fáze, že bych vypadnul z kabiny, začal se jako sud na palubě korábu koulet tam a zpátky a předváděl bych záchvaty na základě oteklé nosní sliznice, tudíž s jistotou přicházející smrti.
Nevím, jak u vás, ale u mě má choroba vždy stejnou posloupnost:
Den nula: Pocit plnosti v krku, pálení na hrtanu, rýma, možný pocit nevolnosti.
Den první: Kašel, velmi vydatný, teplota okolo 37 stupňů. Rýma. Bolesti v krku.
Den druhý: Kašel zvolnil, velká bolest hrudníku a krku od namožení z předešlého dne, teplota, případně horečka. Rýma. Hlavě je už jedno, co jí je a není.
Den třetí až pátý: Pozvolné zlepšování, ale ještě ne tolik, abych si ráno zapískal. Občas zakašlu, potím se jako zvíře, proklínám se, i když nevím za co.
Den šestý až sedmý: Symptomy nemoci mizí, vracím se k normálu.
Asi nemá význam vysvětlovat, proč nemarodím. Pokud hledáte odpovědi, hledejte v předchozích blozích, jež mají depresivní nebo divné názvy koketující se společenskými vztahy. A třebaže nám DP daruje luxus v podobě proplacených prvních tří dnů za marodění (při prvním marodění v roce, opakuji, pouze při prvním), najdou se i tací, kteří ho nemohou z osobních důvodů využít. Někdy se mi povede urvat den dva dovolené, ale není to pravidlem. Lidí není nikdy dost. Zvláště na podzim. Nevím, čím to je, ale je to tak.
Možná si říkáte, že není zrovna bezpečné, někoho s "rýmičkou" do provozu MHD pouštět – odpověď je: že jak kdy a jak koho. Jsou lidé, co mají třicet sedm jedna a omdlévají. Já na hubu padal (a škemral o dovolenou) při čtyřiceti, avšak to byla výjimečná situace zaviněná skutečnou chorobou hnisavého rázu, a dožadoval jsem se volna proto, že se mi horečkou v kabině zamlžovala skla a já neviděl na cestu.
Pokud přeci jenom se chcete pohoršovat nad tím, že vás veze někdo nemocný, můžeme hned rozvinout diskuzi na téma, proč mi tedy do tramvaje už nemocní lidé nastupují, a zvyšují mi tak riziko vlastní nákazy.
Ano, vážení, musím konstatovat – není lepších míst na rande s chorobami než místa s kumulací lidí měnících se v rychlých intervalech. Věřím, že v čekárně u lékaře tak vysokou šanci nemáte. Když na konečné procházím vůz, můžu si vybrat. Někdy se za sedačkou skrývá chřipka, na schodech se povaluje angína, zezadu ji postrkuje bronchitida, na mastné tyči skuhrá virová laryngitida, kterou ovšem omlouvá, že se snažila vystoupit, ale upatlaná tyč to nedovolila.
Vypuknout tady zombie apokalypsa šířená virem, tramvajáci jdou jako první, takže až budete utíkat před plouživými stvořeními žvatlajícími dokola jediné slovo: Mozky! – rozhodně k útěku nepoužívejte MHD, nebude to tam o nic lepší než na ulici.
K tomu ještě detail: pokud byste se dneska ptali na něco tramvajáka na lince 8 (atraktivní linka 8) a on na vás koukal vodnatým pohledem a chrčel, do hlavy kulku ne, prosím, do hlavy ne. Zombie apokalypsa ještě nezačala, to jen řidič má napadené hlasivky.
Včera jsem na Výstavišti vysvětloval turistu z USA, že na Hercovku se dostane další sedmnáctkou. Celou dobu se zájmem poslouchal moji anglickou vysočanštinu a poté se dotázal, zdali není mým příbuzným Barry White? Už na pohled bylo zřejmé, že asi ne.
Dneska se mi dělí první a druhý den. Ještě musím vydržet tři šichty a mám volný víkend. Asi se ho dožiju. Padnu do postele a slibuju, že se z ní nezvednu. Jen v nejnutnějších případech, a to na záchod a na výpravy do lednice. Budu se válet, skoro se s tou matrací pomiluju, a udělám to, jako když jsem marodil jako dítě, kdy jsem se obklopil věcmi, které jsem na marodění potřeboval. Sice to už nebudou plyšáci a pastelky jako dřív, ale i tak se na to strašlivě těším a slibuju, že si to pořádně užiju.
Pokud se toho doopravdy dožiju. U tý rýmy chlap nikdy neví.
