Ani nevím, čím to je, ale dneska jsem si při čtení zpráv vzpomněl na svoji vojenskou službu. A že já měl nějakou vojenskou službu. Byl jsem na vojně dvakrát, a pak mě ještě dvakrát přemlouvali, a pak mi dali modrou.
Poprvé jsem rukoval ve dvaceti. Do Karlína, Čestná stráž 1411. Říká se, že ty špatné zážitky časem překryjí ty hezké a z celé vojny zbydou pouze veselé historky. Nějaké bych z paměti vytáhnul, ale určitě nepřekryjí zážitek, jak mi na záchodě mazáci přelomili nos, protože jsem nechtěl pít vodu z mísy. Říkalo se tomu "kobylí žízeň". Když jsem si posléze nos viděl, a rozhodně ne z úhlu, jaký by se mi líbil, voda mi zachutnala a jak to jelo. Mazáci se smáli a já byl rád, že mě velitel po příchodu na školení ujistil, jak šikaně na vojně odzvonilo.
Za půl roku zjistili, že jsem kripl. Bolelo mě koleno – a mělo na to právo. Jako mladý jsem lezl po skalách, bez lana, měl jsem nízkou váhu, že jsem šplhal jako Spider-man, ale jednou jsem dolezl a spíš letěl jako Superman a od té doby koleno nestálo za nic.
Doktor kouknul na rentgen, řekl cosi o gonartróze a já se začal chystat na návrat do civilu. Doktor mi popřál hodně štěstí a sbohem, protože se už neuvidíme.
Mýlil se.
Vojenští lékaři měli jinou vizi. Koukli do zprávy a oznámili mi s jistotou, že přesně za dva roky budu v cajku.
Nemýlili se. Kdo má moc a rozhoduje, tak se nemýlí.
Za dva roky mě povolala armáda zas. Nejprve na Vojenskou správu, kde mě řádně po vojensku zjebal otylý voják za stolem, protože jsem nedal tenisky do rohu, ale nechal jsem je vedle sebe. Zatímco si všichni prohlíželi moje koule, oznámil mi, že jsem zdravý a půjdu na vojnu.
Nemýlil se.
Tentokrát však pro mě v Praze nebylo místo. Jednoho červnového dne jsem došel na nádraží Praha-Libeň, zakoupil si vojenský lístek a přeplněným rychlíkem vyrazil do Olomouce. Tam mi nejprve zase okoukli koule a pak mi dali kanady a uniformu, přičemž jsem zjistil, že některé věci se již jako před dvěma roky nenosí. Ale nevadí. Dali mi buřta a ptali se, kde mám svoje modré tepláky:
"Jako jak tepláky?" ptal jsem se.
"No, ty co jste dostal!"
"Před dvěma rokama?"
"No ty, a tenisky k nim!"
Já myslel, že si dělají srandu, avšak armáda na tom musela být bídně, poněvadž doopravdy čekala, že si některé věci uschovám a použiji znova.
Mýlili se.
Tepláky mi prostě nedali. Ani tenisky. Za to mi hned oznámili, že druhý den změním posádku a pojedu do Prahy, do Kbel, asi dvacet minut autobusem od mého bydliště. Oznámil jsem jim, že jsem netušil, že se do Olomouce jezdí vystrojovat celá armáda jako ti někdo za republiky v Praze do salonu u Adama, a oni řekli, že to tak mám v papírech.
Když zjistili, jak jsem to myslel, dostal jsem rozkaz, abych držel hubu.
Takže jsem se vyspal, novým spolubojovníkům jako válkou otřelý voják vysvětlil, co je čeká a jak probíhá operace nosní přepážky po narovnání nosu, vzal si batoh a jel na nádraží, abych zase vystoupil na nádraží Praha-Libeň a šel na autobus.
No, pokud si myslíte, že by mě mělo začít bolet koleno, nemýlíte se.
Takže jsem jel zase do nemocnice do Střešovic a pozdravil se s tím samým doktorem, který mě před dvěma lety ošetřoval, a když se podíval na rentgenový snímek kolene a dostal čuchnout k amoniaku, oznámil mi, že pro války skončily, definitivně.
Mýlil se.
Takže jsem byl zase kripl a čekal na "Modrou knížku" (to velké M si zaslouží. Čekal jsem skoro dva měsíce, zavřený na marodce jako zloděj, a pak, a pak, a pak – pak mi vojenský lékař oznámil, že za dva roky budu v cajku.
Mýlil se.
Za dva roky jsem na jejich písemné volání už neodpověděl. Nějak byly povodně a já měl jiné starosti než si nechávat prohlížet varlata a být zjebán týpkem v uniformě. Nakonec jsem na Vojenskou správu dorazil o půl roku později. A co myslíte? Ano. Zjebali mě.
Dokonce na mě křičeli. Voják, už ne tak otylý. Já se na něj koukal a řekl mu, že se prostě nesvlíknu. Prostě ne. Že blbce jsem jim dělal dost dlouho a že pořád čekám na zázrak uzdravení mého kolene, který mi slibovali dokonce dvakrát. Jak se říká, udělej ze mě pitomce jednou, zastyď se, udělej ho podruhé, styďme se oba.
Voják se nestyděl. Řval na mě, že pudu sedět. A já mu odvětil, že určitě, ale až za hodinu do linky jedna, a ať to zkrátí, páč já už sloužím jiné armádě a uniformě. Nakonec mě vyhodil a řekl, že se mám těšit, že mi to osladí, že s takovými si umí poradit.
Mýlil se.
Za dva roky mě pozvali zas. Tentokrát někam do centra Prahy, a to nebylo jako na správě na Černém Mostě. V centru je jiná vojna. Tam mě zjebal hned vrátněj na vrátnici. Že prej jdu o dvacet minut dřív a že na vojně mě naučí přesnosti (to se nějak brala poslední vlna vojáků).
Mýlil se.
Usmál jsem se hezky na pana vrátného a začal před ním odpočítávat v pozoru ubíhající vteřiny. Chtěl mě vyhodit, ale já mu oznámil, že jestli to udělá, tak to beru, že mě nechce pustit dál a odejdu do práce, a jestli si jako všimnul, už mi už jaksi není sedmnáct, aby dělal na mě bu bu bu. Něco brumlal a trval na dodržení času. Tak jsem se dole na vrátnici zabavil.
Na nástěnce měli papír, že se jako bude pořádat přednáška o teroristech a zájemci měli svá jména napsat hned vedle do čistých kolonek. Bylo mi líto, že se nikomu téma přednášky nezamlouvá, a tak jsem jako prvního napsal sebe pod pseudonymem Usáma bin Ládin.
Vojáci za stolem na mě nekřičeli. Ani nechtěli striptýz. Dokonce jsem ani nenačural do předané skleničky. Jeden mladík si z toho dělal legraci, že to budu mít špatný, když nedokážu zatlačit. Když pak viděl, a to se už svlékal, že se mnou jednají u stolu nějak jinak, dokonce se na sebe usmíváme a vojandy a doktorky se dobře baví, svůj humor trochu ztratil.
Poslední zbytky se vytratily definitivně, když jsem kolem něj při odchodu procházel, poplácal ho po rameni a říkal – "Na tebe jsem upozornil, ty se mi líbíš. Možná že se mnou pojedeš hned za moře. Viděl si film Četa?"
Někdo v davu, kdo poslouchal, hlesl: A kurva!
A já byl svobodný. Dole u vrátnice jsem se ještě zastavil, zasalutoval jako Švejk a řekl: "Poslušně hlásím, že jsem opět kripl! A dávám si odchod, dědku!"
Nemýlil jsem se.
Byl jsem svobodný. A tentokrát definitivně. To by bylo, aby nakonec nějak nebylo. Kolikrát vás někam zavřou, a pak si to ani neodkroutíte celé, a pustí vás, a už se ani nevrátíte. Jo, svoboda.
