Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lze na kriminál získat "Modrou knížku"

21. 11. 2016 14:17:21
Ani nevím, čím to je, ale dneska jsem si při čtení zpráv vzpomněl na svoji vojenskou službu. A že já měl nějakou vojenskou službu. Byl jsem na vojně dvakrát, a pak mě ještě dvakrát přemlouvali, a pak mi dali modrou.

Poprvé jsem rukoval ve dvaceti. Do Karlína, Čestná stráž 1411. Říká se, že ty špatné zážitky časem překryjí ty hezké a z celé vojny zbydou pouze veselé historky. Nějaké bych z paměti vytáhnul, ale určitě nepřekryjí zážitek, jak mi na záchodě mazáci přelomili nos, protože jsem nechtěl pít vodu z mísy. Říkalo se tomu "kobylí žízeň". Když jsem si posléze nos viděl, a rozhodně ne z úhlu, jaký by se mi líbil, voda mi zachutnala a jak to jelo. Mazáci se smáli a já byl rád, že mě velitel po příchodu na školení ujistil, jak šikaně na vojně odzvonilo.

Za půl roku zjistili, že jsem kripl. Bolelo mě koleno – a mělo na to právo. Jako mladý jsem lezl po skalách, bez lana, měl jsem nízkou váhu, že jsem šplhal jako Spider-man, ale jednou jsem dolezl a spíš letěl jako Superman a od té doby koleno nestálo za nic.

Doktor kouknul na rentgen, řekl cosi o gonartróze a já se začal chystat na návrat do civilu. Doktor mi popřál hodně štěstí a sbohem, protože se už neuvidíme.

Mýlil se.

Vojenští lékaři měli jinou vizi. Koukli do zprávy a oznámili mi s jistotou, že přesně za dva roky budu v cajku.

Nemýlili se. Kdo má moc a rozhoduje, tak se nemýlí.

Za dva roky mě povolala armáda zas. Nejprve na Vojenskou správu, kde mě řádně po vojensku zjebal otylý voják za stolem, protože jsem nedal tenisky do rohu, ale nechal jsem je vedle sebe. Zatímco si všichni prohlíželi moje koule, oznámil mi, že jsem zdravý a půjdu na vojnu.

Nemýlil se.

Tentokrát však pro mě v Praze nebylo místo. Jednoho červnového dne jsem došel na nádraží Praha-Libeň, zakoupil si vojenský lístek a přeplněným rychlíkem vyrazil do Olomouce. Tam mi nejprve zase okoukli koule a pak mi dali kanady a uniformu, přičemž jsem zjistil, že některé věci se již jako před dvěma roky nenosí. Ale nevadí. Dali mi buřta a ptali se, kde mám svoje modré tepláky:

"Jako jak tepláky?" ptal jsem se.

"No, ty co jste dostal!"

"Před dvěma rokama?"

"No ty, a tenisky k nim!"

Já myslel, že si dělají srandu, avšak armáda na tom musela být bídně, poněvadž doopravdy čekala, že si některé věci uschovám a použiji znova.

Mýlili se.

Tepláky mi prostě nedali. Ani tenisky. Za to mi hned oznámili, že druhý den změním posádku a pojedu do Prahy, do Kbel, asi dvacet minut autobusem od mého bydliště. Oznámil jsem jim, že jsem netušil, že se do Olomouce jezdí vystrojovat celá armáda jako ti někdo za republiky v Praze do salonu u Adama, a oni řekli, že to tak mám v papírech.

Když zjistili, jak jsem to myslel, dostal jsem rozkaz, abych držel hubu.

Takže jsem se vyspal, novým spolubojovníkům jako válkou otřelý voják vysvětlil, co je čeká a jak probíhá operace nosní přepážky po narovnání nosu, vzal si batoh a jel na nádraží, abych zase vystoupil na nádraží Praha-Libeň a šel na autobus.

No, pokud si myslíte, že by mě mělo začít bolet koleno, nemýlíte se.

Takže jsem jel zase do nemocnice do Střešovic a pozdravil se s tím samým doktorem, který mě před dvěma lety ošetřoval, a když se podíval na rentgenový snímek kolene a dostal čuchnout k amoniaku, oznámil mi, že pro války skončily, definitivně.

Mýlil se.

Takže jsem byl zase kripl a čekal na "Modrou knížku" (to velké M si zaslouží. Čekal jsem skoro dva měsíce, zavřený na marodce jako zloděj, a pak, a pak, a pak – pak mi vojenský lékař oznámil, že za dva roky budu v cajku.

Mýlil se.

Za dva roky jsem na jejich písemné volání už neodpověděl. Nějak byly povodně a já měl jiné starosti než si nechávat prohlížet varlata a být zjebán týpkem v uniformě. Nakonec jsem na Vojenskou správu dorazil o půl roku později. A co myslíte? Ano. Zjebali mě.

Dokonce na mě křičeli. Voják, už ne tak otylý. Já se na něj koukal a řekl mu, že se prostě nesvlíknu. Prostě ne. Že blbce jsem jim dělal dost dlouho a že pořád čekám na zázrak uzdravení mého kolene, který mi slibovali dokonce dvakrát. Jak se říká, udělej ze mě pitomce jednou, zastyď se, udělej ho podruhé, styďme se oba.

Voják se nestyděl. Řval na mě, že pudu sedět. A já mu odvětil, že určitě, ale až za hodinu do linky jedna, a ať to zkrátí, páč já už sloužím jiné armádě a uniformě. Nakonec mě vyhodil a řekl, že se mám těšit, že mi to osladí, že s takovými si umí poradit.

Mýlil se.

Za dva roky mě pozvali zas. Tentokrát někam do centra Prahy, a to nebylo jako na správě na Černém Mostě. V centru je jiná vojna. Tam mě zjebal hned vrátněj na vrátnici. Že prej jdu o dvacet minut dřív a že na vojně mě naučí přesnosti (to se nějak brala poslední vlna vojáků).

Mýlil se.

Usmál jsem se hezky na pana vrátného a začal před ním odpočítávat v pozoru ubíhající vteřiny. Chtěl mě vyhodit, ale já mu oznámil, že jestli to udělá, tak to beru, že mě nechce pustit dál a odejdu do práce, a jestli si jako všimnul, už mi už jaksi není sedmnáct, aby dělal na mě bu bu bu. Něco brumlal a trval na dodržení času. Tak jsem se dole na vrátnici zabavil.

Na nástěnce měli papír, že se jako bude pořádat přednáška o teroristech a zájemci měli svá jména napsat hned vedle do čistých kolonek. Bylo mi líto, že se nikomu téma přednášky nezamlouvá, a tak jsem jako prvního napsal sebe pod pseudonymem Usáma bin Ládin.

Vojáci za stolem na mě nekřičeli. Ani nechtěli striptýz. Dokonce jsem ani nenačural do předané skleničky. Jeden mladík si z toho dělal legraci, že to budu mít špatný, když nedokážu zatlačit. Když pak viděl, a to se už svlékal, že se mnou jednají u stolu nějak jinak, dokonce se na sebe usmíváme a vojandy a doktorky se dobře baví, svůj humor trochu ztratil.

Poslední zbytky se vytratily definitivně, když jsem kolem něj při odchodu procházel, poplácal ho po rameni a říkal – "Na tebe jsem upozornil, ty se mi líbíš. Možná že se mnou pojedeš hned za moře. Viděl si film Četa?"

Někdo v davu, kdo poslouchal, hlesl: A kurva!

A já byl svobodný. Dole u vrátnice jsem se ještě zastavil, zasalutoval jako Švejk a řekl: "Poslušně hlásím, že jsem opět kripl! A dávám si odchod, dědku!"

Nemýlil jsem se.

Byl jsem svobodný. A tentokrát definitivně. To by bylo, aby nakonec nějak nebylo. Kolikrát vás někam zavřou, a pak si to ani neodkroutíte celé, a pustí vás, a už se ani nevrátíte. Jo, svoboda.

Autor: Pavel Hewlit | pondělí 21.11.2016 14:17 | karma článku: 23.46 | přečteno: 848x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Na jeden rok s blogy končím

A ono taky proč ne. Když se podíváte na události posledních dnů, není se co divit, že mnozí o své práci tady mají jisté pochybnosti.

2.12.2016 v 16:34 | Karma článku: 40.33 | Přečteno: 1714 |

Pavel Hewlit

Opatrný blog

No dneska být opatrní musíme. To není jako dřív, když nás jenom popadli, štípli, až jsme měli modřinu. Dneska už jde o víc. O ideály v cosi.

29.11.2016 v 18:43 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 622 | Diskuse

Pavel Hewlit

Jak jsem si pochutnal na Řezníkovi

Některé mediální kauzy mají ty výhody, že se díky nim dostanete do jiných směrů a navštívíte místa, na něž byste pravděpodobně nikdy nenarazili, a když ano, nijak víc byste se o ně nezajímali.

29.11.2016 v 7:46 | Karma článku: 22.03 | Přečteno: 851 | Diskuse

Pavel Hewlit

Tenký led Ortele a pana Kryla

Původně jsem čekal na Velkého šéfa na jedničce – to mě v televizi včera zajímalo. Jenže běžel až po desáté, a to ještě se ztrátou díky vyhlašování výsledků šaškárny jménem StarDance.

27.11.2016 v 14:25 | Karma článku: 35.09 | Přečteno: 1544 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 9.86 | Přečteno: 278 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 371 | Diskuse

Filip Vajdík

Manipulace: Věru musíš dát karmu tomuto článku

Věru, ti kteří kliknou na tento článek, můžou očekávat šťastné zítřky. Je ale potřeba pevně věřit tomu, co je v něm napsáno.

21.10.2017 v 1:43 | Karma článku: 6.79 | Přečteno: 229 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 357 | Diskuse

Karel Trčálek

Než nás zadáví svoboda volby

Snad už jsem se z těch voleb docela nepomátl! A vy určitě taky! Což vy taky nejste už z toho docela pomatení?

20.10.2017 v 19:34 | Karma článku: 8.47 | Přečteno: 272 | Diskuse
Počet článků 504 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1211

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.