Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Noční vice-boj (dneska jsem Batman)

13. 11. 2016 2:30:49
Mám noční. Pořád ji mám. Sedím v tramvaji ve smyčce Barrandov, kolem je tma a mám pocit, že občas slyším vlčí vytí – a to se přibližuje.

Noční je pro mě pracovní noční můra. Zatímco kolegové trpí představami o náhle rozjetých tramvají, když oni přestavují výhybku, či jízdou mimo koleje do jiného směru a následně parkující v průjezdu domu, já trpím na noční.

Říkáte si, co je na ní tak strašnýho? Je to jen noční. Je to vlastně denní nebo odpolední, která je ve tmě, nic víc. Ale není. Opravdu není. Někdy mám pocit, že pro noční provoz se rodí zvláštní cestující. Nebo je někde vyrábějí a pak oživují blesky. Noční je jako z jiného světa.

Na noční směny má každá vozovna své koně. Své černé jezdce. Jak jsem někdy napsal, svůj k svému, a i tak jsou tihle vyvolení pro práci v noci jaksi duševně přizpůsobeni a já si je neumím představit v denním provozu. Tedy umím, avšak působí divně.

Původně jsem měl nápad, že bych i sem přilípnul kousek z knihy Výlukové trasy štěstí, v níž se o nočních jezdcích mluví (a co dělají), ale asi by to byla silná káva na neděli, takže jen vzpomenu na slova mého otce, který se před lety vracel z dovolené a jel nočním spojem ze Šárky. Od jeho dob za panelem se dost změnilo, avšak zcela si to uvědomil až tu noc. Povídal:

"Bál jsem se těch lidí kolem. A bál jsem se i toho řidiče!"

Máme na noc své vyvolené, ale i ti někdy onemocní, a tak je musí zastoupit někdo jiný. Je to šílenství. Představte si, že by Batman na svoji šichtu hodil bobek a ukázal na nějakého chudáka, co o to ani nestojí, aby na něj někdo ukazoval, a řekl: "Dneska je to na tobě!"

Pak toho chudáka přes protesty navlíkli do latexu, dali kuklu a poslali vykonávat spravedlnost. Jak to asi může dopadnout. Blbě. Ten chudák bude mít trauma.

Je pravda, že při nočních šichtách se setkáte se zajímavými postavami tohoto světa, kterých by se neměl bát ve svých fantaziích ani DC Comics. Jednou jsem se s noční tramvají blížil k zastávce Ocelářská a tam stála jediná, malá postava. Měla na sobě deku a připomínala E.T. mimozemšťana, co se maskuje. Věřil jsem, že jakmile otevřu dveře, udělá na mě velkýma očima blik blik, posvítí si prstem a řekne au. A já taky řeknu au. Nakonec se z té postavy vyklubal malý opilý bezdomovec, pravděpodobně stvořený pro armádu jako specialista pro boj ve vysoké trávě.

Těch divných lidí je víc. Jako třeba včera před půlnocí na Bílé Hoře. Je to jedna z mála konečných v Praze, která je děsná na odjezd. Máme jízdní řád a musíme ho při odjezdu dodržovat. Na všech konečných jsou čidla, takže se ví, v kolik jedeme. A z konečné máte šedesát vteřin od stanoveného odjezdu. Při jedna a šedesáté vteřině se už dispečink může zajímat, a taky zajímá, proč jste neodjeli včas a jaký je přesný důvod, který se pak eviduje.

Na Bílé Hoře jsou světla, která vás pouští – a ty nepadají jen tak. Při příjezdu se navolí, a čekáte dvacet něco vteřin, než se zastaví rušná silnice směrem na Ruzyň, a pak jedete. Máte startovací okno deset vteřin, sotva. Pak šlus. Pak zase čekáte.

Vtip odjezdu je ještě jeden. Nesmíte odjet dřív než ve stanovený čas. O to se taky dispečink zajímá proč. Takže se musíte trefit. Není to zase nic tak složitého, stačí počítat – avšak, jak asi tušíte, nikdy nespočítáte chování cestujících. Jako já včera.

Už to vypadalo na krásný start. Pěkný, povedl se mi, skoro mám zavřené dveře, a že je už zavřu a pojedu, vyjde to akorát na pět vteřin, když tu náhle chlap, dědek, a už je ve dveřích a drží, a nepovídá:

"Dobrý večer, pane řidiči, mohl byste, prosím, trochu posečkat, moje starší přítelkyně běží, byl byste tak laskav, děkuji," ne tohle neřekl, místo toho pronesl:

"Počkej, ještě běží!"

A měl jasno. A to byl senior. A tomu mohla slušnost ještě něco říkat – ale neřekla.

Měl jsem je jednu možnost. Vyjít ven, a volit znova, co nejdřív, pak je ještě šance opustit smyčku v limitu a neburcovat dispečink.

Vyjdu ven a skutečně se ke mně někdo blíží. Byla v bílém, jako péřová nevěsta, a utíkala stylem, který připomínal špatně střelenou laň v důchodu. Běžela, jako by se rozhodovala, jestli soutěží v trojskoku, nebo bude vrhat oštěp. Běží a volá:

"Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!"

A já, jak tak stojím vedle tramvaje, navolený nový cyklus, roztáhnu ruce a chrčivým hlasem řeknu:

"Ne, jenom já!"

Paní se divila. Asi opravdu čekala někoho jiného.

(To mě naučil v jedné scéně Freddy Krueger, opálený chlapík, který byl zajímavý nejenom tím, že každé dívce, již ve snu potkal, říkal láskyplně, ty malá děvko.)

Nakonec jsem to stihnul na zpoždění 59 vteřin.

Ještě k tomu držení dveří. Věřte nebo ne, je jiné než za denního provozu. V nočním čase má jakousi symbolickou funkci dokazování moci. Zatímco přes den jen tím serete řidiče, v noci tím navíc můžete zabodovat u dívek a žen.

Je málo příležitostí, jak dívce či ženě dokázat, že jste skutečný chlap, pravé testosteronem nabité hovado. Války poblíž nejsou. Když zapálíte dům, nějakou dobu trvá, než se rozhoří, abyste zachraňovali, a historka, že jste v knihovně vycházeli dveřmi určenými výhradně pro vstup, už taky není in.

Ale dveře tramvaje, to je ono. Dneska, Masaryčka. Sice se tramvaj nikam nechystá, ani bzučák nezvoní, ale týpek v brýlích, drží, drŽÍ, DRŽÍ, BOŽE, DRŽÍÍÍ – a slečna může nastoupit. A on je jako v ráji. Dokázal to, je chlap, a ona mu za to dá. Slast, lásku, a kdo ví co ještě. Úplně je vidím v posteli, jak jsou v nejlepším a ona sténá, svíjí se, a opakuje:

"Ach, ty jsi je tak, držel! Držel! Ty si bejk! Řekni to!"

"Držel!"

"Ještě jednou!"

"Držel!"

"Víc!"

"Držel!"

"Jo!"

"Držel jsem ty zkurvený dveře!"

"...ááááááááááách..."

Opilci. První zombie jsem měl v jednu ráno. Mladá, ale pěkná. Celou dobu jsem si myslel, že vrhne. Já bych to pak posypal pískem, a jí taky. Ale přifouknul jsem si sedačku, abych seděl výš, a byl tak nad věcí. Nakonec vystoupila u nádraží v Holešovicích. A nevrhla.

Vítězem noci se stala ta, co nastupovala na Moráni. Byla starší, avšak o to zkušenější. Hned jak nastoupila, začala se bavit s tlačítkem pro otevření dveří. O čem, to nevím, já ji nerozuměl. Tlačítko pravděpodobně ano, protože se rozsvítilo. Zombie se s tlačítkem rozloučila a vystoupila na Zborovské.

Tlačítko dveří. Věděli jste, že na dveřích je nápis POZOR TLAČÍTKO DVEŘÍ – ano je tam, s vykřičníkem. Málokdo o tom ví. Zavřené dveře někdy dokáží divy. Dokáží i měnit lidi. Lidé mnohdy začnou zaříkávat, nadávat, bouchat, kopat, plivat, v jednom případě i čurat.

To bylo na Letné, kdy tramvaják stál na světlech u Letenského náměstí (ne v zastávce) a kolemjdoucímu se zdálo, že je na něj tramvaják ošklivý, že ho nechce pustit, tak mu dveře pochcal.

Když se dveře otevřou, nemáme jako řidiči vyhráno. K tomu, abyste nastoupili je potřeba hodně úkonů. Třeba vyjít schody. Zjistil jsem, že tahle věc je problémem, jakmile držíte mobil, hlavu máte sklopenou k displeji a ťukáte. To se zastavíte a ten pohyb nástupu prostě nedokončíte. Synapse v mozku zamrznou a je konec.

Problematika zamrzlých individualit není jen tématem na blog, to je přímo na román. Jednou ho napíšu. Bude o člověku, jemuž takhle mobil změnil život natolik, že potom třeba rozřezal ženskou, nebo se stal ufonem, nebo já nevím, třeba sestavil vládu. Prostě chyba systému.

Jak ty neurony v mozku zamrznou, o to víc se probudí, když se dveře zavřou a dotyčného přivřou. To je najednou rychlost, jak mozek vybuchne. To je nadělení. Mobil nemobil, to je přímo na trest smrti pro tramvajáka. Už mydlete provazy.

Ale našly se i hezké momenty. Na Andělu jsem turistům vysvětlil, jak na Smíchovské nádraží. Nevím, odkud byli. Jazyk jsem nepoznal, ale dorozumívali jsme se něčím jako angličtinou švihnutou vysočanštinou. Na Smíchově mi poděkovali, a to roztomilou češtinou:

"Tekujeme – thoobrá noc!"

Páni, takhle hezky mi to rozhodně neřekl opilec, jehož jsem na Barrandově vyhostil z tramvaje. Ten mi taky česky, leč ne tak roztomile, oznámil, že jsem píča a čurák.

Je skoro půl třetí ráno. Za chvíli zase jedu. Vlky jsem odehnal špekem z chleba. Je lepší obětovat ten z chleba než ten svůj z břicha.

Mám pocit, jako by vám tohle psal voják ze zákopů těsně před tím, než se začne přes nepřátelské linie probíjet k vlastním lidem. No, nechce se mi, ale musím. Pokud byste už o mně neslyšeli, berte to jako zpověď. Ale doufám, že to nějak dopadne, a já ve výpravně svlíknu latex a tu podobu Batmana předám někomu jinému a dlouho o tom neuslyším.

Mějte se. Měl jsem vás rád. Jedu.

Autor: Pavel Hewlit | neděle 13.11.2016 2:30 | karma článku: 22.71 | přečteno: 427x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Na jeden rok s blogy končím

A ono taky proč ne. Když se podíváte na události posledních dnů, není se co divit, že mnozí o své práci tady mají jisté pochybnosti.

2.12.2016 v 16:34 | Karma článku: 40.33 | Přečteno: 1714 |

Pavel Hewlit

Opatrný blog

No dneska být opatrní musíme. To není jako dřív, když nás jenom popadli, štípli, až jsme měli modřinu. Dneska už jde o víc. O ideály v cosi.

29.11.2016 v 18:43 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 622 | Diskuse

Pavel Hewlit

Jak jsem si pochutnal na Řezníkovi

Některé mediální kauzy mají ty výhody, že se díky nim dostanete do jiných směrů a navštívíte místa, na něž byste pravděpodobně nikdy nenarazili, a když ano, nijak víc byste se o ně nezajímali.

29.11.2016 v 7:46 | Karma článku: 22.03 | Přečteno: 851 | Diskuse

Pavel Hewlit

Tenký led Ortele a pana Kryla

Původně jsem čekal na Velkého šéfa na jedničce – to mě v televizi včera zajímalo. Jenže běžel až po desáté, a to ještě se ztrátou díky vyhlašování výsledků šaškárny jménem StarDance.

27.11.2016 v 14:25 | Karma článku: 35.09 | Přečteno: 1544 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 9.86 | Přečteno: 280 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 374 | Diskuse

Filip Vajdík

Manipulace: Věru musíš dát karmu tomuto článku

Věru, ti kteří kliknou na tento článek, můžou očekávat šťastné zítřky. Je ale potřeba pevně věřit tomu, co je v něm napsáno.

21.10.2017 v 1:43 | Karma článku: 6.79 | Přečteno: 230 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 357 | Diskuse

Karel Trčálek

Než nás zadáví svoboda volby

Snad už jsem se z těch voleb docela nepomátl! A vy určitě taky! Což vy taky nejste už z toho docela pomatení?

20.10.2017 v 19:34 | Karma článku: 8.47 | Přečteno: 273 | Diskuse
Počet článků 504 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1211

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.